Krvavé žabí blues

Ležel sám uprostřed louky u řeky. Na lehce zčeřené hladině se zrcadlil měsíc a temné stíny lepkavých olší. V travinách rostoucích v mělkých pobřežních vodách byly žáby.

Kvák.

Kvákla jedna, kvákla druhá, najednou jich kvákal snad tucet. Zasmál se, vida, jaký koncert se tu přihodil. Žáby dokonce uměly kvákat každá v různých tónech, a tak se hned neoposlouchaly. Protože však byl zmožen, nechal se postupně odnést do zločincovy neklidné říše spánku.

Kvák.

Probudil se zimou, schoulený dobrých šedesát centimetrů vedle své karimatky a drkotal zuby. Hodinky neměl, ale soudě podle měsíce na nebesích nespal příliš dlouho. Rozhlédl se nervózně kolem sebe, jestli ho někdo nepozoruje a jestli pro něj již nejedou policisté. Nikde nikdo nebyl, jen žáby v travinách. Kvák. To jejich kvákání mu začínalo lézt na nervy. Nemůžou ty žáby zmlknout? Tady se spí! Volat na ně policii kvůli rušení nočního klidu by za jiných okolností bylo řešením, po kterém by sáhl, nicméně této noci byl sám zločincem.

Kvák.

Přes všechno žabí kvákání se mu podařilo znovu usnout. I ve snu ho však kvákání pronásledovalo. Zdálo se mu o první třídě, kterou kdysi navštěvoval. Byl u tabule a vysvětloval, proč nemá přezůvky. Učitelka ho kvákavým hlasem hubovala a poslala ho do kouta.

Kvák. Probudil se. Kvákavý hlas neslyšel jen ve snu, žáby pořád kvákaly. Nyní se mu ale zdálo, že jsou blíže a jejich kvákání mu znělo zlověštněji. Měsíc nyní na obloze pokročil dále než předtím. Pomyslel si, že má příliš bujnou fantasii a nechal žáby žábami. Nebo se o to pokusil. Kvák. Kvák.

Kvák.

Trhnul sebou. Asi znovu usnul a teď ho vylekalo kváknutí, které se mu ozvalo přímo u ucha. Rychle nahmatal telefon a posvítil si kolem sebe, bez ohledu na to, kdo by ho mohl uvidět. Uviděl lesknoucí se tělo malé žáby, která mu vylezla na botu. Znechuceně ji z boty odhodil směrem k řece. Odpovědí mu bylo sborové zakvákání. Pokusil se nahmatat vedle sebe nějaký kámen, který by po žábách hodil, ale sáhl jen na kopřivu. Sakra! Že nebude mít revma mu bylo malou útěchou. Našel malý kamínek, který hodil mezi říční traviny. Žáby ztichly. Spokojeně si lehl a usnul.

Kvák.

Tentokrát mu jich do ucha kváklo hned několik. Zjistil, že kolem něj sedí desítky žab, úplněk se odrážel v jejich očích. A kvákaly. Kvákaly k zbláznění, než se na něj vrhly a slizkými polibky smrti ho roztrhaly na kusy. Měly ostré zuby. Jeho křik slyšela jen jedna stará bába z Hamburku, která na něj zavolala policisty pro rušení nočního klidu.