Striga

Vlasy má černé. Havraní.
a oči! V těch by ses utopil.
Ale krásný úsměv
skrývá jak jehly kruté tesáky.
Dřív, než oběť zradu pochopí
cítí, jak ji beznaděj dohání

Měj se na pozoru, prokletý básníku.
Chraň své srdce, nebo dojde zániku.

Ochutná tmu hutnou jako ropa
slyší kapky jedu, podlahu zkrápějíc:
pálenku ze zla a chtíče.
Hluše stojí křemenné hořáky
selžou i modlitby šeptané v naději.
Lehkovážně opil se. Jed vzhůru stoupá.

Měls věřit své sladké můze, veršotepče.
chránila tě oddaně, deliriový zaslepenče.

Odhodil srdce a krev tekla bez tepu.
Schoulil se do malé cely bez oken.
Když zdi vězní mě i chrání
vážu si smyčku konopnou a věřím v zázraky.
Lehl si bezbranný na tvrdou zem
kde nakonec našla ho a vytesala náhrobek větou:

Zůstal sám zlomený, jako tisíce před ním.
Vysaju ho, odhodím a za jiného vyměním.