Uhni, ty bílá svině!

Růžová svodidla

Deštivé jarní ráno nepřináší pražádné vzrušení.

Pláštěnky a kabáty se už zas nechtějí s nikým dělit

o zimou neokoukané siluety,

jimž stín deštníků ukradl oči, nosíky, tváře a rty.

Bez jarního vábení, zraku tak dlouho odpíraného,

se dlaně na volantu nikdy nedočkají lechtivého svědění.

Všechna ta pyšná těžiště života,

zuřící jindy ve výšce očí za bočními okénky,

se jen nuceně přelévají z místa na místo,

znepůvabněna tím nut(d)ným obalem

i neradostným pohybem nositelek.

Až náhle změna! Jako záblesk ve tmě.

Odkud, rozhlížíš se napravo, nalevo, a už vidíš... To by byla fotka! Není však kdy, odkud ani čím. Kéž by stačilo mrknout a uchovat tím ten okamžik k pozdějšímu zaznamenání. Jenže kreslit tě nenaučili. Sotva písmena psát a skládat je do slov...

Dívka; spíš holka, má-li v době holobřiché tohle rozlišování ještě smysl. Školní batůžek, deštník v ruce, ale v té druhé...! V té druhé jezdecký bičík. Růžový! V refýžovém návalu o něj tu a tam zavadí bezcitné pláště nevšímavých kolemjdoucích. A ona je tak jiná s tím růžovým ukazatelem v dětské pěsti a nevinností v očích; Drobnoruká, až hanba mít ji v zorném poli. Vždyť té holce je nanejvýš... Řidič se má dívat vpřed! Dav vyplivnutý tramvají ji obtéká a ten růžový paprsek ční jak neposlušná větvička přes lesní pěšinu. Ranní chvátalové ale nemají čas přidržovat větvičky, a tak brnk, brnk, brnk... Plnoboká mladá paní, vytlačená pozadu ze dveří, naráží na to růžové tykadlo právě když ho pružnost vrací do původní polohy. Z brnk se stává plesk a z šedivého rána barevný film. Ohlédne se, Plnoboká. V očích zář a ve tváři nach jak po prvním polibku. Jako by o tom něco věděla, jako by vnímala, jako by rozuměla. Jako by litovala, že to skončilo ještě rychleji než začalo.

Tvé oči neví, kam dřív sáhnout; po Drobnoruké, po růžovém plamínku, po nachové tváři pleskané; nebo po jejích plných bocích, poté, co spojitost oblé křivky porušila dlaní, nastavenou do ochranné polohy. K u-cu-ká-ní...

Od vnitřní strany skla před tebou se odpoutávají křídla příběhů z Tisíce a jedné noci. Nebo ze seriálu Zločin krásy a trest mládí?

Díl první: Jednotvárná stěna protějšího domu. Fantazie na ni přikresluje branku. Plnoboká klopí zrak. Pak se náhle vzchopí. „Cos to udělala?!“ popadne Drobnorukou za paži. Hrubě, nesmlouvavě, jako provinilou žačku. Ta se trochu vzpírá, ale síla vítězí. Nebo zvědavost? Vrznutí branky. Tajemná zpustlá zahrada, kamenná zídka. „Opřít!“ velí Plnoboká... a vzápětí sama uposlechne svého rozkazu. Růžový zmocněnenec se v drobné ručce zavrtí: Nápřah a víc nic.

Díl druhý: Neuhýbá, dychtící Plnoboká. „Ještě,“ žadoní vykasasná sukně. „Víc!“ naléhá a tiskne život k zídce. „Žákovskou na stůl!!“ poroučí, jsouc nevyslyšena. Udržovala oheň. Nezhasl, píše do ní omluvenku, vrací Drobnoruké a uléhá na mokrý kámen. Holá kůže je kůží husí. Svist a víc zas nic.

Díl třetí: Zlostně vstává, odbývaná Plnoboká. Vytrhne Drobnoruké to růžové mávátko a... Ne, neboj se. Jen jím zkusmo švihne přes vlastní lýtko, pak výš a ještě výš a vrací jej majitelce, aby... Aby víc už nic.

Z růžové oranžová, zelená a klakson. Seriál končí. Ve zpětném zrcátku marně hledáš další díly. Výbuchy zrudlých brzdových světel navazují nit snů. Auta, tramvaje, náklaďáky. Hlavní ulice a v dálce bezhlavý jezdec. Vlastně jezdkyně, na bílém koni. Drobnoruká, snažíš se rozeznat, nebo Plnoboká? Kolona se rozjíždí. Dešťové kapky rozmývají po skle dvouhlavou siluetu. Jen pohyb je zřetelný. Zdá se ti to, nebo pobídla koně? Otočila ho a vrací se. Tryskem. Už je těsně před tebou. Brzda. Zaskřípění pneumatik. Rána. Neznámá síla ti tlačí hlavu dozadu a hned pak celé tělo vpřed na volant. Další rána. A další. Troubení a nadávky. Sirény. Jezdívaly snad sirény na koních? Že by na mořských, bičovány bílými hřebeny vln? Při západu slunce možná růžovými. Jenže slunce teprve vychází. Je modré a poblikává.

„Můžete vstát?

Jezdkyně, ztrácející se za obzorem, naposled pobízí koně. Bolí to koně? Jezdkyni? Oba se cítí příjemně povzbuzeni.

„Tak bolí vás něco?!“

Zelená snům. Růžová svodidla. Nezklidnitelný tep. Tma.

 

 #  Co všehno zavinil slavný vojevůdce 
Snížená viditelnost, nepozornost, přelud nebo
duševní porucha? Bylo příčinou hromadné havárie
pouze nevěnování plné pozornosti řízení vozidla?

Pondělí 23.4., Svinohrady
Zřejmě z kuriózních  příčin  se  udála  dopravní nehoda dnes v 
ranních hodinách. Po rozjezdu z rušné křižovatky dvaašedesáti-
letý  řidič  z neznámých  důvodů  prudce  zastavil, v důsledku
čehož  došlo  ke srážce  šesti  vozidel. Co  přimělo  řidiče k 
manévru, vedoucímu  k řetězové  havárii, je nyní předmětem vy-
šetřování. To je ztíženo  skutečností, že potenciální pachatel
před příjezdem hlídky pozbyl vědomí. Bezprostředně po události
tedy nemohl podat  vysvětlení svého jednání. Následné lékařské
vyšetření  prokázalo, že účastníci  nehody jsou  bez zranění a 
nikdo, včetně  předpokládaného  viníka, netrpí  vadou, jež  by
omezovala zdravotní  způsobilost  k řízení motorového vozidla.
Provedený  test  na alkohol  byl negativní. Na výsledek  testu
přítomnosti  omamných látek se čeká.  Policisté  zkoumají, zda
osudnou  příčinou byla  deštěm zhoršená viditelnost, zlý úmysl
(tzv.  „vybržďování“)   nebo  náhlá  nevolnost. Ve  hře  je  i 
varianta  rasisticky motivovaného činu;  ve  chvíli, kdy řidič
nabýval vědomí, totiž několikrát opakoval: „Uhni, ty bílá
svině!“  Vyšetřovatel si vyžádal také znalecký posudek z oboru
psychiatrie. Muž  totiž při výslechu  uvedl, že dával přednost
jezdci na koni. Nepodstatný v této souvislosti není fakt, že z 
místa  nehody  je zřetelně  viditelná  jezdecká socha slavného
vojevůdce. Policie žádá o pomoc případné další svědky.
-plk-