Cenzor

Cenzor

„A proč, Liborku, nepřispíváš do toho vašeho školního časopisu? Pořád tady něco sepisuješ, ale nikdo ještě od tebe nic pořádného nečetl," zeptala se mě má starostlivá matka, když si všimla, jak si v posteli sepisuji deník.

Popravdě řečeno, už mě to napadlo, ale nějak jsem neměl odvahu jen tak zareagovat na hlášení školního rozhlasu oznamující, že schůzka redakce se koná o velké přestávce ve fotokomoře a zváni jsou i noví zájemci o práci ve studentském periodiku. Ani češtinářka Cejnarová ve mně zřejmě neobjevila talent a nedoporučila mě do redakce stejně jako šprtku třídy Bělohubou.

Po delším zvažování jsem se rozhodl anonymně poslat e-mailem několik svých dílek Ryšavé, která byla chodem časopisu pověřena. Mnohé jsem si sliboval především od ekobásně Recyklace a povídky Fétor inspirované listováním Slovníkem cizích slov. Její odpověď mě však v mnohém udivila.

„Milý studente, velice mě těší tvůj zájem o redakční práci. Tvá dílka jsou velice nápaditá, ale nějak se nehodí do koncepce školního magazínu. Měla bych však pro tebe mnohem zodpovědnější práci. Marně sháníme do redakce cenzora. Všichni chtějí psát povídky a básně, sestavovat dotazníky, zpovídat popové hvězdy, ale nikdo nechce vykonávat funkci, která v mnohém má větší význam než pozice šéfredaktora."

Byl jsem zaskočen, ale zároveň si vědom velké pocty, jež se mi, byť anonymně, dostalo, a tak jsem se rozhodl ze své ulity bezejmennosti vystoupit a zastavil jsem se za Ryšavou.

„Dobrý den, paní učitelko. Já jsem ten, co vám poslal ty básničky a povídky."

„Ty, Horáku?" zajíkla se. „To jsem netušila, že píšeš tak angažované věci. V hodinách občanské výchovy se moc neprojevuješ."

Přes úvodní rozčarování se mi pokoušela vysvětlil, co se po mně žádá. „Víš, ideou vedení školy je, že bychom neměli zasahovat do časopisu přímo, ale naopak vést redaktory k co největší samostatnosti. Přesto cítíme potřebu, aby někdo přemýšlel nad tím, co se může ve školním časopise objevit a co je potřeba ještě upravit anebo úplně zavrhnout. Navíc funkci cenzora nechci vykonávat ani kvůli své minulosti. Učila jsem již před tak zvanou revolucí a snadno by se to mohlo otočit proti mně."

Tvářil jsem se chápavě, ačkoliv jsem toho moc nechápal.

„Já ti prostě připravím všechny příspěvky, které se nám nahromadí do nového čísla, a ty si je jaksi zaujatě přečteš. Nejlépe dvakrát. Jednou si budeš představovat, že jseš profesor, třeba Procházka. Budeš přemýšlet, jestli se tě příspěvek nějak nedotkne. Podruhé se vcítiš do role studenta, to ti nebude dělat problémy, a zamyslíš se nad tím, jestli se ti článek nějak příliš nepodbízí. Nebudeme tě sice uvádět v tiráži jako člena redakční rady, ale na poradě tě stejně jako ostatní navrhnu na pochvalu třídního učitele anebo ředitele. Podle úspěšnosti."

Neumím lidi odmítat a nějak přirozeně podléhám autoritám, takže jsem výzvu stát se cenzorem přijal.

Hned následující den se na mém stole objevila hromádka popsaných listů papíru. Reflexivně jsem sáhl po červené tužce a s vervou sobě vlastní se pustil do díla. Perné chvilky mi připravila už báseň jakéhosi Janíčka odsuzující invazi vojsk USA do Iráku. Myslím, že jako státní gymnázium státu bezvýhradně podporujícího politiku spojenců nemůžeme ve svém periodiku otisknout jednostrannou kritiku zmíněného aktu. Použil jsem své poetické střevo a báseň lehce vyvážil různými otazníky. Navíc jsem ji zrýmoval, vědom si faktu, že především starší generace odkojená dělnickými básníky neuznává lyriku bez rýmů.

Několik zásahů jsem provedl v reportáži z prázdninové Expedice. Veřejnost nemusí vědět, že se několika studentům nechtělo navštívit ruční výrobnu papíru či se jim dělalo špatně během prohlídky solného dolu. Naopak jsem dopsal několik vět charakterizujících duševní rozpoložení účastníků mezi ostnatými dráty osvětimského lágru. Cituji: „Ani jedno oko nezůstalo suché při představě zvěrstev prováděných zde masovými vrahy. Brečeli jsme před hromadami dudlíků, nočníků, kufrů, vlasů. Představovali jsme si malé děti žijící několik dní bez ledvin po zásahu dr. Mengeleho Všichni jsme děkovali Bohu, že můžeme svobodně navštěvovat naši milovanou školu."

Zbrocen potem jsem jedním škrtem zavrhl úvahu o asertivitě profesorů, neboť nelze po nich chtít, aby se za pouhých dvanáct let údajné svobody přizpůsobili realitě. Příspěvek otisknutý v této podobě by jen narušil i tak křehké vztahy mezi žactvem a profesorstvem. K rozhovoru s vyléčeným narkomanem jsem připsal: „Doporučuji k vydání jen za předpokladu, že v tomtéž čísle vyjde i rozhovor s kapitánem Jedličkou pověřeným stíháním mladistvých delikventů v našem městě." V tabulce, jež by měla seznámit čtenáře s průměry tříd v jednotlivých předmětech jsem navrhl čísla aspoň nepatrně k sobě přiblížit. Vyšel jsem z předpokladu, že všichni učitelé učí se stejnou láskou, a tak by mohlo působit nepatřičně, kdyby u Procházkovy chemie byla uveřejněma číslovka 3,01, zatímco u všech tělocvikářů 1,00.

Abych nebyl podezříván z podjatosti, nepřešel jsem bez povšimnutí ani reakci pana ředitele na neustále se opakující případy vandalství v naší škole. I vandal má v moderní společnosti své nezastupitelné místo, a tak jsem připsal závěr, v němž se ředitelovými ústy omlouvám všem, kterých by se kritika mohla dotknout.

Nadmíru spokojen se svou téměř celonoční činností jsem zanesl zkorigované příspěvky Ryšavé. Zbývalo jen počkat si na vydaní. Utekl týden, druhý a já konečně při svém příchodu do školy spatřil kvartánky nabízející u vchodu časopis. Chvatně jsem si ho za pět korun korun koupil, ačkoliv je mi známo, že členové redakce a přispěvatelé mají výtisk zdarma. Dost mě překvapilo, že nové číslo tvoří jen titulní stránka s fotografiemi studentů, kteří v pololetí měli samé jedničky. Většina z nich navíc měla černou pásku přes oči.