Jak Nývlt došel štěstí

Přesně asi tak dvacet minut po vystoupení z vlaku sebou pan Nývlt škubnul a plácnul se dlaní do levé náprsní kapsy. Potom se plácnul do pravé náprsní kapsy. Nato se oběma rukama plácnul do předních kapes u kalhot a to samé udělal i vzadu. Tak pan Nývlt s děsem zjistil, že tu obálku s penězi u sebe nemá. A bylo to hodně peněz, šedesát tisíc. Panu Nývltovi se udělalo zle a potom dostal zoufalý vztek, který musel vybít, aby si navodil stav, příznivý k přemýšlení. Když si dostatečně omlátil hlavu o blízkou nemovitost, začal s retrospektivou, tj. promítal si zpětně své dnešní počínání a snažil se dospět k bodu, kdy měl peníze prokazatelně ještě v kapse. Takový bod však našel zastrčený kdesi neúnosně pradávno a tudíž mu byl k ničemu. Proto si Nývlt stanovil, že ke ztrátě došlo ve vlaku, neboť jedině tam seděl. Spojitost se ztrátou obálky a sezením ve vlaku byla sice chatrná, ale kdo by to chtěl tvrdit nahlas, ten nikdy neztratil šedesát tisíc a tudíž neví, co je život. Pan Nývlt se rozběhl zpět.

Osobák, kterým přijel, měl v jeho stanici konečnou, když předtím pan Nývlt vystupoval, posunovač se hnal k mašině, aby ji odpojil od zbytku vlaku. Nývl tedy doufal, že projde vagón a najde své peníze. Leč bohužel, když doběhl na nádraží, vlak už zde nebyl. Patrně ho odtáhli. Nývlt zazoufal, dá-li se to tak říct. Napadlo ho, že by mu paní v pokladně, jediná živá bytost, kterou bylo vždy možno na nádraží spatřit, mohla říct, kam se vlak poděl. Velmi svižně došel ke dveřím a vzal za kliku. Zamčeno. Nývlt zaklel a zalomcoval. Poté si všiml tabulky s rozpisem pracovní doby. Pokladna končí v sedmnáct nula nula. Bylo sedmnáct deset. Jediná osoba, která mu mohla sdělit tak cennou informaci už měla padla a byla v tahu.

Pan Nývlt se přinutil k chladnému uvažování.

Vzpomněl si, že jednou si byl cosi koupit v obchůdku kousek od nádraží a všiml si, že se tam ona žena přátelsky vybavuje s paní za pultem. Ta prodavačka mu jistě bude schopna říct, kde pokladní najde. Proto se vydal na místo. Za pultem byla úplně jiná prodavačka. Nývlt se nenápadně kousl do malíkové hrany, aby se uklidnil. Potřeboval úplně jinou prodavačku, ne tuhle vysušenou, poďobanou, nepěknou. Zeptal se, kde by mohl zastihnout její kolegyni. Prodavačka se zeptala, proč to chce vědět. Nývl odpověděl, že se potřebuje něco dozvědět, něco důležitého. Prodavačka se zeptala co. Nývlt odpověděl, že je to jeho věc. Prodavačka vzala cihlu eidamu a krájela ji na plátky.

Nývlt vteřinu nerozhodně stál, potom vyšel z krámu. Na dveřích visela cedulka s otevírací dobou, níže pak jméno odpovědné osoby, jakási Květa Šiktancová. Nývlt si byl jistý, že je to jméno ženy, kterou hledá, ta za pultem se nezdála ani trochu odpovědná. Musí najít Květu Šiktancovou. Ještě, že jsou ty internety. Přes ulici stála městská knihovna, nabízející za třicet korun na hodinu přístup k WWW. Nývlt zamířil právě tam. Knihovnice se usmívala, když po Nývltovi žádala třicetikorunu, leč Nývlt našel jen pětistovku. Neměla nazpátek. Což kdyby si Nývlt nejdřív rozměnil, a potom mu teprve bude povoleno surfovat? A stále se usmívala. Nývlt zbělal vzteky. Jediné místo, kde si mohl rozměnit, byl samozřejmě krám s eidamem. Nývlt plynule přešel ze vzteku k ponížení, ale čas byl jeho nepřítel, Květa na něj jistě čekat nebude, zvláště, když neví, že ji hledá. Vydal se zpět do obchodu a s nucenou zdvořilostí požádal o rozměnění pětistovky. Prodavačka zavrtěla hlavou a řekla, že má sama málo. Bezpochyby tím myslela drobné. Leda prý, že by si něco koupil, to by prý bylo úplně něco jiného. Nývlt si tedy objednal pět deka eidamu. Zaplatil pětistovkou a dostal nazpátek.

Spěchal do knihovny. Dal třicet korun přesně a usedl k monitoru. Zadal Květa Šiktancová a název města. Prohlížeč zobrazil jednu zubařku toho jména, dále akademickou malířku, a nakonec nabídku knížky "Na gauči", autorka...Květa Šiktancová. Bydliště: ulice Přemyslova Nývlt zajásal. Proč by pokladní nemohla napsat knížku? Bude to jistě ona. Přemyslova ulice byla dobrou půl hodinu pěšky, ale Nývlt vzdálenost uběhl bez zastavení, již tak ztratil hodně času. Byla to dlouhá ulice. Chvíli procházel a četl jmenovky na zvoncích. Přepadl ho pocit marnosti. Žádný zvonek, který by se jmenoval Šiktancová nebo alespoň podobně. Nic. Kolem šel jakýsi muž. Nývlt ho oslovil a jmenoval ženu, kterou hledá. Muž zavrtěl hlavou, ne, nikoho takového nezná. Naproti se po chodníku šourala cizí babička. Nývlt se k ní rozběhl přes silnici, babička jeho útok zaregistrovala a zaujala obranný postoj. Nývlt vytlačil do obličeje úsměv a zeptal se znovu na ženu. Babičce se ulevilo a navíc věděla.

"Počkejte, vy myslíte Květušku? Květušku Šiktanců? Tak mladej pane, takže...támhleten žlutej barák, ten s tou černou střechou, jak tam zrovna kolem jede to červený auto, vidíte? Tak dva baráky za ním je taková ulička, to se počítá k Přemyslové, tak tam zahnete a prosím vás, tam je bytovka, dvě patra, šedivá, tak hned vedle je zahrádka, s plotem, a na konci plotu je taková kůlna. No a přímo naproti tý kůlně, přes cestu, je dvojdomek. No a Květuška bydlí v pravý polovině, z pohledu jako když stojíte proti tomu dvojdomku. Když byste stál zádama, tak je to v levý polovině. Tedy aspoň myslím, že tam bydlí.

Nývlt velmi vděčně poděkoval za informaci a vypravil se k žlutému baráku, neustále cestou přidávaje na rychlosti. Odbočka sice byla tři baráky za žlutým, bytovka měla zelenou fasádu a místo kůlny stála na místě garáž, nicméně dvojdomek Nývlt našel celkem hladce. Byl tam zvonek. Z domku zněla hlasitá hudba. Nývlt zazvonil. Nic se nestalo. Zazvonil znovu, déle. V domě bylo naprosté ticho, tedy kromě řevu nějakého operního tělesa. Hudba mu byla jedinou společnicí. Přepadl ho pocit beznaděje. Květa je na dosah a on ji nemůže uvědomit o své přítomnosti. Zkusil zabušit na dveře. Odpověděl mu sbor z Aidy. Nývlt vykřikl k nebi. Potom si všiml skříňky s venkovním jističem na zdi domu. Což kdyby vyhodil elektriku? Hudba by přestala hrát, Květa by slyšela jeho tlukot. Dobrý nápad. Dvířka však byla podle předpisu, tzn. uzavřená na kličku, víte, takovou tu speciální, tu, co nikdo nemá. Nývlt zkusil skříňku otevřít prsty, ale utrpěl porážku. Rozhlédl se kolem. Připadlo mu skoro jako zázrak, když spatřil na konci uličky dům s cedulí, na které bylo napsáno, že zde bydlí elektrikář. Snad bude právě on výjimkou a kličku mu půjčí. Však on si už něco vymyslí. Zazvonil na elektrikáře. Naštěstí mu v domě nikdo nezpíval, brzy se otevřely dveře a v nich stála paní, patrně elektrikářová. V ruce držela utěrku. Podívala se na Nývlta s nacvičenou tázavostí, byla zvyklá na zákazníky, kteří shání manžela.

Nývlt se představil, aby si vytvořil příznivé pole k jednání a krátce zalhal o vyhozených pojistkách hned tady kousek a jako z udělání zrovna nikdo nemá tu kličku, tak jestli by snad paní mohla na chviličku... Paní uvěřila a zašla pro kličku. Byla přeci jen ženou svého muže a nebylo jí třeba mnoho času, by pochopila, oč ji Nývlt žádá. Za chvíli se z chodby ozvalo: "Jéžiš, já to nemůžu otevřít! Ty šuplíky jdou tak blbě! Pojďte to zkusit, pane!"

Nývlt tedy vstoupil skrze chodbu do dílny nebo spíše skladiště nářadí a materiálu. Paní zde lomcovala mohutným šupletem, avšak dřevo bylo věkem zprohýbané, a šuplík se bránil zuby nehty. Nývlt uchopil držadlo a zabral. Paní se pokoušela o totéž. Stůl se otřásal, ale zásuvku nepropustil. Pocit beznaděje houstl. Nývlt se cítil opuštěný a nenáviděný.

"Počkejte, muž má na to takovej fígl," vykřikla paní udýchaně. "On to vždycky tady nějak chytí a zabere nahoru," vysvětlovala a rovnou předváděla, jak muž vždycky chytí desku stolu a táhne ji směrem nahoru, bezpochyby proto, aby uvolnil tlaky na šuplík. Paní chytila desku oběma rukama a zabrala nahoru, zároveň pobídla Nývlta: "A vy teďka táhněte k sobě!"

Nývlt tedy táhl k sobě a světe div se, fígl zabral, stejně jako on. Zásuvka povolila, snad trochu nečekaně, možná ne trochu, ale příliš, takže Nývlt upadl naznak a zásuvku si cestou nesl v náruči. Při vší smůle nevypadla jediná položka, snad proto, aby si Nývlt pád s těžkým nákladem řádně užil. Paní se trochu smála, ale už brala šuplík potlučenému Nývltovi a kladla jej na stůl.

"Takže kličku jste říkal? Tady má manžel úplně všechno, tak snad...," a přehrabovala se ve sbírce. Ale klička se neukázala. Nývlt stál za jejími zády a čekal. Sebemenší náznak v něm probudil očekávání, ale každý takový moment končil konstatováním: "Ne, to není ona...ale tady...ne, to taky není ona..."

Nývlt svěsil ruce, trochu se ohnul kupředu, poklesl v kolenou. Tolik námahy, tolik sebezapření, energie! A výsledek nula! Nic a ještě jednou velké nic! Klička není, a pokud není tady, tak není v celém městě, v celém okrese! Upadl do něčeho, co se dá vzdáleně nazvat kómatem, ze kterého jej náhle vytrhlo zvolání: "Tady, je to tohle?"

A vskutku, paní držela v ruce onu zázračnou věc, tak nádherně kovovou, tak překrásně šedivou, tak líbezně reálnou! Nývlt pocítil, jak z něj padá všechna únava, nakonec dospěl k vytouženému cíli. Převzal tu posvátnou relikvii, zlehka ji sevřel prsty, aby ji snad nepomačkal a nekonečně děkoval vstřícné paní elektrikářové. Vyšel z domu a když ještě po osmatřicáté slíbil, že kličku neprodleně přinese nazpátek, paní zavřela dveře. A Nývlt se cítil šťastný jako snad ještě nikdy. Tak přeci celá jeho anabáze nebyla zbytečná, v ruce drží důkaz. Nývlt cítil, že tu kličku začíná milovat.

Já vím, že zde si čtenář počíná uvědomovat absurdnost celého příběhu. Není divu, když provedeme průběžnou rekapitulaci, vidíme, že pan Nývlt dostal kličku, kterou si otevře dvířka a vyhodí elektriku v baráku, kde možná bydlí Květa Šiktancová, která je snad tou prodavačkou, která se asi zná s pokladní z nádraží, jež by mu dejme tomu mohla říct, kam odtáhli vlak, ve kterém si Nývlt myslí, že ztratil své peníze. Je to celé trochu nestabilní, ale čert to vem, pan Nývlt už dávno ztratil spojení se začátkem svého běhu a teď, když si byl jist, že ho nikdo nevidí, pozdvihl kličku k ústům a políbil ji.