Posel smrti V: Kapitola XXIV - S těžkým srdcem

Po 3 týdnech

V posledních dnech se situace na panství pomalu vracela do normálního stavu. Mnoho lidí ve Willow Creek přišlo o svůj majetek a skončili na mizině. Mnoho dalších přišlo během požáru o život a většina zbylých se odstěhovala co nejdále odsud a doufali, že se jim podaří na toto prokleté místo jednou zapomenout. Velká část domů byla ohněm natolik poškozená, že muselo dojít k jejich stržení a odklizení trosek. Vesnice Willow Creek se z hlediska obyvatel zmenšila takřka o dvě třetiny a ti, co přežili a rozhodli se zůstat, žili nadále v obavách z nejisté budoucnosti. Nikdo neznal přesný důvod řádění netvorů a tak se lidé stále obávali, že je stihne podobná katastrofa.

Na Black Mirror byla situace lepší. Rachel Gordonová se z incidentu před třemi týdny vzpamatovala vcelku rychle, a když se k ní dostala zpráva, že Samuel Gordon i Kasumi Sato svým zraněním v nemocnici podlehli, cítila se jako královna. Přes všechny ty překážky, malé i velké, nakonec dosáhla toho, co si vždy přála. Šla za svým štěstím a to i přes mrtvoly, ale neviděla důvod si cokoli vyčítat, vždyť každý chce žít šťastný život. Málokomu se to skutečně povede, ale jí ano. Byla ráda, že s ní zůstali i služební. Nečekala, že se tak stane, ale vítala to. Ostatně bez služebných už si ani nedokázala představit život. Trochu ji zaskočilo, když i Edward po pár dnech přišel, hluboce se omlouval a žádal ji, aby mohl opět nastoupit jako komorník. Cítila, že její moc a autorita stále vzrůstá a ačkoli oficiálně nebyla žádnou královnou, začala si tak připadat. Ten život mocných žen, o kterých čítávala, jí připadal čím dál tím blíž.

Rachel právě seděla v hale u krbu a četla si jednu ze svých oblíbených knih. Pojednávala o královně Alžbětě I. z rodu Tudorů. Zlatý věk Anglie, to pro ni bylo velice zajímavé téma. Přistihla se, jak uvažuje o tom, zda by měla šanci to dotáhnout ještě výš. Rod Gordonů možná není tak známý, ale v minulosti byl velice důležitý a mocný. Kromě toho si byla jistá, že její krása by klidně mohla okouzlit i někoho z královské rodiny. K Rachel přišel Edward a vypadal ustaraně.
„Paní Rachel,...“
„Gordonová, Edwarde! Pro vás jsem paní Gordonová!“
„Ano, promiňte, moc se omlouvám. Před bránou stojí paní Denise Taylorová a ráda by s vámi hovořila.“
„Edwarde! Denise sem může přijít kdykoli si to bude přát, rozumíte mi.“
„Ano, ale… předtím jste říkala, že musím každou návštěvu hlásit.“
„Takhle se mnou nemluvte. Už nikdy, rozumíte mi?!“
„A-ano, paní.“
„Denise sem okamžitě přiveďte a omluvte se jí.“ Edward odešel a Rachel zase pocítila tu úžasnou sílu moci. Do haly za pár minut přišla Denise ve svém oblíbeném bílém obleku s černým páskem, který zvýrazňoval boky.
Usmála se na Rachel „Nikdy bych si nepomyslela, že to dotáhneš tak daleko, Rachel. Vzpomínáš, když jsme se poprvé viděly? Byla jsi na dně, bez práce a bez domova a teď… mám radost i za tebe.“
„To ráda slyším. Víš, je skvělé, že jsi po tom všem neodjela. Už takhle moje panství vypadá jako po vymření.“
„Hmm, po zničení kavárničky jsem skutečně chtěla odjet, ale našla jsem důvod, proč tu přeci jen zůstat. Asi se ti už doneslo, že jsem se zase dala dohromady s Edwardem, ne?“
„Jo, tak mě napadá – nechceš bydlet tady na zámku? Mohla bych tě najmout jako služebnou a to za velice dobrý plat.“
„Jako služebnou… promiň, ale v Harryho hospodě se mi vede dobře. Začali jsme tam vyvářet a i když v tom zase tak dobrá nejsem, tak si lidé nestěžují. Nakonec je to jen hospoda a ne nějaký hotel. To mi připomíná… uvažovala jsi o zakoupení Gordon’s Palace?“
„Přemýšlím nad tím. Murrayovi to za ty peníze nikdo nekoupí a až mu to dojde a sníží cenu, tak to vezmu.“
„Pane jo, stává se z tebe obchodnice.“
„Teď když jsem ta paní panství Black Mirror… musím se umět ohánět, ne?“
„To je jasné. Víš, říkám si, jestli to není na takovou ženu, jako jsi ty, trochu moc vyčerpávající a hlavně nebezpečné. Uvažovala jsi někdy o tom, že by sis sehnala nějakého nového muže?“
„Ha, ha, samozřejmě, že někoho najdu a vdám se. Na to si klidně můžeš vsadit. Muži se na mě budou lepit jako mouchy na mucholapku.“
„Hmm, závidím ti, ale… přišla jsem za tebou hlavně kvůli jedné věci. Mám takovou nevinnou prosbu a doufám, že mi budeš schopná vyhovět. Moc ráda bych viděla to vaše slavné podzemí a hlavně tu místnost, kde jste byli. Jen tak mezi námi… Edward se často vytahuje, že tam byl a že to se povedlo jen málokomu a tak bych to moc ráda také viděla.“
„No, tak proč ne. Ostatně je to jen kousek cesty. Pojď za mnou.“

Rachel dovedla Denise do sklepa, kde odklopila mříž kanálu, který vedl do podzemí, a poté slezly obě dolů.
„No teda, to je ale smrad,“ řekla Denise, „tak tohle mám dle Edwarda vidět na vlastní oči? Tohle?!“
„Ale kdepak. Ještě tam nejsme. Tady jsou jen nějaké hodně staré stoky. V porovnání s tím, kam jdeme, to nic není.“
Společně došly až ke vchodu do katakomb, který Denise fascinoval. „Hmm, všude takové tajemno až se tu začínám skoro bát.“
„Jen klid. Nic nám nehrozí, ale drž se u mě a raději dělej to, co já. Samuel říkal, že je to tu nebezpečné.“ Rachel dovedla Denise k podstavci s koulí, kterou zvedla a opětovně dala zpět. Portál se aktivoval. „Chceš vstoupit první?“ zeptala se Rachel.
„Ne, jen běž. Jako paní Black Mirror bys na to měla mít právo.“ Rachel s úsměvem a takřka neotřesitelným sebevědomím vstoupila do portálu.

Jakmile se ocitla na Bráně pekel, portál za ní se uzavřel. Rachel se okamžitě otočila a s údivem sledovala místo, kde před malou chvilkou byla masa energie, ale teď tu zbyla jen holá zeď. Sálem se ozval tichý smích a Rachel se v mžiku vyděsila a začala pátrat po jeho původci. Na trůně z kostí spatřila Kasumi, jak sedí nohu přes nohu a opírá si bradu o pravou ruku. Rachel na ní zůstala zírat a nebyla schopná pochopit, co to má znamenat. Přistoupila o pár kroků blíž.
„Kdo… kdo jsi?“ zeptala se.
„Neříkej, že mě nepoznáváš, Rachel.“
„Ale… vždyť máš být mrtvá!“
„Připadám ti tak? Kdyby se k tobě dostalo, že jsem naživu, určitě bys byla mnohem opatrnější, ale takhle můj nebo spíše náš plán vyšel naprosto dokonale.“
„Plán? Jaký plán?“
„Edward, Mark a i Denise, ti všichni si zahráli takovou nevinnou hru s cílem dostat tě sem. Proč myslíš, že se portál uzavřel? Denise vyjmula z podstavce kouli a to proto, abychom tu zůstali samy. Jen ty a já.“
„Co… co po mě chceš? Pusť mě ven, slyšíš?!“
„Za patnáct minut Denise kouli zase vrátí a portál aktivuje. Když vydržíš zůstat do té doby naživu, budeš moci odejít. Ale jen tak mezi námi… tak dobrá nejsi.“
„Takže… ty mě chceš zabít? Ale… ale proč? Nic jsem ti neudělala.“
„Vážně?! Nevzpomínáš si na Samuela?“
„No… ne, to přeci ne. Vždyť to on mě napadl a já se jen bránila.“
„To mě ale vůbec nezajímá. K čemu mi jsou okolnosti, ať už jsou jakékoli. Postřelila jsi muže, kterého miluji! Máš štěstí, že přežil.“
„Počkej, Kasumi, můžeme to vyřešit po dobrém. Dám ti peníze, nebo… nebo co takhle vilu ve Walesu a… klidně… klidně i zámek, co ty na to? Chceš Black Mirror? Řekni si, dám ti, co chceš.“
„Chci tě poslat tam, kam patříš.“ Kasumi s klidem vstala z trůnu a sestoupila dolů. Svým pronikavým pohledem si měřila Rachel.
„Proč jsi mě vlákala sem? Proč jsme právě tady, vždyť to nedává smysl.“
„Ale ano, dává. Brána se neudrží zavřená příliš dlouhou dobu, takže cesta do Pekla je volná. Vidíš tady tu propast. Tak do ní za chviličku spadneš.“ Rachel se vztekle rozběhla proti Kasumi, která se jen natočila bokem a vrazila do Rachel, kterou tak srazila až na zem. Rachel se zase zvedla a Kasumi jí pohlédla do očí. Rachel sklopila zrak, protože ten pohled nevydržela.
„Jednáš se mnou, jako bych neměla žádnou šanci přežít. Jenže ty jsi jen člověk Kasumi, pořád jsi jen člověk a já nebudu ta, kdo dnes zemře.“ Rachel dala Kasumi ránu pěstí do břicha. S Kasumi to nijak moc nehnulo, pouze se jí mírně zkřivila tvář bolestí a poté semknula ruce v pěst. Dala Rachel tvrdou ránu pěstí do obličeje, načež z Rachelininých úst vytryskla krev. „Ty zasraná šikmooká svině!“ Kasumi trochu poodstoupila a kopancem přímo do prsou srazila Rachel k zemi. Poté jí ztěžka došlápla na hruď a vší silou ji přitlačila k zemi. Rachel sténala bolestí a po chvilce se ozvalo jemné zapraskání.
„Víš, Rachel, když jsme tu teď samy, myslím, že ti prozradím jedno tajemství. To Samuel zabil Adriana a ne mí lidé.“ Rachel vytřeštila oči. „Ale zase za to Samuela neviň, neboť on nebyl ten, kdo Adriana tak zohavil. To byla totiž moje práce.“
„Proklínám tě, Kasumi. Já… znám ta slova! Budeš trpět, uvidíš. Z krve tvé krve povstanou další tvého jména, kteří ponesou mé prokletí...“ Kasumi okamžitě dupla Rachel na obličej a pak znovu a znovu. Rachel se slovy kletby přestala, neboť nebyla schopná už ani promluvit. Její tvář připomínala krvavou kaši. Kasumi ji chytila a zvedla do výše. Nebylo to zase tak těžké, ostatně Rachel nevážila moc. Přistoupila s ní k propasti a se slovy: "Vyřiď Samaelovi, že ho pozdravuju,“ ji shodila do hlubin. Poté z oltáře vytáhla všech pět klíčů moci, a jakmile se portál opět rozzářil, prošla skrze něj.

Na druhé straně už stáli Denise s Edwardem.
„Je po všem?“ zeptal se Edward.
„Ano je. Děkuji vám oběma, ale doufám, že to, co se tu stalo, si necháte pro sebe.“
„Na to se spolehněte, Kasumi,“ řekla Denise. „Je neuvěřitelné, jak člověka změní bohatství a moc. Jen doufám, že vy se ke mně a mému snoubenci budete chovat uctivěji.“
„Hmm, já si obvykle vážím lidí, kteří mi nijak neublížili a vy, Edwarde, jste mi kromě toho zachránil život a toho si cením. Samuel už je tady?“
„Ano, čeká na vás nahoře.“
Všichni tři se společně vrátili nahoru. Kasumi klíče moci zanechala v knihovně a pak rychle zamířila na balkon, kde už stál Samuel a prohlížel si krásný západ slunce. Jemný vánek byl příjemný a ani nebyla taková zima jako před pár dny.
„Je překrásný večer. Slunce pomalu zachází za obzor a blíží se noc a pak přijde zase den a tak stále dokola. Nemůžu se dočkat, až si společně budeme užívat všedních dnů a kouzla, které mají,“ řekl zasněně Samuel.
„Prohlížíš si své panství?“ zeptala se Kasumi.
Samuel ji k sobě přitiskl a dlouze se políbili. „Teď je to naše panství, lásko.“ Kasumi po tváři začaly stékat slzy. “Proč pláčeš, miláčku? Je snad něco v nepořádku?“
„Ne… vše vyšlo, tak jak jsme plánovali.“
„Tak vidíš. Čeká nás život plný radosti a lásky. Co víc si můžeme přát?“ Kasumi se dotkla jeho tváře a hladila ji, jakoby si chtěla ten pocit navždy zapamatovat.
„Nejde to, Samueli. Já tě miluju, z celého srdce tě miluju a proto s tebou nemohu zůstat na Black Mirror. Ještě to nejde.“
Samuela její slova zaskočila. „Ale… o čem to mluvíš?“
„Dlouho jsem nad tím přemýšlela, dlouho jsem hledala nějaké jiné řešení, ale je jen jedno jediné… Trvalo čtyři roky, než mě Tokutaro nalezl po tom, co jsem utekla z Japonska. Za pouhé dva další mě našel ve Walesu a to jsme s Cyem často cestovali po celém světě. Teď mám být tady a to napořád, tak jak dlouho mu může trvat, než mě znovu nalezne? A až se tak stane, nezabije jen mě, ale i tebe a všechny, co tu žijí. Celý zámek lehne popelem a to jen kvůli mé minulosti. Ty jsi tu svoji už vyřešil, ale já ještě ne, a právě proto že tě miluji, nemohu zůstat zde a vystavit tě nebezpečí.“
„Počkej, to… to mi chceš naznačit, že odjíždíš… do Japonska?“
„Už jsem domluvená s Akirou. Naše cesta pomsty co nevidět začne. Nemůžu to déle odkládat, protože mě to trápí. Chtěla jsem s tebou zůstat ještě alespoň půl roku a pak teprve vyrazit, ale nejde to. Vím, že poté už bych to nedokázala, že bych nebyla schopná tě opustit.“
„Ne, to přece… to nemůžeš! Pojedu s tebou.“
„Ne, to v žádném případě! Nerada to říkám, ale… s tebou budu jen slabší a zranitelnější, protože Tokutaro tě využije, aby se dostal ke mně. Daleko větší šanci mám bez tebe, ale nebudu ti lhát – naděje je malá i tak.“ Kasumi Samuela naposledy políbila a vychutnala si ten okamžik, jak jen to bylo možné.
Samuel ji chytil za ruku. „Nechoď pryč, lásko. Neopouštěj mě, vždyť…“
„Samueli, moc tě prosím, nedělej mi to těžší než to je. Já to dělám pro nás, pro nás oba. Máš u sebe ten medailon?“ Samuel vytáhl z kapsy dárek, který dostal od Kasumi k Vánocům. Vzala si ho, rozevřela a zlomila. Polovinu se Samuelovým portrétem si nechala a tu druhou část vrátila svému milému. „Takhle na sebe nikdy nezapomeneme. Budeme stále spolu a jednou se snad zase spojíme, tak jak to má být.“ Kasumi udělala pár kroků ke dveřím a mezi nimi se ještě otočila a řekla: „Buď jednou Tokutara zabiju a pak se sem vrátím anebo se vidíme naposledy.“

Kasumi odešla a Samuel ji po chvilce spatřil, jak kráčí k hlavní bráně zámku. Otočila se a pohlédla na něj. Oči měla celé zaslzené stejně jako Samuel. Mírně pozvedla ruku v gestu na rozloučenou a poté odešla. Už se znovu neotočila, protože už takhle ji to bolelo u srdce. Samuel ještě dlouhé hodiny hleděl do západu slunce a doufal, že se jeho milovaná Kasumi vrátí, že si to rozmyslí, ale nestalo se. Odešla z jeho života a vzala si s sebou i spoustu krásného. Miloval ji, celým srdcem ji miloval, ale teď byla pryč. Prohlížel si Kasuminu tvář na medailonku, na který padaly jeho slzy. Poté zvednul hlavu, aby pohlédl do dáli. Vrátí se nebo ji spatřil naposledy v životě? Zbyly mu na ni jen vzpomínky a také naděje, že se jednoho dne opět shledají.