Opr. Výlet do pekel

Opravený původní výlet do pekel.

       Výlet do pekel

 

 

 

,,Vstávej už je šest!“ 

,,Už jdu,“  odpověděl Jack, vstal z postele a hledal ponožky. Když už je konečně našel pod stolem, matka vletěla do pokoje: ,,Vstávej, zmetku, nebo ten debilní výlet nestihneš.“ Už jdu ty stará krávo, pomyslel si.

,,Že já jsem tě radši nehodila do řeky, táhni se oblíct a udělej si snídani.“ Jack otevřel dveře svého malého pokoje, sešel po vrzajících dřevěných schodech. Byla na nich jeho zaschlá krev. To přišla jeho ožralá matka a zmlátila ho do krve. To dělala často. Proto většinu času trávil spíš na ulici a kouřil trávu. Oblíkl si červené tričko s potiskem supermana, džíny, hodil na sebe bundu a šel rychle na zastávku, odkud měl jet na ten debilní výlet. Na ten debilní výlet. Debilní výlet.

 

 

Jenom co přišel, začal na něj učitelka řvát:

,,Kde jsi, čekáme tady už patnáct minut!“

Podíval se kolem, jak se mu spolužáci smáli. Na nasranýho řidiče, kterej na něj z pod vousů nenávistně koukal. ,,Padej do autobusu, už tak přijedeme později.”

Celou cestu seděl vepředu vedle učitelky. Vzadu se všichni bavili, smáli, povídali vtipy a dělali si z něho srandu. Jak je nesnášel. Zavřel oči a představoval si, že bere kudlu a všechny je bez milosti zabíjí. Tak rád by zjizvil těm děvkám vzadu jejich krásný obličeje.  Nechtějí s ním chodit, protože je hnusnej. Nezajímá je, jaký je uvnitř, jsou to děvky.

,,Už jsme tu,“ oznámila radostně učitelka.

 Jackovi se ulevilo, konečně ta nekonečná jízda skončí. Zpátky už to nevydržím. Před hotelem je vítal ředitel. Malá postava se ztrácela ve veliké kombinéze. Hotel nebyl nějak výjimečný. Zdi byly nedávno natřené na modro. Byl vysoký pět pater. Za ním se tyčiyi majestátní hory, všude kolem bylo bílo. Nic než bílo. A studený vítr hnal sněhové duny proti autobusu.

„Je tu zima,“ prohlásil Jack.

,,Nestěžuj si furt,“ řekla učitelka. Děti, vemte si batohy a odneste je do kumbálu, paní uklízečka vás tam zavede. Jack měl ze všech nejmenší batoh. Uvnitř leželi 3 trička, 8 párů ponožek, 5 trenýrek, mikina, bunda a teplé kalhoty.

,,Teď vás rozdělíme do pokojů. Mik, Terenc a Jorge budou spolu v pokoji 218. Jack, Bob a Kent budou v pokoji 219.“

,,Paní učitelko, opravdu nemůžu být sám?“

Bob, vysoký mohutný kluk v černé bundě s rozcuchnýma zrzavýma vlasama mu vlepil pohlavek.

,,Neodmlouve,j skrčku.“ ,,Díky,“ řekla učitelka a zasmála se.

,,Takže si vezměte prostěradla a běžte se ubytovat , za hodinu se sejdeme v jídelně.“

Bob a Kent šli vepředu po schodech, Jack šel několik kroků za nimi, bál se jich, od první třídy ho šikanovali. Učitelka to ví. Ta stará pizda to udělala schválně. Schválně ho dala s nimi na pokoj, protože ho nesnáší, nesnáší jeho matku. (Ve škole spolu měli několik sporů skrz Jacka. Stále se to stupňovalo, nenávist mezi nimy rostla. Po pár fackách to nakonec Jackova matka dala před soud, který vyhrála... Bohůžel pro Jacka)

,,Dělej lemple,“ zavolal na něj Bob, „a vem si batoh!“

,,Ano.“

,,Ano co?“

,, Ano pane. “

,,No proto,“ řekl Bob a hodil po něm svůj napěchovaný batoh. Jack málem spadl ze schodu. Na poslední chvíli se zachytil zábradlí.  Kent pokračoval v konverzaci, jako by se nic nedělo. Ono se opravdu nic nedělo, tohle bylo pro něho na denním pořádku. Přišli do pokoje. Byl dlouhý a úzký. Na podlaze byl červený koberec. Zdi byli kdysi bílé, dnes však jsou spíše šedé. Na konci byl balkon, po stranách čtyři dvoupatrové postele. Bob s Kentem si zabrali dvě postele u okna, oba spali vedle sebe na horních palandách.

,,Ty budeš spát tam,“ řekl Bob Jackovi a ukázal na postel u dvěří.

Ta rozvrzaná postel ho děsí. (Kdo ví kolik lidí na ní kdy spalo. Kolik z nich bylo nemocných. Kolik z nich umřelo). Začínal si převlíkat peřiny:

,,Co to děláš? “

,,Převlíkám si postel. “

,, Nejdřív jí převlečeš nám.“

,, Ano pane. “

 

 

Seděl v jídelně vzadu,  vpředu seděli jenom borci. Přišla učitelka, vedle ní uklízečka a ředitel hotelu. Sedli si a učitelka začala z pod- kníru povídat:

,,Takže, jídelníček bude pořád v jídelně. Nádoba s čajem je u výdeje jídel. Můžete si brát kdy chcete. Nedělejte tady hluk, v hotelu jsme sice sami, ale to neznamená, že tady můžete řvát jak na lesy! Dospělí jsou tady tři,  já, pan ředitel a paní uklízečka. Ke všem se budete chovat stejně jako ke mně…“

Furt mlela, Jack ji už ani neposlouchal. Byl v tranzu. Tohle se mu posledních pár měsíců stávalo čím dál častěji. Nikdo ale netušil, co v tom tranzu vidí. Nikdo se to nesmí dozvědět. Že všechny vraždí pohledem. To, že vidí jak, učitelce vybuchuje hlava a on tancuje v jejích zbytcích. Začíná z toho šílet.

,,Takže běžte se oblíct, za patnáct minut se sejdeme před hotelem. A vemte si teplé oblečení, venku je -5 C a sněží.“

 

 

Jack se oblékl co nejrychleji. Nechtěl se převlíkat před Bobem a Kentem. Jakmile se převlíkl, utíkal dolů. Po těch dlouhých nekonečných schodech. Po těch schodech posetých zbytky mozků. Sešel dolů, otevřel těžké kovové dveře. Mráz ho praštil do obličeje. Uši mu okamžitě začali omrzat. Byl tu první. Seděla tam jenom učitelka. Na sobě měla černou kombinézu a modrou šálu. Sedl si potichu naproti ní a díval se do země.

 ,,Tak jak se ti líbí pokoj, Jacku?“

 ,,Je hezký, paní učitelko.“

,,To jsem ráda.“

Vítr fučel víc a víc, Jackovi začali zaléhat uši. ( Učitelce se to mele, tá má čepici. Jemu jí matka nenabalila.)

,,Jestli tam něco rozbijete, tak za to zaplatíte.“

,,Nebojte.“

Bylo ticho, ticho které přerušoval jenom ustavičný horský vítr, studený vítr, ten pitomej vítr. Učitelka se upřeně dívala na Jacka. Všiml si, jak jí rostou rohy. Jak jí její masožravé zuby rostou víc a víc. Sápe se po něm, chce z něho vysát duši. Konečně přišli i ostatní a přerušili to strašidelné ticho.

,,Tak jdeme.“

 

 

Výlet byl dlouhý a nudný. Všude hory, sníh a zima. Žádná stopa po civilizaci. ( Nechtěl bych se tady ztratit ). Nikdo za celý výlet nepromluvil. Všichni koukali do země a čekali, až to peklo budou mít za sebou. Konečně z poza bílé mlhy se začaly rýsovat modré zdi hotelu. Ty zdi vykouzlily úsměvy na omrzlých tvářích.

,,Jakmile přijdeme, máte osobní volno. V deset budete v posteli, osobně si to zkontroluji. Jasný?“

,,Ano,“ jednohlasně vykřikla třída a rozběhla se do tepla.                                                        Během osobního volna si všichni užívali prázdného hotelu.

Většinou se rozběhli do herny, která ležela v suterénu. Ale Jack ne. Nehybně seděl ve svém pokoji. Než přišel Bob s Kentem. V devět večer se otevřely dveře. Vešli do nich vysmátí a trochu opilí.

,,Ale, ale, kdopak to tady sedí? Není to Jack? Debil Jack ?“

Jack dál nehybně seděl na matraci a koukal do stěny s podivným výrazem. Nebyl to strach, ani radost. Byl to nelidský výraz. Bob si sedl vedle něj .

,,Na co čumíš, blbe?“ Jack dál nehybně seděl.

,,Ptám se, na co čumíš? Umíš odpovědět ty hnoji?“

Jack pomalu otočil hlavou. ,,Ne,“ odpověděl  a dál koukal do zdi.

,,Á, tady si někdo vyskakuje, ne?“

,,Nech ho, řekl Kent.“  ,,Drž hubu a nepleť se do toho.“

 Vstal z postele a dlouze se podíval se na Jacka ? Ten mu pohled neopětoval. Což Boba rozčílilo ještě víc.

,,Co takhle pusu na dobrou noc? Polib mi nohy.“   

Jack nehybně seděl, koukal do zašedlé zdi. Nevnímal nic kolem. Vrátil se až ve chvíli, kdy ho vzbudila Bobova pěst. Spadl na postel. Chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Uvědomil si, co se to stalo. Pak se rozbrečel. Bob se hlasitě rozesmál. Muselo to vzbudit celý hotel.

,,Víš co, ty blbe? Co kdyby ses šel zchladit?“  Jack dál brečel. Snažil se, ale nešlo to zastavit.

„He,j vole, pojď mi s ním pomoct!“ zařval Bob na Kenta. Kent se podíval na Jacka. Svěsil oči, olízl si rty a šel k Bobovi.

,,Čapni ho za nohy, já ho chytnu za ruce.“

Kent nic nenamítal. ( Jack poznal, že se Boba bojí. Bojí se ho všichni. Aby taky ne, už v páté třídě šikanoval deváťáky, měří 170cm. Jeho otec sedí za vraždu, a tak žije s mámou feťačkou. Kluk, kterej mu to řekl, se už nikdy nenašel. Leží někde na dně jezera. A čeká na Jacka.) Bob s Kentem už táhnou Jacka na balkon. Posadí ho do sněhu, než se stihne rozkoukat, je Bob uvnitř. A rozesmátý se válí v teplé posteli. Je mu malá a přečuhujou mu nohy přes okraj. Kent se naposledy ohlédne za plačícím Jackem. Nakonec zavře dveře a lehne si do postele.

 

 

Je tam asi patnáct minut. Omrzají mu konečky prstů. Kouká na obrysy kopců tyčících se ve tmě. Slyší, jak v komíně houká meluzína. Jak mu ofukuje znecitlivělou tvář. Začíná sněžit. Co může být horšího. Najednou se otevřou dveře od balkonu. Objeví se v nich Kentova tvář.

,,Pojď dovnitř, Bob už spí.“

Jack se beze slova zvedne a jde dovnitř. Kent potichu se zavřenýma očima křečovitě zabouchne dveře. Jack si sedne na postel a zase kouká do zdi. Do té šedé zdi. ( Je jako televize jeho mysli, odráží se v ní jeho nejtemnější myšlenky. O některých ani nevěděl. Vidí, jak mučí Boba. Jak ho nutí kopat si hrob. A někdo se tomu směje. Kdo? Kdo se směje?

,,Dobrou a nic si z něho neděle,j je to kokot,” řekl Kent, lehl si a hned usnul. Jack Celou noc oka nezamhouřil. Bob se vzbudil půl hodiny před budíčkem.

,,Á, vidím, že tě Kent pustil!“

„Jo,“odpověděl nenuceně Jack, vzal si kartáček a rychle odešel vyčistit si zuby. Bob se pousmál a vzbudil Kenta. Jack nevěděl, proč a bylo mu to jedno. Čistil si zuby a koukal do zrcadla.

,,Kdo to tam je? To přece nejsem já. Vypadám jinak. Nemám takový vlasy. Co po mě chceš?“

,,Ty víš, co chci. Zbav se těch hajzlů jednou provždy, zabij je.“

,,Proč bych to dělal?“ zeptal se Jack.

,,To se mě ptáš?“ zeptal se zrcadlo.

Popadl kartáček, oklepal se a vyšel na chodbu. To bylo divný, pomyslel si. Jestli to takhle půjde dál, přijdu o rozum. Na chodbě stála seřazená skoro celá třída. Všichni se mu smáli a ukazovali na něj.

,,Co vám je?“  zeptal se vystrašeně Jack. Z řady vystoupil Bob. Smál se nejvíc.

Utřel si slzy a řekl: ,,Když jsi spal, vytřel jsem si prdel tvým kartáčkem.“

Dostal záchvat smíchu a spadl na zem. Třída ho následovala. Jackovi se navalilo. Utíkal zpátky na záchod. Začal zvracet do umyvadla. Kousky oběda se zachytávaly do sítka.

,,Furt je nechceš zabít?”

,,Zase ty?“ opět to pitomý zrcadlo.

,,Možná jo, možná to udělám...“

,,Tak dělej, už jenom šest dní. Máme na to jenom šest dní. Vážně? Vážně to uděláš?“

,,Možná,“ odvětil Jack a pokračoval ve zvracení. Za dveřmi se stále ozýval smích. Ten odpornej smích. Od té chvíle nikdy nepřestal, slyšel ho pořád a pořád.

 

 

Další den byl stejnej jako předtím. Ale pro Jacka byl nečím jiný. Nebo byl snad Jack jiný? I to je možné. Další den plný šikany a ponižování. Na oběd byly špagety s protlakem a mletým masem. Chutnalo to jako sračka. Jack Seděl sám. Poklidně jedl, když k němu přišel Tom. Malý, tichý kluk, kterého si za celou dobu výletu ani nevšiml. Viselo na něm hnědé tričko.

,,Můžu si sem sednout?“ zeptal se Tom.

,,Ne, tady sedím já, odpal skrčku,“ řekl Jack a pokračoval poklidně

v jídle.

,,No dobře, jenom jsem se zeptal.“

,,A KDO TI KURVA DOVOLIL  SE ZEPTAT?“ vykřikl Jack. Celá jídelna zmkla a nevěřícně civěla na Jacka. Takhle ho neznají.

,,Na co čumíte, kreténi?“

V celé jídelně bylo hromové ticho. Jack vztekle mrskl svůj talíř se špagetami proti zdi. Rozprskly se a talíř se rozletěl na kusy. Kečup mu cákl do obličeje. Připomínalo mu to mozek. Kusy  talíře vypadaly jako kusy lebky. Krev byla všude, mozek stýkal po zdi. Už se válel po špinavé zemi. Všude kolem krev. Na všech je krev.

,,Proč mi to děláš?“ zařval Jack a rozběhl se do pokoje.

Všichni nevěřícně koukali. ( Možná jim došlo, že to  monstrum stvořili oni, možná… ). Po pár sekundách ticha se učitelka rozběhla za Jackem. Dostihla ho na chodbě .

,,Co si myslíš, že děláš ty fracku?“

,,Nechte mě bej,t vy sadistická mrcho.“

Dostal facku, druhou si dal o zeď. Vytryskly mu slzy.

,,Nedovoluj si, nebo zavolám matce!“

Jack pomalu natahoval.

,,Ne prosím, máma by mě zabila.“

,,Tak padej do kumbálu, řekni uklízečce o hadr a rejžák a celou jídelnu vypucuj.“

,,Ano,“svěsil hlavu a zahanbeně odešel.

( Kráva jedna stará ). Klel, zatím co procházel úzkou chodbou. V malém kumbále na jejím konci se krčila tlustá stará uklízečka. Na krátkých vlasech měla modrý šátek.

,,Co chceš?“

Zeptala se nevrle. Jack věděl, že nesnáší svoji práci. A ze všeho nejvíc puberťáky jako je on. Takový, kteří dělají jenom bordel a chčijou vedle. Protože ona to musí uklízet.

,,Učitelka mě poslala pro hadr a rejžák. V jídelně jsem omylem vyklopil oběd.“

,,Tak to jsi byl ty?“ škodolibě se pousmála.

,,No dej si záležet.”

Podala mu kýbl s černou špinavou vodou, ve které plaval hadr a starý kartáč, kterému chyběla půlka štetin. Jack se na ni nenávistně podíval a zahanbeně odešel. Vešel do šedé jídelny. Byla dlouhá a na konci visel obraz stařeny sedící na dřevěné židli. ( Co ta žena asi zažila? ) Ten obraz mu naháněl hrůzu a zároveň ho však fascinoval. Nechápal, co dělá takový obraz v hotelové jídelně, ( já to taky nechápu. Prostě tam je. ) Vytáhl špinavý hadr, opatrně ho vyždímal, začal utírat zbytky mozku a skládat něčí lebku z podlahy. Bylo asi třicet minut po večerce. Práce byla skoro hotová, přiřítila se učitelka, v jedné ruce bílý hrníček s čajem nebo čím, ve druhé knížku, jak přežít menopauzu.

,,Už to máš?“ zařvala na něj.

,,Skoro,“ nenávistně odfrkl Jack.

,,Z té podlahy půjde žrát, je ti to jasný?“

,,Ano.“

,,Už je pryč?“ zeptal se někdo.

,,Jo,“ odpověděl Jack. A podíval se za sebe. Nevěřil vlastním očím. Na zemi, kterou před chvíli tak pracně vyleštil, ležela vyskládaná a různě zdeformovaná těla.

 Byl tam každý. Učitelka, ředitel, Bob, uklízečka a zbytek třídy. Úhledně poskládaní do čtverce. Někdo je tam skládá. Někdo se sklání nad mrtvým tělem uklízečky.

,,Kdo to je Jacku ? Jsi to ty ! To ty si je všechny zabil.“

Chvíli na sebe koukal. Nevěřil vlastním očím. Vypadal stejně, ale nebyl to on. To cítil. Pokračoval dál ve skládání mrtvol. Porcoval je, aby se vešli do vytvořeného čtverce. Jack na pokraji šílenství vyběhl z jídelny, utíkal chodbou. Už je skoro u pokoje.

,,Zase ty?“ stál sám před sebou. Tváří tvář svému největšímu nepříteli.

,,Něco ti chci ukázat. Pojď.“

Jack následoval sám sebe. Nevěděl proč. Procházeli malou uličkou s červeným kobercem a fialovými zdmi.

,,Pojď, chci ti něco dát.“

Řekl a podal si páčidlo. Nevím, kde jsem ho našel, ale teď ho mám. A vede mě na klučičí záchody. ( Na ty špinavý záchody. Už zdálky slyší klení uklízečky. Tý starý babizny. Nejraději by jí vymlátil mozek z hlavy. ) ,,Tak můžeš, tak pojď. Zavedu tě k ní, pomůžu ti“. Jack pomalu otevřel dveře. Viděl uklízečku v přeplněné kabince. Vytírá záchod a mumlá si něco o tom, jací jsou ty děti parchanti. Jack po špičkách vešel. Procházel kolem zrcadla. Odvrátil zrak, nechtěl se na sebe dívat. Přistoupil k nic netušící uklízečce. Koukal se na sebe. Koukali se na něj všichni.

 Slyšel, jak mu říkají: „Udělej to. Vem tu starou krávu po hlavě páčidlem. Udělej to Jacku, my to chceme, ty to chceš. Tak dělej. Jack se rozmáchl a vší silou praštil uklízečku do hlavy. Nevydala ani hlásku, jen se svalila na zem jako hadrová panenka. Od hlavy jí odletěly kousky lebky i s vlasy. Jack dál a dál bušil do její hlayi. Mozek stříkal všude kolem. Její hlava byla k nepoznání. Vypadala jako ty špagety válející se po špinavé zemi.

Někdo se směje. Kdo se to směje Jacku? Kdo se to směje? Jsi to ty. Ty se směješ, líbí se ti to zrůdo. Zrůdo! Zrůdo! Přestal. Ty protivné hlasy utichly.

,,Co teď?“

,,Teď budeme muset zabít i ostatní.“

,,Nemůžu.“

,,Musíš, chceš jít do ústavu? Být až do smrti ve svěrací kazajce vystaven sadistickým dozorcům?“

,,Ne.“

,,Tak zabij učitelku a ředitele. Vrať se do postele a dělej jako by nic.“

,,NE, to neudělám, nech mě nech mě bejt.“

Jack se rozběhl pryč a s brekem rozrazil dveře. Za dveřmi byli zas.

Mrtví.

Učitelka, uklízečka a ředitel leželi, jako by se nic nedělo. Někdo je skládá. Někdo doráží páčidlem skučící učitelku. Kdo? Jsi to ty Jacku? Jsi to ty !!! Utíkal, bylo mu jedno kam, prostě pryč. Doufal že je to jenom noční můra.

 ,,Není Jacku, je to skutečné, já jsem skutečný a ty taky. Učitelka je v pokoji číslo 19 Jacku. 19. Běž tý svini vymlátit mozek z držky. Jen běž. Udělej to pro nás Jacku.“

,,Už jdu,  jenom mě nechte,“ rozkřičel se Jack.

Stál před dveřmi, na kterých stálo zlatým písmem 19. Šáhl po klice a pomalu jí začal otáčet. Pootevřel dveře. Chrapot učitelky ho praštil do uší a málem mu protrhl bubínky. Vešel dovnitř. Byla tma, přesto podle zvuků, co vydávala, věděl s jistotou, kde spí. Svůj poslední spánek.

BUM, BUM,  BUM.

Víc Jacku, ještě dýchá. BUM, BUM, BUM.

Krev kape na podlahu a zatíká pod prohnutou postel.

,,Stačí, Jacku. Ještě 50, Jacku. Ještě 50.“

 

 

Šel znovu tou červenou chodbou. Tentokrát to však není barva.

,,Tady, Jacku pokoj 50.“

Jack otevřel dveře. Kupodivu byly odemčené. ( Smrtelná chyba, která brzy zpečetí ředitelův osud. ) Pokoj ředitele byl mnohem větší než ostatní, aby taky ne. Vzadu bylo velké okno, přes tmu nebylo dál jak na dva metry nic vidět. Proti němu se ze tmy vrhaly obrovské sněhové vločky. Všude na zdi byla vycpaná zvířata, jeleni, kanci a lví hlava. A naproti němu medvěd.

Ten podivný medvěd byl jako živý. Připravoval se roztrhat Jacka na kousky. Odvrátil zrak na postel. Byla to velká vyřezávaná postel. Uprostřed se krčila postava ředitele. V pruhovaném pyžamu.

,,Tak dělej,“ řekl medvěd.

,,Ty mluvíš?“ zeptal se Jack.

,,Ovšem že mluvím, proč bych neměl mluvit? Zabij ho. Prosím udělej to, co udělal on mě. Pomsti mě. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem se šel napít do řeky a jeho horká kulka se mi zaryla do plic. Bolelo to Jacku, bolelo to. Teď to musí bolet jeho, rozumíš.

Ať trpí za všechna ta mrtvá zvířata.“

Všechny hlavy visící na zdech, k němu promlouvali. A žadonili o pomstu. Popisovaly, jak umřeli. Lvice které se zabodl šíp do oka když kojila malí. Prase, které s oštěpem ve stehně dva dny honil po lese. Než jej uštval k smrti. Bylo to nesnesitelné. Co měl dělat. Roztřískal ředitelovi hlavu jako dětskou skládačku. Pokoj ožil, byl jako džungle, všechna zvířata se radovala. Smála se skoro jako lidi. Něco se Jackovi sápe po noze, je to slizké. Odskočil a podíval se, co ho tak vyděsilo. Byla to zelená lijána. Byly všude kolem. Plazily se po zdech. Omotávaly postel. Jack sledoval, jak pohlcují mrtvolu ředitele. Jak si jí omotávají. Za chvíli je z něho jenom zelené klubko. Jack se vzpamatuje a rozeběhne se z pokoje pryč. Jedno chapadlo po něm ještě skočí v marné snaze ho chytit a strávit. Zabouchl za sebou honosné dveře. Ujistil se, že jsou zavřené. Nechtěl, aby se z hotelu stala jungle.

 

Šel na záchod, umýt si ruce od krve. Na měsíčním svitu byla dokonale černá. Podíval se do okna na velký měsíc. Viděl v něm tvář, která ho volala:

,,Pojď za mnou Jacku, neboj, se já tě neukousnu.“

Přistoupil k malému oknu. Pro jeho tělo akorát. Chvíli civěl  na vražedný měsíc, otevřel okno a bezmyšlenkovitě vyskočil ven. Citíl, jak mu nohy odlétly. Jak se mu vahou jeho vlastního těla roztrhaly vnitřnosti. Najednou se probudil. Byl to jenom sen.

Ano, určitě to byl jenom sen.

Ujišťoval se. A rozdýchával ten šok.

Když v tom přišel do pokoje Bob:

,,Hej kreténe, neviděl jsi někde učitelku, nebo jinýho dospělýho? Nikdo nás nevzbudil. Prohledali jsme celej hotel, nikde nikdo není.“ Jacka zamrazilo v zádech.

 

 

Vyskočil z postele, ani se neoblíkl a jenom v trenkách a tílku utíkal na tu chodbu. Na tu chodbu,  kde viděl... Je to za rohem. Se strachem že najde to, co očekává, pomalu nakukuje a nic. Chodba je prázdná. Zmatenej se vrací do pokoje. Zastaví ho Timmi, kluk asi stejně vysoký jako on. Na sobě má černou mikinu a tvář plnou uhrů.

,,Pojd do jídelny, máme tam schůzku.“

,,Jakou schůzku?“ zeptal se vyděšeně Jack.

,,Co budeme dělat dál?“ odpověděl s úsměvem Timmi a odešel. Jack jako vždy přišel do jídelny pozdě.

,,Tady je ten debil,“ jednohlasně vykřikla třída, když se dochomýtal do jídelny. Se sklopenýma očima se posadil jako vždy dozadu. Bob si stoupl na stůl. Vypadal jako nějaký politik.

,,Takže, co budeme dělat. Venku je sněhová bouřka a nikde žádnej dospělej.“

,,Má tady někdo signál?“ zeptal se Timmi.

,,Drž hubu, teď mluvím já,“ řekl Bob. 

„Má tady tedy někdo signál?“

Třída zavrtěla hlavou.

,,To se dalo čekat, takže Tom a Jorge se půjdou podívat, jestli půjde nastartovat jeep. Umím řídit,  můžu zajet do města.“ (Ovšem že umí řídit, však ukradl auto) pomyslel si Jack.

,,Do doby,  než najdeme nějakého dospělého, tady budu velet já.“

,,Proč ty?“ Zeptal se Kent.

,,Protože jsem tady nejstarší, bude mi 17, rozumíš“?

,,To protože dvakrát propadls?“ ozvalo se z davu.

,,Kdo to řekl?“ Bob mrštil židlí proti zdi. Ta se rozletěla na třísky.

,,Kterej zkurvysyn to řekl?“ zařval znovu.

,,Jack,“ ozvala se Anet. ( Holka, kterou Jack miluje. Jednou jí to taky řekl. Anet to všem vykecala, od té doby si z něho dělá jenom srandu.)

,,Jacku, pojď za moment za mnou,“ řekl Bob a popadl Jacka za krkem. Ten vykřikl bolestí, ale nesnažil se bránit.  Věděl, že by to bylo ještě horší. Zavřel oči, aby neviděl ponižující pohledy spolužáků. Bob ho odtáhl na záchody. Jakmile se zabouchly dveře, vlepil Jackovi pěstí. Krev z jeho nosu vystříkla na zeď a ozvalo se hlasité křupnutí. Jack se svalil na pochcanou zem. Byl v bezvědomí. Bob se zasmál, plivl na něj, odešel.

 

Vzbudil se asi za hodinu. Nos ho stále ukrutně bolel. Zalepil si ho náplastí z Kentova batohu a šel hledat ostatní. Nikde nikdo nebyl. Jídelna byla prázdná. V herně taky nikdo nebyl. Když už se začínal oblíkat, aby je mohl jít hledat ven, stál před ním Bob.V ruce svíral kuchyňský nůž :

,,Co chceš?“ zeptal se Jack.

,,Ty víš, co chci,“ řekl Bob a podal mu nůž. ,,Zabij mě.“

,,Ne,“ odpověděl znechuceně Jack.

,,No tak ty to chceš, já to chci. Nedělej, že po tom v hloubi své mysli netoužíš. Dělej, zaraž mi ten nůž do ledvin.“

,,NÉ“ zakřičel Jack a odhodil nůž. Bob se začal smát. Jack si na něm všiml něčeho jiného. Mění se. Začaly se mu zúžovat zorničky. Na tváři mu vyrostl strašlivý nelidský úsměv. Ze zrzavých mastných vlasů něco rostlo. Co to je? Jsou to rohy. Jack se rozkřičel, stál před ním sám satan. Smál se víc a víc. Ten smích ho přiváděl k šílenství.

,,Jak se ti to líbilo, Jacku? Jak se ti líbil výlet?“

Ptal se stále dokola. ,,Já jsem se bavil. Ale už zazvonil zvonec, Jacku.“

Natáhl po něm svoji chlupatou rudou ruku. Jack se na poslední chvíli vysmýkl. Drápy mu ještě stihly podrápat krk. A z malé ranky začal téct hektolitry krve. Jack utíkal stísněnýma uličkama hotelem. Zdi se mu smály. Ať zabočil kamkoliv, skončil v jídelně, na konci níž stál a smál se.

,,Líbil se ti výlet Jacku?“,

Jack v zoufalství že se zachrání, vyběhl ven. Všude byl sníh, nic než sníh. Vyichřice ho málem odfoukla zpátky do hotelu. Zapřel se, našel v sobě špetku sil a vydal se směrem ke dřevěné polorozpadlé stodole.

,,Už jenom kousek, Jacku“.

Šáhl po klice a vešel dovnitř, vítr za ním zabouchl dveře. Uvnitř stodoly byl jenom jeden stůl nad ním na zdi přibité nejrůznější nástroje. Srpy, kosy, pily, mačety,  pro psychopata ráj. Smrdělo to tam zatuchlinou. Jack věděl, že tady nemůže zůstat dlouho. Nebylo tady o moc větší teplo než venku. Popadl tedy zbraň, co mu byla nejsympatičtější.  Rezavý srp. Vyšel ven. Chtěl najít jeep. Doufal, že ho nastartuje a odjede do města. Zavolá pomoc. A vrátí se do teplé postele. Ale sotva udělal pár kroků, narazil do velkého ledovce. Nikdy před tím si ho nevšiml.

,,Co je to uvnitř? Co to je Jacku?“

Uvnitř ledovce ležela na kost zmražená těla. Všech obyvatel hotelu. V ledu byl (asi nožem) vyškrábanej nápis: Vrahu! To bylo na Jacka moc, spadl na kolena a začal se nelidsky smát. Nemohl ten smích zastavit…a vlastně ani nechtěl.

Najednou viděl svět jinýma očima.

Popadl srp a zarazil si ho do břicha. Ta strašlivá bolest ho osvobozovala. Bolelo to jako když si srpem rozpářete břicho. Před očima se mu objevila ta tvář. Ta strašlivá tvář s bradkou a rohy na něj cenila své masožravé zuby. Ta smějící se tvář.

,,Ale, Jack se nám zbláznil. Jack se nám konečně zbláznil.“

Jack se smál se víc a víc. Srpem si páral břicho, zabořil ruku mezi své teplé a slizké vnitřnosti a začal je jednu po druhé vytahovat.

,,To bylo střevo, Jacku. A teď ledvinky. Už jsi u srdce. Už jsi tam.“

Zarazil si srp pod žebra, do srce, naposledy se nadechl, podíval se na měsíc, položil se do rudého sněhu. Jeho čerstvá krev ho na posledních pár chvil života zahřála.

,,Vítej v pekle, Jacku. Vítej mezi námi vrahy. V nekonečných mukách.“

 

,,Vstávej, už je šest.“

,,Už jdu,“ odpověděl Jack, vstal z postele a hledal ponožky. Když už je konečně našel, matka vletěla do pokoje.

,,Vstávej, zmetku, nebo ten debilní výlet nestihneš.“

Už jdu, ty stará krávo, pomysle si.

,,Že já jsem tě radši nehodila do řeky, táhni se oblíct a udělej si snídani.“

Jack sešel po těch blbejch schodech. Oblíkl si červený tričko a jeansy. Hodil na sebe bundu a šel rychle na zastávku, odkud měl jet na ten debilní výlet. Na ten debilní výlet. Debilní výlet…

 

 

 

 

---