70. SUPERKOULE - "fjara" - dílo č. 4

Fjara

Z barevných kamínků balvany se staly,
sama sis, Fjaro, vybrala svou cestu,
v očích máš rudo, nejasný cíl v dáli,
sama ses rozhodla jít za nevěstu.

Chtěla jsi všechno a nemáš nic,
jak bláhová jsi byla v představách.
Utrmácená se ztrácíš, strhanou máš líc
a z budoucnosti s ním najednou máš strach.

Byl kamarádem mým a jen tě využil,
po mořích plavil se a lodě raboval,
chceš říct, že tím tě uchvátil?
Byla to krása nepoznaných dálek, které ti sliboval?
Pověz co nastříkal ti do žil,
proč drogou se ti stal?

Jen mlčíš a v bedně moje tělo vláčíš ,
ze mne zbylo jen pusto v útrobách.
Tisíckrát omdléváš a síly ztrácíš.
Než dorazíš do strmých kopců,
za tebou z prken ztrouchnivělé bedny
vítr zvedá jenom prach.

V očích přestaly ti světélkovat jiskry,
o úsměv okradl tě bol a strach,
dlaně v krvi, jak dvě plné misky
a luna na obzoru se koupe v červánkách
a těžký balvan co neseš v sobě,
rozbít bys chtěla na kusy,
teď raději , než s ním, bys byla v hrobě,
zaplnit jimi ústa, zadusit.

Čekala jsi pomoc miláčka Johna,
když vrazilas mi do srdce nůž a odhodila pryč.
Na vrcholku hory z mlhy je clona
a mysl zaplavuje nenasytné hejno pijavic .

Došla jsi, Fjaro, na vrchol, ruce a mysl rozervané,
miláček opodál, jak přízrak, který nevidíš.
Nevěděla jsi, až vodopád uvidíš, co se stane.
On netuší, jakou vymyslela sis pro nás dva skrýš.

Díváš se okouzleným pohledem na tu krásu,
už uschly ti slzy, které po tvářích stroužky nechaly.
Voda pryští z hory, ty najednou vidíš v ní spásu,
už ustaly myšlenky na život s Johnem , už ustaly.

Naposledy se dívá směrem, kde stal se hřích,
provaz k truhle ruka ještě chvíli svírá, než ho uvolní.
Za chvíli pohltí narostlá křídla síla v peřejích
a vodopád, na který teď lačně se díváš, pohltí trápení.
Fjara se nakloní a s očima zavřenýma chvilkově sní.
Najednou blesky nebe křižují, Fjara prožívá pocit slasti,
ruka která provaz svírala se uvolní,
truhla z prken padá střemhlav do propasti.
Teď už je volná, má volnost ptáků . Fjara padá s ní .