Back to black.

Věnováno otci mého milovaného přítele Nica.

Setkání otce a syna po 12ti letech.

Byl to tak silný emotivní zážitek, že se o něj prostě musím podělit.

Něco jako „Back to black“.

Tolik vytoužená vteřina. Stačila bohatě jedna. Jedna jediná. „TEĎ!“  Nejistý pocit změny.

„Mravenčí ti ruce?“

„Jak moc mi tohle změní život?“ Moc otázek najednou. Uklidni sebe a dělej kočího i svému adrenalinu.

I ten nejtužší led, praská Ti pod nohama, jako broušená sklenička, kterou necháš padat k zemi. Na druhou stranu, střepy přinášejí štěstí. „A nebo?“

„Je to něco jako Velký třesk?“

Ať to je cokoliv. Rozproudilo to ve dvou rozdílných srdcích teplou a čirou krev, která má tak moc podobný barevný odstín.

„Zvedám zrak od pera, papíru a před sebou mám obraz otce a syna.“

Nádherný hudební nástroj, s ladnými křivky, kterým dává kouzlo, ta nejtemnější černá barva. „Nic bych za to nedala, že tu barvu míchal sám bůh a pomáhal mu satan.“ Nástroj má duši. Jsem si tím zcela jistá. Alespoň ten, který si nechá svoje štíhle tělo obepínat strunami. Ten brek, který vydává jen ONA, rozněžnil i rozzlobil tisíce lidských srdcí po celým světě.

„Čistě jen takový, sladký poetický otazník.“

Kolik slečen, žen i dam pláče v tuhle chvíli, při poslechu onoho kouzelného nástroje? „Kolik slz myslíš, že teď zkáplo na polštář?“ Odpusť mi mou skromnost příteli. Černá láska nemá jen zamilovanou podobu medových tónin. „Ale to tobě říkat nemusím.“ Napadá mě při myšlence na tvou tvář.

„Třeba právě ona, zabrnkala správný tón, na srdce mladší a nezkušenější verze člověka.“

Život je jeden velký kontrast a přesvědčuji se o tom každý den, čím dál tím víc.

„Možná to tak osud chtěl.“

Přijímám nová jména, nové zvyky. „Poznávám ráda i tvoje oči Lucky, jsi starý mudrc a víme to oba.“ Pes se měkce „usměje“ A znovu se otáčím k muži, který dal světu syna, o kterým si bude svět vyprávět.

„Budou si tě pamatovat, už jen kvůli jménu, neboj se. Vždyť, kdo nosí jméno Nico Ais?“ Zní to v uchu tak líbezně. Sedám si nejistě k novému, rodinnému krbu a s důvěrou přijímám, ještě další sklenku vína.

 „Neboj se, lásko, jsme tu spolu. Jen prosím svírej tu maličkou, čínskou minci štěstí.“

 Stojím ti za zády a svírám křečovitě v rukou bič. Úleva zaplavuje mojí mysl, když s klidem házím tu bolest, která se schovává do kůže…do ohně a společně se díváme „Možná i jako rodina?“ do světélkujícího elementu.

Jsem jen pouhý divák, ale tenhle děj se mi začíná docela líbit. Tak ať už vždy rychle uteče povinná divadelní přestávka a já se mohu dál kochat tou krásou, kterou s úctou nazývám ŽIVOT.

 

 

 

---