podruhé

Poprvé jsi řekla ženě mého bratra, že se chceš se mnou rozejít. Stalo se to v jejich bytě. Bratr váš rozhovor podle tebe slyšet neměl.

Jenže: bylo tomu tak? Pokud bys opravdu mluvila pouze pro pár uší, proč tě slyšel i on? A proč mě po mém příchodu domů vyhledal a s neklidem mě informoval o tvém záměru? Nebylo to snad všechno trochu jinak než nahodile?

Dnes se to stalo podruhé. Řekl jsem ti: jdu spát. Řekla jsi: něco je špatně. Sedl jsem si vedle tebe. Co se děje, zeptal jsem se. Řekla jsi: připadám si fakt jako tvoje spolubydlící.

Pak jsem tě viděl lhát. Ve chvíli, kdy jsem ti řekl: nevěřím ti, tak ses prozradila. Začala jsi plakat, pak jsi práskla dveřmi a vyběhla na balkon.

Sama jsi říkala: neumím lhát. A je to tak: neumíš.

Tahle manipulativní stránka tvojí osobnosti mě zajímá.

Když ses rozplakala, na chvíli jsem ztuhnul. Napadlo mě, jestli ti nekřivdím.

Musel jsem si situaci znovu přehrát. Vše do sebe zapadá.

Jsi mi teď dál: jak za sklem.

Pozoruji tě.