Výročí

Výročí mohou být různá....

 

„A ty myslíš, že bych ho tentokrát měla překvapit?“ nedůvěřivě se Eva podívala na svou kolegyni Alenu.

„No, že se vůbec ptáš. Vždyť se na sebe podívej! Kdy jsi byla naposled u holiče? Pořád jen skáčeš okolo něho, psa a zahrádky. A ty ruce!“

Eva se podívala na své neošetřované ruce s krátkými nehty, za kterými se našlo dost zbytků z víkendového zápolení s hlínou ve skleníku jejich venkovské zahrady. Zastyděla se a rychle je  schovala za zády. Alena měla pravdu. Taky ten rychlý Evin pohyb postřehla a neodpustila si, aby se do ní znovu nestrefila.

„Holka, mysli trochu na sebe. Podívej, vezmi si den dovolené. Něco pěkného si kup na sebe, nech si upravit vlasy a jdi na manikúru. A být tebou, nechala bych si udělat nějaký pěkný přeliv, aby si toho  Petr hned všiml.  Na večeři můžete jít do nějakého nóbl podniku. Zkrátka, udělejte si pěkný večer.  A žádné vyvařování doma! Konec konců, máte přece výročí.“ Debatu přerušil zvonící telefon. Alenu si pozval k sobě vedoucí.

 

Eva osaměla v kanceláři městského úřadu. Tady pracovala s Alenou, svou kolegyní a dá se říci i dobrou kamarádkou. Věděly o sobě téměř všechno. Už několik let spolu prožívaly radosti i strasti pracujících žen středního věku. Eva vždy Aleně trochu záviděla. Vzornou rodinu -  šikovného muže a dvě čiperné děti. Práce a starostí měla Alena až nad hlavu, ale její domácnost byla vždy naleštěná, všude čisto a naklizeno. Byla vynikající kuchařka, uměla i ledacos ušít sobě i rodině. Přesto se  dokázala  od rodiny odpoutat a nezanedbávat sebe sama. Když si Eva vybavila, čemu všemu se Alena po práci věnuje, nemohla uvěřit, že to všechno stihne. Chodila vždy upravená, načesaná, nalíčená a vkusně oblečená. Nepotrpěla si na žádné výstřelky, ale milovala klasickou módu kostýmků a kvalitních halenek. A přitom jí slušely i obyčejné džíny a tričko. V takovém oblečení  Alena však do práce nechodila. Zato ji bylo vidět na dálkových pochodech a na pravidelném cvičení aerobiku v místní sokolovně. S ochotníky si už vyzkoušela slávu prken, které znamenají svět. Jako kněžna v Jiráskově Lucerně zaznamenala první obrovský herecký úspěch. Byla v té roli taková vznešená a majestátní. A jak hezky přednášela text! 

 

Když si Eva vzpomněla na kolegyni, trochu si povzdechla. Ona taková nikdy nebude. Už se vyrovnala s faktem, že nikdy nesevře v náručí vytoužené dítě. Přestala myslet na to množství marných pokusů přijít do jiného stavu, které má za sebou. Těch nespočetných vyšetření a nadějných měsíců čekání. Když s Petrem pochopili, že jejich snaha nikam nevede a jejich tužby zůstanou nevyslyšeny, upnuli se jeden na druhého. Spíše se jen Eva upnula na manžela. Petr zůstal tak trochu velkým, šibalským klukem. Stále se věnoval sportu a při jeho atletické postavě by mu nikdo nehádal už hodně přes  čtyřicet. Svou ženu měl stále rád, ale nevysedával s ní po večerech doma. Eva si musela zvyknout, že byl často mimo domov. Jako stavební technik v jedné malé soukromé firmě, byl často na cestách. Měl spoustu koníčků a partu dobrých kamarádů. Eva seděla doma a čekala na jeho návraty. Pečovala o rodinné hnízdo tak, že už nic jiného nestihla. Neustále cosi vyvařovala a pekla, zavařovala a nakládala plody, které se jim na zahrádce urodily. Někdy ani nevěděla, co s tolika zavařenými okurkami, marmeládami, meruňkami a kdoví čím ještě, bude dělat. Několikrát se už přistihla, že by s tím nejradši praštila a všechny ty nacpané sklenice rozdala známým. Petr si už zvykl, že má doma ženu, která sice na něj doma věrně čeká s večeří, ale že si s ní už skoro nemá co říci. Ještě že měli Bena. Bylo to takové malé bílé chlupaté nic. Velmi rozmazlené a zhýčkané. Eva vlastně sloužila jak muži, tak psovi. Když byla sama doma, alespoň si povídala se psem.

 

Alena má vlastně pravdu, pomyslela si konečně Eva. Něco se sebou musí udělat. Jindy váhavá žena se najednou rozhodla. Nedávno dostala prémie, o kterých Petr neví. Použije je na své zkrášlení. Snad si s tím poradí. Ostatně, Petr jí nikdy nevyčítal, jakým způsobem  utratila peníze. Však taky těch, které vydala za parádu,  bylo tak málo!

 

Alena se vrátila od vedoucího v dobré náladě. A měla proč. Dostalo se jí pochvaly za dobře zpracovaný podkladový materiál na připravované jednání.. Eva jí hned oznámila svůj úmysl a chtěla se s ní poradit.

 

„No to je dost, Evi, že sis nechala říct. Uvidíš, že budeš úplně jiný člověk. A víš co? Řeknu Renatě, to je moje kadeřnice, aby si tě vzala do parády. Je to mladá holka a má vkus. A s tím ohozem taky něco uděláme. Neboj, Petr na tobě nechá oči. Hele, za chvilku končíme, co kdybychom si skočily na dvě decky a probraly to?“ navrhla Alena.

„No já nevím, musím vařit Petrovi večeři a ty  taky přece pospícháš domů, ne?“ vytřeštila oči Eva.

„Evi, prosím tě, neblázni. Petr to chvíli bez tebe vydrží. A naše Monča už se postará o večeři sama. Ta chvíle nás přece nezabije. Tak jdeme a hotovo.“ Alena ukončila rázně neplodný rozhovor a začala skládat své věci do zásuvek psacího stolu. Vypnula počítač a začala se oblékat. Několika zkušenými tahy si přejela decentní rtěnkou rty a za uši nakapala trochu parfému. Eva na ni chvíli bezmyšlenkovitě civěla a pak se vzpamatovala. Mechanicky uklidila své věci a v mžiku byla oblečená. Alena na ni mrkla a pro sebe si kolegyni zhodnotila: „Tady bude ještě práce…“

 

Ze dveří magistrátu se valily davy pracovníků. Maminky pospíchaly pro děti do školky, mladá svobodná děvčata se smíchem domlouvala, kam si vyrazí. Tajemník starosty uvážlivě zamířil ke služebnímu autu a dal pokyn řidiči. Pro něho ještě pracovní doba neskončila.

 

Alena s Evou vyšly ven a po krátkém zaváhání se vydaly na náměstí. Alena hned věděla, kam zajít na skleničku. Eva se snažila si vybavit, kdy byla naposled ve vinárně a nějak jí to nešlo. Zamířily rovnou k volnému stolku.

„Nazdar, děvčata!“ ozvalo se najednou od vedlejšího stolku.

„Ááá, to je náš rejža,“ nadšeně zvolala Alena. Eva se podívala tím směrem a spatřila malého obtloustlého mužíčka s pokročilou pleškou, který na ně nadšeně mával a zubil se od ucha k uchu. Alena je rychle představila.

„Alenko, chachacha, jestlipak víte, co spolehlivě zastaví padání vlasů?“ smál se rejža.

„Ale, Sváťo, to tedy nevím!“ smála se Alena taky.  Znala ho moc dobře a věděla, že z něj vypadne zase nějaká perla.

„No přece podlaha!“ režisér Sváťa se nepřestával řehtat a strhnul i ostatní. Dokonce i Eva se smála, i když si pomyslela cosi o strašné konině.

Když se dost nasmáli, mužík se zvedl a měl se rychle k odchodu.

„Kočičky, já musím letět. Alenko, nezapomeňte na zkoušku. Ta Desdemona vám ohromně sekne. Budete mít zase úspěch. Jenom aby vás ten Matásek neuškrtil docela. On to všechno tak prožívá. Přijďte, bude prča.“ Rejža se už zase smál a drobnými krůčky vyběhl z vinárny.

 

„Jak ty to, holka, děláš? Všechno se ti daří. Co bych za to dala, být jako ty,“  upřímně si povzdechla Eva.

„Neblázni, vždyť o nic nejde. Nebuď taková křečovitá a všechno si tak neber. To ostatní už přijde samo.“

Pak se už kamarádky ponořily do ženských řečí o parádě a kosmetice. Nezůstalo jen u jedné sklenky vína.

Domů přišla Eva v povznesené náladě. Už se těšila, jak Petra překvapí. Hned v předsíni se zadívala do velkého zrcadla a už se jí vlastní obraz nezdál tak tragický.  Ta trocha alkoholu, vypitá v útulné vinárně, udělala své.

„Kde jsi byla tak dlouho? Bude něco k jídlu?“ ozvalo se z pokoje.

„Ale, zlato, vždyť není tak pozdě. Rychle něco připravím.“ Eva odtančila do kuchyně. V uších jí  dosud zněly příjemné melodie z vinárny. Vyndala několik potravin z ledničky a zručně začala připravovat obložené chleby. Prozpěvovala si. Když si vzpomněla na rejžu Sváťu, potichu se zasmála.

„Něco se ti stalo?“ ve dveřích se objevil Petr a zkoumavě si ji prohlížel. „Ty jsi pila!“

„No a co? Potřebovala jsem něco probrat s Alenou,“ nedala se Eva.

Petr si ji mlčky prohlížel a nechápal. Najednou byla úplně jiná, než, jak ji znal. Nemohl říci, že by se mu takto nelíbila, jen se cítil trochu zaskočen. Co se to s ní děje?

 

Eva prostřela a oba zasedli k pozdní večeři.

„Péťo, nezapomněl jsi na naše výročí? Myslím, že bychom to měli pěkně oslavit. Na dobré večeři, při svíčkách a tiché hudbě. Co myslíš?“

„No jo, a kdy že to je? Počkej, dvacátého, ne? Ale to je už příští čtvrtek!“

Chvíli na sebe mlčky koukali. Každý čekal, co ten druhý řekne.

„Holka, mám obavu, že to nepůjde. Příští týden jsem na stavbě v Hradci a vůbec nevím, kdy se vrátím. Nejspíš až v pátek večer. A to budu asi pěkně utahanej. Víš, že jsme tam v pěkném skluzu.“

„Hm, to snad ne,“ chabě se ozvala Eva. Její dobrá nálada se v mžiku vytratila. Petr to zjistil a najednou mu bylo líto, že ten hezký lesk v jejích očích pohasl. Honem to chtěl nějak zachránit.

„Ale, počkej, nějak to uděláme. Třeba se mi podaří vrátit dřív. Docela by se mi líbilo někam si vyjít. Už jsme spolu dlouho nikde nebyli.“

Evina tvář se znovu rozjasnila. Opět dostala dobrou náladu. Se smíchem povídala Petrovi o vinárně a o legračním mužíčkovi, kterého dnes poznala. Jen o pravé příčině schůzky s Alenou se nezmínila. Má to být přece překvapení!

 

Ke spaní se uložili až po půlnoci. Eva okamžitě usnula a zdál se jí krásný sen o svůdné a elegantní dámě v novém kostýmku a nádherném širokém klobouku. Když se uviděla v zrcadle, zjistila Eva, že je to ona sama. Nemohla se na sebe vynadívat, jak se sama sobě líbila. Pak se odněkud vynořil Matásek a začal ji škrtit. Bránila se, jak mohla, až se z  toho probudila.

 

Bylo už ráno. Celá zpocená ležela na zemi vedle postele a okolo krku měla omotané prostěradlo. Když si uvědomila, že to byl jen sen, vesele se tomu zasmála. Petr už doma nebyl, vypravil se do práce sám. Nechtěl Evu budit, když viděl, jak se ve spánku šťastně usmívá.

 

Pracovní den uběhl tak rychle, že si to Eva ani nestačila uvědomit. Po práci se vydala na prohlídku obchodů. Petr má dnes volejbal a přijde domů později. Nemusí tedy pospíchat domů. Na malém městě není těch obchodů zase tolik, takže byla brzy hotová s obhlídkou. Nic se jí však nezalíbilo. Byla  zklamaná. To, co by si představovala, prostě neměli, a to, co viděla, se pro ni už nehodí. Alespoň si vybrala moc hezké lodičky. Klasická bota, která nepodléhá módě a je stále elegantní.

 

Druhý den si v práci postěžovala Aleně. Ale lodičkami se pochlubila s nadšením.

„Poslyš, ty střevíce jsou perfektní. A víš, co? O polední pauze půjdeme spolu. Uvidíme, co se s tím dá dělat. V tomto módním salónu na náměstí jsi byla?“ Alena tušila, že Eva neví, co má na stojanech s módním oblečením vlastně hledat.

„To víš, že byla, no ale hrůza!“ povzdechla si Eva.

 

V poledne vyrazily vstříc módě. Vstoupily do prázdného obchodu. Okamžitě se jich ujala příjemná mladá prodavačka. Alena začala sama:

„Prosím vás, potřebujeme něco šik tady pro kolegyni. Nějaký kostýmek. Jednobarevný, elegantní..“

Prodavačka zkušeným okem přeměřila Evinu postavu od hlavy dolů a chvilku přerovnávala ramínka na stojanu. Vytáhla projmuté sáčko se sukní jasné jahodové barvy. Eva zděšeně couvla.

„Ale, to je … moc … křiklavé. To se pro mě už nehodí! A ta sukně, panebože, ta je strašně krátká!“

„Ale to vám naopak bude moc slušet. Vy jste blondýnka a  ta červená vás úplně rozsvítí. A ta sukně? Vždyť máte docela pěknou postavu, proč byste ji nemohla ukázat?“ prodavačka se usmívala a Eva cítila, že má pravdu.

„Evi, běž si to zkusit a vem si ty lodičky k tomu,“ přidala se Alena.

 

V kabině se převlékla a nazula do nových botek. Ani se na sebe nepodívala do zrcadla a z kabiny vyšla. První, co zahlédla, byla jakási postava v červeném ve vzdáleném zrcadle. Vůbec se nepoznala. Ale téměř ji nepoznala ani Alena. Jen prodavačka ji profesionálně zhodnotila.

„Tak paní, vy jste úplně jiný člověk. Máte i hezké nohy, proč nosíte takovou délku sukní?“

„No Evo, vůbec tě nemůžu poznat. Úplně jsi omládla. Tenhle kostým je přesně to, co teď potřebuješ. Když se ještě učešeš, tak se Petr do tebe znovu zamiluje.“

 

Eva je vůbec neposlouchala. Užasle na sebe hleděla. Já pitomá, pořád obdivuji Alenu a její kostýmky a vždyť je to tak jednoduché! Můžu vypadat taky dobře. Už se nebudu bát trochu odvážnějšího oblečení. Podobné myšlenky jí vířily hlavou. Jen velmi nerada svlékala se sebe skvělý kostýmek a oblékala se do své staré dlouhé sukně a vytahaného svetru.

„Já tady ale nemám s sebou peníze,“ najednou si vzpomněla.

„To nevadí, určitě ti  tady kostýmek dají stranou a později si pro něj přijdeš. Ještě bychom měli do něj vybrat nějaký top,“ Alena už táhne Evu k pultu.

„Jaký top? Co to je?“

„To je takové tričko do pasu, přesně do kostýmku,“ poučila ji prodavačka. A už před ně rozprostřela několik barevných triček. Eva bezradně kouká a neví.

„Podívej, nejlepší bude ten sněhobílý. Ten je neutrální, hodí se i k jiným barvám,“ snažila se jí poradit Alena.

„Ale ten výstřih je moc velký,“ chvíli zaváhala Eva.

„Výstřih je sexy a vám bude slušet. A pak, většina se ho schová do saka. Chtělo by to ještě nějaký řetízek nebo náhrdelník.“

Eva rezignovala a dala oběma za pravdu. Vzpomněla si i na někdejší dárek od Petra, jemný stříbrný řetízek, který vlastně nenosila. Teď se jí bude hodit. To je přesně ono!

Pak už Eva nevěděla, jak se vrátila zpět do práce. Alena si ještě koupila bagetu k obědu, Eva ani neměla hlad.

 

******

 

A čas rychle utíkal. V pondělí ráno Petr odjel na stavbu. Eva byla ráda, že přípravy  výročí se obejdou bez jeho přítomnosti. Nakonec se domluvili, že se Petr vrátí už ve čtvrtek a na večer si objednali stůl ve vinárně. Eva se už nemohla dočkat. Na čtvrtek si vzala dovolenou. Alena ji objednala na kosmetiku a ke své kadeřnici.

 

Eva poznávala dosud nepoznané. Hověla si na kosmetickém lehátku a přemýšlela, proč vlastně tuto kúru nepodstupuje pravidelně, když je to tak příjemné. Pak si ji vzala do parády Renata. Když slyšela, co s ní hodlá provést, zhrozila se. Ale po chvíli mávla rukou a vzdala to.. Raději se na sebe moc nedívala. Byla trochu nervózní, jak to všechno dopadne. Ať se stane, co se má stát!

 

Po dvou hodinách bylo dokonáno.  Eva otevřela oči a podívala se do velkého zrcadla proti sobě. To, co uviděla, předčilo její očekávání. Vlasy měla kratší než obvykle, na nich jemný světlý melír. Nemohla se na sebe vynadívat. Renata chvíli chodila kolem ní a pak jí naznačila, že se musí věnovat další zákaznici. Doporučila jí, aby si opatrně oblékla kostýmek a nechala se nalíčit. Když i to bylo hotovo, Eva už nenacházela slov. Připadala si jako filmová hvězda. Jako ve snu sebrala své věci a vyšla z krášlicího salónu.

 

Venku se už stmívalo. Ulice se pomalu prázdnily, všichni spěchali domů k rodinám. Vždyť jsem nic Petrovi nekoupila k výročí! Blesklo Evě najednou hlavou. Zastyděla se a rychle se rozhodla.

 

Zamířila do nejbližší parfumerie. Ochotná prodavačka před ní postavila několik vzorků kolínské vody. Eva opatrně přičichla k jedné, pak druhé a třetí. Vůně se jí nějak pomíchaly. Narovnala se a trochu odstoupila od pultu. Najednou její zrak sklouzl do výlohy.  Zůstala stát jako opařená.  Od výkladní skříně právě odcházel vysoký štíhlý brunet a  mladá dívka. Drželi se důvěrně okolo pasu a on jí cosi šeptal. Ona se na něho zamilovaně podívala a usmála se. Trvalo to jen malinký okamžik a najednou byli pryč. Eva stála bez hnutí. Vůbec nevnímala, co jí prodavačka povídá. Tak já se tu pro něho šlechtím a on? Prý je na stavbě! A co je to vůbec za ženskou? Tolik peněz jsem utratila a k čemu? Jako omámená vyšla ze dveří. Prodavačka nad ní mávla rukou a zavřela obchod. 

 

Eva stála na ulici a bezradně se rozhlížela. Ale po dvojici ani památky. Třeba se mi to jen zdálo, pomyslela si. Ale ne, vždyť jsem ho viděla úplně jasně! Najednou jí všechno přišlo nějak líto. Po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy.

„Paní, není vám něco? Nepotřebujete pomoct?“ ozvalo se vedle ní. Okamžitě se probrala. Z umouněné tváře se na ni smály tmavé oči a řada bílých zubů. Dala se rychle na ústup. Cikán za ní ještě něco volal, ale ona ho už nevnímala.

 

Doběhla k malé pivnici. Teď už vlastně není kam pospíchat. Malinko zaváhala a vešla dovnitř. Ve výčepu bylo strašně nakouřeno, v lokále bylo sotva vidět. Když se rozkoukala, zjistila, že tu jsou samí chlapi. V okamžiku nastalo ticho. Všichni zírali na tu vyfešákovanou šťabajznu a nikdo nemohl pochopit, co tady dělá. Eva se v první chvíli zastyděla, že na ni civí tolik chlapů, ale pak sebrala odvahu a přistoupila k pultu.

„Dvojitý rum, prosím,“ zavelela a srdnatě se zahleděla na výčepního. Muž v otřepané bundě, který se trochu unaveně opíral o pult, obdivně hvízdl. Někteří chlapi se začali smát.

„Paničko, ať vás to neporazí. Nechtěla byste radši na kafíčko, tamhle naproti, do cukrárny?“

Eva si jich nevšímala a popadla panáka. Zavřela oči a celého ho hodila do sebe. Svět se s ní zatočil. Muž v bundě ji zachytil a pevně podržel. Eva se opět dala do pláče.

„Ale, ale, copak to je? Neplačte, dáme si spolu ještě jednoho.“

Eva do sebe hodila další rum a ještě další. Přerývaným hlasem cosi blábolila o mizerných mužských. Chlapi se bavili na její účet. Když se sotva držela na nohou, jednomu z nich se jí přece jen zželelo.

„Hele, už toho nechte. Už má dost. Musíme ji dostat domů.“ Ramenatý muž s velkou čelní pleší, kterému říkali Česťa,  se jí ujal.

Divadlo skončilo. Chlapi se pomalu začali rozcházet do svých domovů. Po chvíli se Česťovi podařilo z Evy dostat, kde bydlí. Zavolal taxi a unavenou ženu do něho usadil.

 

***********

 

Když se konečně trefila klíčem do zámku dveří a vešla dovnitř, bylo už hodně po deváté hodině. Petr seděl v prázdné kuchyni. Na stole byla ve váze nádherná kytice a vedle ní krabička v lesklém papíře s velkou stříbrnou mašlí.

„No Evo, jak to vypadáš? A kde jsi vůbec byla? Co naše večeře?“ zhrozil se Petr.

Eva se zapotácela a zase se rozbrečela.

„No, já jsem sice přijel ze stavby trochu později, protáhlo se to, no. Ale myslel jsem, že budeš připravená a že hned půjdeme. Tobě se něco stalo? Měl jsem strach, co je s tebou! Ježíšmarjá, já mám takovej hlad. A tady nic není!“

Eva nebyla schopná slova.  Vpadla do koupelny.  Podívala se na sebe do zrcadla a nebyla si jista, koho že to vlastně vidí. Mejkap měla rozmazaný po tváři i na klopách sáčka, velké černé šmouhy pod očima a vlasy rozcuchané jako divoženka. A to si ještě nevšimla, že si při nastupování do taxíku natrhla úzkou sukni toho parádního kostýmku a zničila punčocháče.

 

Petr uložil unavenou Evu do postele a na toaletní stolek jí postavil vázu s kyticí a dárek. A přece vypadá nějak jinak, pomyslel si v duchu. Byla určitě u kadeřnice a má nový kostým. Vlastně jí to moc sluší. To ona kvůli mně.  Určitě na mě čekala, ale pak se naštvala. No nic, tak to oslavíme zítra. Přece máme to naše výročí!

 

 

---