Paul & Shaun

Paul&Shaun

 

(1)

Jak asi vznikají klišé? Proč Němci jsou ti pořádkumilní, systematičtí až tupí, Francouzi ti příjemní milí společníci, Italové ti nespolehliví v práci a úžasní v posteli? Je to odraz nějaké historické zkušenosti našich předků?

Co když se ale setkáme s něčím nebo někým, na koho naši předkové nic nemají? Budeme my tím, kdo založí nová akta, budeme u početí nového klišé?

 

(2)

Před pár lety jsem poznal dva Novozélanďany. Dvě velmi odlišné osobnosti, které se samy možná nikdy nepotkaly, neznaly se a přesto je kromě národnosti něco spojilo.

První byl Paul. Chlapík na půl cesty mezi padesátkou a šedesátkou, bývalý farmář, sympatický, s vějířky u očí od skoro stálého úsměvu. Firma ho najala, aby mi pomohl s plněním zařízení. Jak sám říkal, děti jsou už velké, žena taky není, co bývala, alespoň si od nich odpočine a ještě při tom vydělá trochu peněz. A pak se jim může chvíli zase věnovat 24 hodin denně.

Plnění není nic světoborného, ale já jsem tehdy začínal a byl jsem rád, že Paul umí, nemá problém se sdílením zkušeností a není přímo z firmy. Ukázal mi věci, finty, triky i švindly, které jsem nepřevzal, ale díky nimž mám potřebný nadhled. Problém byl „jen“ s Paulovou angličtinou. Myslel jsem nejdřív, že s mojí, ale američtí kolegové mi vysvětlili, že oni mu také nerozumí, že s tím si nemám dělat hlavu. Postupně jsem se naučil v jeho výkladu odchytávat alespoň klíčová slova a čísla, ale musel jsem se vždycky pekelně soustředit. A kreslit, skicovat, psát velká písmena a čísla na obrázky. Naštěstí, plnění je hlavně o obrázcích a o číslech.

K ruce jsme měli partu místních makáčů. Předák údajně uměl anglicky, ale stejně se nehnul bez tlumočníka. Když jsme s nimi probírali přípravu, ujal se slova Paul. Nechal jsem to na něm, jak už jsem řekl, byl jsem poměrně nezkušený, a navíc to tak dělám vždycky, když se najde někdo, kdo je ochotný mluvit za mě. Zejména, když je to rodilý mluvčí, který se s angličtinou tak nenadře.

V Paulově případě se ale nadřeli posluchači. Já měl výhodu, že jsem věděl, co chce říct, a že už jsem si na něho dva dny mohl zvykat. Chilští hoši nejdřív měli soustředěný výraz, potom se jim z něj udělala jakási strnulá maska, po ní přišla směsice údivu, zoufalství a protestu a pak už jen skelné oči a rezignace. Bylo jasné, že je třeba je restartovat a že musím zakročit.

Kývl jsem na Paula a zopakoval úvodní pasáž mojí basic English. Chilané ožili, rozsvítili se, začali souhlasně pokyvovat a překvapeně se pro změnu zatvářil Paul. Pak se rozhlédl, usmál, pokrčil rameny a dál jsme pokračovali jako na tiskovce. Chvíli novozélandská smršť, po ní moje patláto a tak dokola, až bylo dojednáno. Celých pět dní plnění. Jak se s nimi Paul domlouval sám na směnách, nevím.

Při závěrečném sezení, když jsme dávali dohromady podklady pro výslednou technickou zprávu, jsem Paulovi poděkoval, že se mi s ním pracovalo dobře, ale že jsem stejně rád, že už to mám za sebou, protože jsem mu skoro vůbec nerozuměl. A že se omlouvám za všechny přehmaty, které z toho vzešly. „Opravdu? A já jsem myslel, že mi rozumíš!“ To mne rozesmálo a pověděl jsem mu o Američanech, kteří mu taky nerozumí, tak jak bych mohl já. „Oh yeah, to je pravda. Pořád mi říkají, ať mluvím pomaleji a já jim vždycky odpovídám, ať rychleji přemýšlí.“

 

(3)

Když se vynořily první zvěsti, že ho vystřídá šéf z Nového Zélandu, začal mě Robert, Američan, hned uklidňovat –„Tentokrát to bude úplně jiné, Shaun je vysokoškolsky vzdělaný člověk s kultivovanou angličtinou a very knowledgeable. Nemusíš mít obavy.“ Bylo to jiné. Ale ne tak docela.

Shaun je něco jako superguru. V jeho specializaci nemá firma lepšího. Má za sebou univerzitní působení i dlouhé roky v praxi, dnes je poradcem na volné noze. To jsem ale tenkrát nevěděl a ani bych to nebyl schopný posoudit. Viděl jsem jen tichého pána se vzhledem anglického rockera po třiceti letech, který se vmáčknul do přeplněné stavební buňky a nepřekážel, jakoby tam s námi byl odjakživa.

Pánové šéfové na místě pobývali několik dní oba, Robert čekal na letenku nebo na vízum do místa příštího působení. Agendu předal snadno a rychle, sám se moc rozkoukat nestačil. Chile je v Jižní Americe a i když se tváří hodně evropsky, maňana je stále jedno z nejoblíbenějších slov. Akce se pořádně protáhla, náš původní šéf musel jinam, Robert i Shaun byli záskoky na dodělávku, oba volní dočasně mezi vlastními projekty. Ze slušnosti ale Robert všude chodil se Shaunem, měli jsme tedy několik dní dva velitele.

Příprava náběhů podobných jednotek probíhá dlouho dopředu, písemně a na oficiálních jednáních, neobejde se ale i bez improvizovaných setkání a rozhovorů v podstatě kdekoli a kdykoli.

První taková schůze za Shaunova velení byla neplánovaná, náhodou jsme potkali na půl cesty mezi kanceláří a provozem „našeho“ chilského manažera se skupinou techniků. Hned využil příležitosti a zeptal se na další postup. Shaun zdvořile odpověděl. Velmi zdvořile, přeci jen, má vysokoškolské vzdělání, kultivovanou angličtinu a je very knowledgeable. Jeho odpověď byla samé „jeví se zřejmé“, „za předpokladu, že“, pokud budou splněny podmínky“, „dostaví se vyhlídky na významné zvýšení pravděpodobnosti“, další postup bude zcela dle očekávání“, „pokud ovšem“...

Opět jsem byl ve výhodě a věděl jsem, co chce říct. Pantomima chilských techniků se ale vůbec nelišila od pantomimy chilských předáků a tlumočníků. Čekal jsem, co bude, a asi jsem se u toho pobaveně usmíval. Zasáhl Robert, jeho první manželka byla Mexičanka, druhá je Thajka, určitě nebyl v podobné situaci poprvé. „Excuse me Shaun...“ – a zopakoval myšlenku. Ušetřil na slovech, měl to hotové podstatně rychleji, Chilané se úplně správně restartovali a začali přikyvovat. Shaun nedal najevo nejmenší překvapení nebo znepokojení, ale od té chvíle už mu bylo rozumět.

 

(4)

Když Robert odjel, znárodnil si Shauna mladý ambiciózní americký trainee. Do jejich plynulého rozhovoru se mi zejména venku v hluku provozu nedařilo vstupovat, takže přímo v Chile jsem se od Shauna žádné finty, triky ani švindly nenaučil. Až později. Odpovídá jediný na mé mailové dotazy. Čeští ani američtí kolegové neporadí, víceméně ze stejných důvodů, Shaun radí úžasně. Pečlivě, srozumitelně, s vysvětlením souvislostí. Myslím, že ho sdílení vědomostí těší. Jeho odpovědi si schovávám a střežím jako oko v hlavě. Jen minulý týden jsem se dvakrát pochlubil cizím peřím a citoval z nich tady při  připomínkování konceptů procedur místních hochů.

Ale i přímo v Chile jsme něco málo stihli a úplně bezvýznamné to nebylo.

Když si nás firma vybrala, absolvovali jsme ve Státech úvodní školení. Jeho součástí byla i psychologická příprava s přehráváním modelových situací. Je to taková taškařice pro mladé Američany, nás staré psy nepředělají a některé příhody ne nepodobné těm průpravným jsme už zažili v reálu, ale museli jsme taky. Na mne vyšla role šéfa najížděcího týmu v zaostalé čínské provincii, který zjistí, že místní zablokovali pojistné ventily, nahřívají a tlakují, a má přesvědčit protistranu o nebezpečnosti takového konání a přimět jí k odblokování ventilů. Po několika větách jsem „si vyžádal knihu, udělal zápis a odvolal svoje lidi ze závodu“. Vedoucí tréninku byl rochu rozpačitý, očekávalo se ode mne předvedení vyjednávacích schopností, ale nakonec uznal, že safety first.

Show s pojišťováky se nekonalo, s těmi si dnes ve velkém hrají jen v imaginárních tréninkových rafinériích, i když malilinko jsme si je užili i tak. Chilanům podtékal hlavní pojišťovák. Ani se nepochlubili, ale Shaun to nějak vykoumal z historie tlaků a teplot v řídicím počítači. Nápravu nahlásili brzy. Na poměry maňana země podezřele brzy. Ukázalo se, že ho jen zablokovali. Vedle byl ještě jeden, pomalejší, po jednotce rozeseto několik dalších, ustáli jsme to.

Horší bylo, když si hráli s ovládáním pece. Nějak odřízli počítač, zablokovali automatické odstavování ve všech možných kritických situacích a jeli heroicky „na ruku“. Takový trochu Černobyl. Údajně v Chile při podobných hrátkách v nedlouhém období předtím dvě pece vyhořely a slovo vyhoření je v rafinérii eufemismus pro mnohem svižnější ohňostroj. Obecně se o tom vědělo a probíhalo šetření, hádaly se rafinérie s pojišťovnami a dodavateli pecí. Shaun zašel za chilským managerem, tím z prvního pantomimického setkání, chvíli si povídali, pak vzal knihu, napsal dva řádky a jeli jsme do hotelu. Vzal to rychleji než já na školení.

Že udělal dobře, se nepřímo potvrdilo o pár dnů později, když explodovala sousední jednotka. Stáli jsme všichni tři v davu chilských zaměstnanců na evakuačním shromaždišti, pozorovali plameny a černý sloup kouře, a Shaun na otázku mladého Američana odpověděl něco jako – „Ano, Margaret ví o riziku spojeném s touto prací.“

 

(5)

Paula ani Shauna jsem od té doby nepotkal. Shaunovi občas napíšu, občas o něm zaslechnu, dokonce český kolega, u kterého jsem očekával, že si to myslí o sobě, o něm prohlásil, že je u firmy nejlepší. Jednou jsme se málem viděli, zaskakoval za mne na začátku mé akce ve Finsku, protože jsem se opozdil a zákazník měl zaplaceno. Kolega říkal, že si pěkně popovídali a že mne Shaun pozdravuje.

Po Paulovi jsem přijel do Emirátů, plnil tam pár měsíců před mým nástupem reaktory. Všichni si ho chválili a mně otevíralo dveře, když se ukázalo, že ho znám. Po chvíli oboustranného vzpomínání jsem se zeptal – „A rozuměli jste mu něco?“ Pánové se na mě podívali, chvilku tak trochu podezíravě, a pak jsme všichni vyprskli smíchy.

 

---