Fejsbůk

Tak jako všichni (dobře, skoro všichni) mám i já fejsbůk, tomu jsem se bohužel nemohla vyhnout, vlastně mě k tomu donutil přítel, který všechny podobné vymoženosti měl, tenkrát jsem asi nebyla in. A tak jsem svolila, nechala jsem si udělat svůj fejsbůkový profil. No páni, ten ale umí věcí, získal si mě hned. A stal se ze mě oficiální fejsbůkář. Spokojila jsem se asi se stovkou „přátel“, samozřejmě těch nejbližších, jak jinak. A tak jsem věděla, kdo měl co k snídani, obědu, večeři, jakého má doma mazlíčka, nebo jaké má auto a nedej bože jestli se náhodou nerozstonal  někdo koho možná znám, nebo zda se neléčí z těžké kocoviny, protože včera byla fakt hustá párty.  Děkovala jsem svému příteli, bez něj bych byla naprosto bez přátel, protože bych se s nimi musela setkávat osobně, no to by bylo hrozné že? V dnešní době…

Jednou jsem otevřela internet, abych se podívala co je nového u mých přátel, protože se v práci často toto téma rozebíralo. Zahlédla jsem velice hezky napsaný příspěvek své známé, kterou neznám zase tak dobře, a prosila v něm o pomoc při vymalování bytu, tak jsem se tak dívala a přemýšlela, kolik lidí se asi ozve, a že to určitě bude hned hotové, sama bych se s válečkem v ruce dobrovolně hlásila, kdybych paní jaksi lépe znala. Druhý den mě čekalo překvapení, zase ta stejná fejsbůkářka psala: „Je hrozné, že mám přes 400 přátel a ani jeden mi nenabídne pomoc, je mi z toho hrozně smutno, kamarádi se ozvou, jen když něco potřebují.“  Nečekala jsem ani minutu a hned jsem jednala, paní jsem si vymazala z „přátel“, teď si možná říkáte, že jsem pěkná potvora, ale ona zkrátka nebyla můj přítel v pravém slova smyslu, a jestli těch 400 říkalo to samé co já, tak to jí můžu akorát úpřímně politovat. S klidnou hlavou jsem tak činila dál, vymazávala a vymazávala...

A věřte mi, že se hned cítím lépe. Ano, mám málo přátel, ale můžu s naprostou jistotou říci, že mi pomůžou vymalovat.