Strážce světla

Kapitola 1.

Světle modré oči se stříbrnými žilkami, dívaly se na stromy, které zpívaly v horkém dni s každým záchvěvem větru, stejně, jako tlouklo srdce a nadechovaly se plíce pro život, jenž zdál se k neuvěření. Ruka tiskla cigaretu mezi třemi prsty a častěji si s ní pohrávala, než ji přibližovala ke rtům. Za sklem a sítí zdál se svět ještě stále vzdálený, ale něco bylo blízko, čas kdy vězení duše bude ukončeno a tělo vrátí se zpět do změněného světa, který zatím byl tam venku a jen trochu tady.

Upil čaje a díval se dál, třebaže již cigareta byla pečlivě zamáčknuta v popelníku. Pomalé tempo bylo až neskutečným protikladem chaosu předchozích dní. Aniž věděl, co všechno se díky němu stalo, stačilo, že věděl, co učinil pro tu, kterou miloval.

„Mám strach,“ řekla a dívala se na ruce, které jsem jí držel ve svých. „jako by se vše kolem hroutilo a padalo na mě, možná jsem jenom přecitlivělá, ale již skoro nespím, pálí mě žáha a strachy se třesu když mám zůstat doma sama.“

Tak proto mě zavolala, poslední dobou jsme se vídaly jen zřídka, oba pohrouženi do práce a snažící se zapomenout na společnou minulost, ale ne na společnou budoucnost. Její ruce byly suché a studené v zelených očích se zlatými žilkami byl strach.

„Nemusíš se ničeho bát, Barborko, jsem tu pro tebe, kdykoliv zavoláš.“ V mém hlase bylo tolik klidu, že se mírně uvolnila. „To co bylo, stalo se a dnes již nikoho nezajímá, kdo střílel a po kom, grázlové jsou za mřížemi a tam zůstanou a pokud vylezou ani je nenapadne hledat tam, kde nikdy nic neviděli.“

V zelených očích bleskly uhlíky mírné zlosti. „Kolikrát ti mám říkat, abys mluvil jasněji? Bez náznaků a nesmyslností?“

Usmál jsem se tomu přátelskému zlobení. Lepší než smutek napadlo mě, ale neměl jsem odvahu tak brzo začít s jízlivostí. Místo toho jsem jen řekl omluvu.

„Drahá, Ty víš, že nejsi jediná, kdo mi říká, že se neumím vyjadřovat a měl bych si na to dávat pozor, ale někdy je ta moje hlavička i na něco i dobrá.“

Barbora stiskla mé ruce a v jejích očích byl klid, který kouzelně uklidňoval i mě. Její hlas se vyjasnil a zněl téměř normálně, přesto špetka strachu v něm zůstávala a nebylo divu, vždyť v jednom roce prodělala dva potraty a nyní, když překročila kritický třetí měsíc těhotenství, měla se kvůli práci manžela stěhovat pryč ze známého prostředí. Pryč ode mě, od toho, který ji před lety chránil, jenže důvody obav dnes již nebyly.

„Děkuji ti, že jsi Gee, prosím nezlob se, že tě otravuji svými mindráky, ale zdávají se mi tak strašlivé sny, jako bych byla jen panenka, se kterou si někdo hraje. Vím, že jsi vždy říkal, že se o takových věcech nemáme bavit, když je tma, ale zdají se mi tak živé sny jako tenkrát, prosím řekni mi, že tobě se nic takového neděje?“

„Víš,“ najednou jsem nevěděl co říci. Přiznat se, že se mně sny nezdají, jsem nemohl, protože jsem se schválně unavil tak, aby se mi nezdály, po pár pivech, vyčerpávajícím dni v práci nebo s holkou v posteli, to vše byly moje způsoby jak se vyrovnat s démony v mé duši.

„ne,“ řekl jsem až po moc dlouhé odmlce. „dlouho jsem se snažil vyrovnat s tím, co bylo a naučil jsem se jak potlačit temnotu v mých snech, dnes se mi nezdá skoro nic. Přestal jsem se soustředit na svůj instinkt, snažím se žít bez minulosti.“

Její oči byly chápavé, skoro se zdálo, že se zaleskly drobnou slzičkou. „Čekala jsem to.“ Řekla a její hlas byl sladký jak med, hladil mou duši, stejně jako tenkrát když jsem bojoval pro ni. „Jsi mým rytířem a nemohu tě žádat, aby ses ponořil znovu do minulosti.“

Její ruce se pokusily vyklouznout z mých, ale já ty její jemně stiskl a její sklopené oči našly mé modrošedé oči.

„Jestli se něco změnilo, zjistím to. Otevřu minulost a budu znovu tím rytířem, kterým jsem býval, bude li to třeba.“

Usmála se, možná poprvé za dobu co jsem byl tento večer u ní. Na stole vedle mě stálo zvětralé pivo, na které jsem ztratil chuť. U ní stála prázdná sklenice od džusu. Něco se ale změnilo. Znovu jsem se podíval po kuchyni. Jako by tu bylo najednou více světla.

„Děkuji ti.“ Řekla, ale druhým nádechem se zdálo, že posmutněla. „mohu to po tobě ale znovu žádat?“

Vymanil jsem jemně svojí ruku z jejích a pohladil ji po tváři. „Nejde jen o tebe blázínku, jde i o mě, to já stál mezi nimi a tebou, sice na mě tehdy nepřišli, ale co by se stalo, kdyby se dostali k tobě? Určitě by se jim líbili informace o tom, kdo je napráskal policii.“

Odcházel jsem později, než bývalo zvykem, ale ještě včas na pár piv v oblíbené hospůdce. No dobře čas i na oblíbenou hospůdku byl špatný, ale nebál jsem se, že by štamgastovi nenalili, zvlášť když jde jen na pár piv. Musel jsem se soustředit, přerovnat vše co jsem slyšel od Barb mě naplňovalo nepokojem. Sny, ty klamné obrázky, jenž, vedou k pravdě i ke lži, co s nimi? Důvěřovat tomu co jsem zavrhl? Pomohlo mi to? Těžko říci málem jsem se tehdy psychicky zhroutil, co se stane teď, ale možná nad tím mám více kontroly než tehdy, kolikrát jsem si říkal, že vědět to, co vím dnes, bylo by vše jinak?

Hospůdka měla otevřeno, dát si dvě piva a oříšky, skoro až hrůza jak jsem se odbyl, ale byl čas jít spát. Spát a možná i snít. Nezapomněl jsem se pomodlit. Víra byla v minulosti to, co mě, drželo nad vodou a doufal jsem, že mě podrží i nyní.

Probudil jsem se s jasnou hlavou, nezpocen a bez vzpomínek na cokoliv. Jistě sny se nedají naplánovat, ale i tak jsem měl nepříjemný pocit kdesi ve své hlavě, jako bych tušil, že Bára nebyla daleko od pravdy, ale proč by dnes někdo vzpomněl dceru podnikatele zapleteného s mafií? Místo pracovních věcí přemýšlel jsem nad tím, co se týkalo Barb.

Bylo zřejmé, že proniknout do toho budu muset co nejdřív. Dříve než Barb za měsíc a něco odjede. Nebylo by dobré chránit ji na jiném místě, tak vzdáleném mému dosahu. Tady jsem doma, tady jsme oba doma a tady se vše stalo, tak proč to nevyřešit?

Zvedl jsem telefon a zavolal na kontakt, který jsem tolik let nepoužil. Na druhé straně se ozval známý hlas, pro který jsem volal z neznámého čísla. „Dobrý den Doktore, Tady Gee, potřeboval bych se sejít.“

Chvilku bylo ticho, než se Doktor upamatoval, nebo v tom bylo něco jiného?

„Jistě Gee, ale teď toho je moc.“ Řekl to, jako by se něčeho bál, nebo jen přemýšlel jak pokračovat? „Co třeba zítra kolem deváté ráno?“

„Jistě.“ Odvětil jsem, aniž bych chtěl určit místo schůzky, svobodná země nepřicházela v úvahu, to bylo místo minulosti, možná lepší bude jinde.

„Kde?“ pokračoval jsem po krátké odmlce, kdy mi začal mozek zpracovávat všechny informace. Lidé, jako Doktor, kteří žijí s takřka permanentním odposlechem, přeci vědí, co říkají do telefonu, ale používat takové protiklady. Něco se děje, přešel jsem do střehu.

„Smetanova osm.“ Řekl Doktor „Dole je taková příjemná kavárnička.“

Výstraha již byla zapnuta, chtěl jsem zjistit něco víc, ale jak? „Děkuji. Budu tam.“

„Zatím se měj Gee.“

Usmál jsem se: „Děkuji, Doktore.“

Seděl jsem jen na Kofole, s diářem snažil jsem se dát dohromady vše, co se stalo kdysi a co se děje teď. Na kdysi, jsem si až moc věcí přestal pamatovat, na teď jsem zase nic nevěděl a tak tužka psala na papír obrazce, kterými spojoval jsem, co budu potřebovat, jak do práce, tak do života, tak do teď a do toho co snad naznačil Doktor, ale on vlastně nic nenaznačil, to jen Barb, kdyby nebyl jí tak bych ani Doktora nevolal, ale on byl tím pojítkem, které jsem měl nejblíže, to on byl mé spojení s policií, on a ještě jeden vyšetřovatel.

Bez inspirace nebylo co dál. Bylo už dost pozdě, když jsem se vrátil. Zase nic divného. Jen to že jsem střízliv, ale motal jsem se únavou.

Sny opět nepřišli. Vstal jsem s předstihem v tento pracovně nepracovní den, hned po telefonu s Doktorem jsem vše na dnešek zrušil, jen abych měl volné pole působnosti, ale bude třeba?

V osm ráno jsem vyrazil, po kafi, cigaretě a vyčištěných zubech. Připadal jsem si líp. Věděl jsem, že bude li třeba, Doktor mi vše řekne, ale co? Nic se přeci neděje.

Smetanova Osm ukázala se jako oříšek. Smetanovu jako takovou nebylo problém najít, ale osmičku, až po dedukci a ptaní jsem dorazil do kavárny. Zdála se opravdu příjemná, příjemná obsluha, popelník na stolku, wifi a zapnutá hudební televize ve vysokém rozlišení. Proti svobodné zemi docela příjemná změna, i když i ona měla své kouzlo.

Doktor dorazil pozdě, jako vždy.

„Ahoj Gee,“ pozdravil. „děje se něco?“

Taktní a šarmantní jako vždy, možná trochu s bříškem, ale to ke spokojenému životu patří. Trochu projasnil mé pochyby, ale přesto jsem to nechtě smést jen tak ze stolu.

„Zdravím vás Doktore, víte tohle je trochu těžké, mohl bych vám tykat? Těžko se mi to říká.“

„Zajisté Gee, co se stalo?“ Zdálo se, že má opravdu zájem.

„Víš, to co bylo, je možné že by se to ještě nějak šířilo?“

Doktor se zdál překvapený. Zřejmě nečekal směr hovoru. „To už je uzavřené, tebe se nic netýká.“

Ta ostrost, ta příkrost mě až zarazila. „Promiň,“ Vydechl jsem. „kdyby ale přeci jen něco hrozilo, řekl bys mi to?“

„Jistě, nikdy jsme tě do toho nezatáhli, ani já, ani Jan.“

Ta příkrost byla jasná, jako bych pochyboval o jejich ochraně pro mě, kterou mě chránili, jenže já nežádal ochranu pro sebe, ale pro Barboru.

„Jenže já se neptal na sebe, ti co v tom byli namočeni, jsou na svobodě?“

Doktor mávl rukou. „Vždycky někdo proklouzne. Já myslel, že se to týká tebe, ty se bát nemusíš, ani já, ani Jan bychom tě neprozradili.“

Upil jsem džusu, který si ostatně objednal i Doktor. „Co Jan, ví co se děje?“

Doktor přikývl: „Jan ví co se děje, ještě z toho nevypadl.“

Otázky a odpovědi skončily, nyní jsme se začali s Doktorem bavit o zájmech, které jsme měli společné, o životě co doma a k tomu, co padlo, jsme se již nevraceli. Bylo mi to jasné. Pro mě nic, nic se nemění, i po tolika letech mě nikdo nemůže spojit s tím, co se stalo, jenže Barbora byla něco jiného, kvůli ní jsem se tenkrát ponořil a dotkl se mafie. Natolik, abych ji mohl ve finále ochránit.

Boj započal. Opět jsem nevěděl nic, jenže nevědět nic neznamená být bez zbraní a možností zjistit vše a já věděl, kde začnu. Prolistoval jsem noviny, prošel internet a podíval se i na zprávy, které se týkali zdánlivě ničeho. Dostal jsem se do obrazu. Procházel jsem zápisky ze starého diáře a procházel jsem staré zprávy wikipedii, google, a vše co jen šlo. Nic ale ne naznačovalo, že se něco chystá. Jenže já ještě neřekl poslední slovo.

Usnul jsem unavený přemírou informací, cestoval jsem ze snu do snu a dostával se do podvědomí světa okolo mě.

A pak přišel obraz. Stál jsem před zrcadlem, dívali se na mě ale jiné oči. Zelené, se stříbrnými nitkami v duhovce a ještě něco, celé zrcadlo vyplňovala černá, až po chvíli jsem si uvědomil, že to jsou černá křídla. Sám k sobě jsem v zrcadle promluvil. Slova byla temná ne moje, hlas byl tvrdý, ale přesto přátelský a laskající mě nehynoucí láskou ke mně.

„Jestli chceš zvítězit, přijmi mě.“

Věděl jsem, na koho se dívám, kdo stojí v zrcadle. Byl to můj strážce, někdo by řekl, že anděl, ale mě připadal jako démon, vše, kudy prošel, pálil, jenže co já jsem po něm chtěl? Bojovat s mafií, chránit nevinné a trestat. Vše plnil, až s nadlidským úsilím díky němu jsem získal bojový mód, schopnost, o které jsem ani nesnil. Díky němu jsem se nebál ničeho a nikoho. Věděl, co se stane a proto ke mně mluvil, proto přišel.

„Ano.“ Řekl jsem zrcadlu a v jeho očích se objevila lítost. „Pomož mi.“

„Vždy ti pomáhám.“ Řekl a já se probudil.

Celá postel byla mokrá od mého potu. Musel jsem vypotit litry vody, připadal jsem si jako po náročném běhu. Rozhodil jsem postel, peřinu přehodil přes křeslo a šel do koupelny. Opláchl jsem obličej a zadíval se do zrcadla. Koukali na mě zelené oči se stříbrnými nitkami v duhovce. Zamžikal jsem. Toto není možné, jenže bylo, stal jsem se válečným strojem, v zelené barvě bojového módu, který jsem si kdysi vypěstoval. Co trvalo před lety měsíce, bylo u mě během jediné noci. Byl jsem připraven pro boj.

Kapitola 2.

Základem je začít na známých místech se známými lidmi, s těmi, se kterými se nebojím promluvit. Naskytla se mi perfektní příležitost, zamaskované pod hrou dal jsem se do sběru informací po městě. Hra byla na dva víkendy a já si začal hru užívat již od prvního dne. Mimo zmapované území hry pronikal jsem i na místa, jenž byla mimo herní plán a neustále jsem sám sebe ponoukal k dalším a delším cestám. Někdy jsem čas trávil jen bezcílným povídáním o ničem, protože jsem byl bez fantazie. Myslel jsem, že se mi povede něco objevit, ale objev nepřicházel a já ztrácel kila. Chtělo to něco jiného, a tak jsem zamířil do baru, do nějž chodívala jedna známá, náhodou jsem ji našel, byla to ale náhoda, kterou jsem potřeboval. Přisedl jsem k ní, chviličku jí trvalo, než mě poznala a pak s nadšením začala.

„Gee, kde se tady bereš? Tak dlouho jsem tě neviděla, vypadáš dobře, jak se vede.“

Její slova mě uklidňovala, cítil jsem se jak za starých časů, kdy jsem byl ještě nepoznamenaný bojovým módem, ale dnes už jsem jej znal a cítil na každičkém kroku, empatie mi naznačila, že pod jejími slovy je trocha strachu. Usmál jsem se na ni a přešel její otázky bez povšimnutí.

„Co se děje?“

Trochu se zašklebila, bylo na ní vidět, že se jí moc nechce mluvit a tak jsem ještě dodal. „Vím Jani, že se pohnulo co bylo dříve, chci jen vědět co víš o tom všem a půjdu.“

Její tvář se zdála trochu ztrápená, když promluvila. „Jde po tom policie, snaží se dostat už dlouho zbytek těch, co nedostala tehdy, vyšetřování běželo pořád, ale teď jej dotahují.“

V mých očích se muselo zračit cosi z temnoty, kterou jsem teď u sebe nosil, protože její oči dívající se do mých se vyděsily.

„Gee, ať děláš cokoliv, přestaň, mění tě to.“

„Vím, co dělám.“ Odvětil jsem. „Musím chránit, co mám rád za jakoukoliv cenu.“

Jana se dívala na mě a zdálo se, že chápe, i když svým způsobem nikdy nemohla pochopit, co dělám a jak.

„Slib mi, že se nezměníš, že si zachováš odstup, něco se s tebou děje a ať se ti to zdá jakkoliv dobré, myslím, že ti to škodí, býval jsi veselý a teď se zdáš být děsivý, kdybych tě neznala, tak bych se tě bála. Vlastně se tě i trochu bojím.“

Díval jsem se na ni a přišlo mi to líto. Objal jsem ji a bylo mi smutno. Smutno z toho co dělám, to objetí mě naplňovalo silou, ale zároveň děsně vyčerpávalo. Možná jsem se i trochu třásl, ale když  jsem se od ní oddálil, věděl jsem, že nepřestanu a neustoupím z toho, co jsem započal.

Rozloučil jsem se s Janou a věděl, že se s ní ještě potkám, než to skončí, měla právo vědět, co se tehdy stalo se mnou a i když teď něco tušila, měl jsem pro ni informace týkající se jejího života.

Hra, do které jsem se přidal, skončila menším úspěchem, co jsem chtěl dokázat ve hře jsem sice nedokázal, ale co jsem dokázal mimo hru, bylo více než dostatečné. Nyní již nezbývalo nic jiného než kontaktovat se s policií a vytáhnout z nich informace proč by měla být Barb v ohrožení, ale nejdřív musel jsem se ještě vydat na setkání s přáteli, kteří mě trochu podrží a možná i pomohou se skládáním skládačky. Co zatím bylo zřejmé, bylo jen to, že se smyčka kolem mafie se utahuje. Kdo ji ale dotáhne, jak a koho se to dotkne a bude mezi nimi i Barb?

Na jednoduché otázky byly ne jednoduché odpovědi. Otec Barb před lety nešťastnou náhodou zemřel, mělo to snad co do činění s tím co se dělo předtím? Musel jsem zjistit, proč by Barb někomu ležela v žaludku, jistě zdědila peníze, ale spojení s mafií, které měl její otec přeci ne, tak proč teď?

Vyrazil jsem do hlavního města, tam bylo možné rozplést skládačku. Čím dál častěji jsem se zaměřoval a hrál si se vzpomínkami na otce Barb. Možná ji kromě peněz připadlo i něco jiného, ale co mohla, to mi řekla, tak proč jsem se najednou necítil dobře, když jsem věděl, že policie dělá svoji práci?

Cesta do hlavního města plynula bez sebemenších problémů. Sraz, na který jsem dorazil, byl velkolepý, více než tisícovka účastníků a celý víkend na pozdravování s přáteli byl více než dobrý důvod zůstat. Hned první den jsem si promluvil s přítelem, který se politicky angažoval ve hře o moc v zemi.

Jasně vyjádřil, že se odehrává i vyšetřování v nejvyšších kruzích, ale kromě toho mi pověděl, že ne všechny zločiny lze dokázat, že usvědčující materiály se ztrácejí a přes veškerou snahu někdo neustále zametá věci pod koberec.

Měl jsem toho plnou hlavu a najednou mi mozaika připadala jednoduchá. Někdo si myslí že Barb ví, co věděl její otec, jistě ji budou chtít navštívit policisté, ale stihnou to dříve, než to samé učiní i někdo jiný?

Neváhal jsem, moc dlouho jsem se pídil po drobnostech. Pokud Barb něco ví, bude v ohrožení a neví li to, její ohrožení nebude o nic menší.

Z hlavního města jsem vyrazil ve spěchu ještě dříve, než sraz končil. Vymluvil jsem se na práci a příteli jsem nemusel vysvětlovat nic, jen jsem mu na vysvětlenou řekl, že se chápeme a on mi přikývl. Věděl, na co jsem se ptal a jen si domýšlel, co za hru vlastně hraju.

K Barb jsem dorazil pozdě v noci. Seděl jsem v autě a pozoroval vše kolem sebe. V pokoji u Barb se ještě svítilo. Možná že byla ještě vzhůru, ale nechtěl jsem ji zbytečně rozrušovat, nebude li třeba.

Noc probdělá v autě mi energie moc nepřidal, potřeboval jsem kafe a cigaretu. V osm ráno jsem zazvonil na Barb.

Neměl jsem moc dobrý pocit, že jdu vyslýchat kamarádku, ale musel jsem zjistit, ví li něco. Když jsem uviděl její oči, málem jsem vzdal jakoukoliv snahu o výslech. Byla utahaná a nevyspalá. Požádal jsem ji o kafe a společně s jejím manželem jsme si chvíli sedli na balkon s cigaretou a horkou kávou. Chvilku mlčení přerušil on.

„Gee, Barb říkala, že ses o ni staral jako o vlastní a že teď děláš to samé, můžu vědět co se děje?“

Potáhl jsem cigaretu a zvažoval co odpovědět. Nakonec jsem se rozhodl pro krátkou verzi pravdy. „Nemělo by se dít nic jiného, než že se pozatýkají lidi, kteří by mohli mít zájem nějak Barb ublížit, ale co se děje na druhé straně netuším.“

Pabel si chvíli nechal na rozmyšlenou a pak se na mě podíval. „Jsi si jistý, že se nic nemůže Barb stát?.“

Ta otázka mě sužovala v hlavním městě a celou noc co jsem strávil v autě před domem, ale teď mi přišlo směšné, že by se Barb mělo něco stát.

„Nevím,“ odvětil jsem „ale pokusím se, aby se nic nestalo.“

Dopili jsem kafe, Petr se zdál být vystrašený víc než já a Barb, zřejmě i z obav o ještě nenarozené dítě. Nebo to na něj všechno doléhalo daleko hůře. Když jsem se ptal Barb co ví o otcově zapojení s mafií, opustil jídelnu, kde jsme seděli a pustil si radši v obýváku televizi.

Barb přemýšlela dlouho, kdysi mě její otec navedl do mafie, ale ona o tom neměla ani tušení, a nyní bych po ní chtěl informace, přišlo mi to směšné, ale když promluvila, skoro mě až zamrazilo, jak chladně na mě ta slova dolehla.

„V dopise na rozloučenou,“ Řekla a já se mohl jen domnívat, jaká nešťastná náhoda jeho smrt jen byla, že po ní zbyl dopis na rozloučenou. „psal, že v páteřní ulici žije kaplan, kterého nikdy nikdo nedostane. Jenže policii jsem to již řekla po jeho smrti, četli si ten dopis a dokonce si jej i nechali, ale stejně tátovu smrt uzavřeli jako nehodu.“

Seděl jsem a přemýšlel, nezbývalo nic jiného než se po panu Kaplanovi podívat. Páteřní ulici jsem našel snadno. Projel jsem ji a pak zastavil ve vedlejší ulici. Procházel jsem pak dům od domu a díval se na jmenovky, u jedné docela výstavní vily jsem narazil na jméno Otčenáškovi. Ke kaplanovi to mělo sice daleko, ale jako možná stopa to byla dobrá. Dál jsem procházel ulici, ale žádné jiné jméno podobné jakkoliv ke Kaplanovi, jsem nenašel.

S autem jsem dojel kousek od domu a dal se hlídat, nic se nedělo, až do noci, kdy přijeli dvě auta a obě zaparkovali v prostorném vjezdu. Rodinka přijela domů, usoudil jsem a kolem jedenácté večer jsem chtěl opustit páteřní ulici a konečně se jít vyspat do postele, jenže se najednou sjeli další dvě auta a po nich ještě jedno policejní. Seděl jsem a čekal, co se bude dít. Všichni zamířili do domu. Nechtělo se mi sedět a nevědět nic, tak jsem vyšel z auta a přes plot přelezl do zahrady. Přímo proti mně stál jeden z bojových psů.

S trochou obav jsem mu nabídl ruku k očuchání, když se se mnou krátce seznámil, zase zalezl a já se přikradl k osvětleným oknům.

Uvnitř domu jela debata, domlouvali se, že se sejdou příště ve smaragdu, až vyřídí tu neblahou záležitost. Jenže já přišel zjevně pozdě, protože k neblahé záležitosti se už nikdo nevracel.

Musel jsem se spokojit s tím, co jsem věděl a při drbání psa, který ke mně přišel. Jakmile jsem zjistil, že hosté pomalu odcházejí. Vydržel jsem ještě chvíli a vydal se pryč taky, jen tak brzy, abych viděl, jak si dvojice policistů opisuje moji SPZtku.

Počkal jsem, až odjedou i policisté a vydal se ke svému autu. Nezpozorován, ale s neblahým pocitem že jsem se do něčeho namočil.

Auto jsem zaparkoval kousek od Barb a vydal se k ní. Nic podezřelého se nedělo, nikde nic. Jenže jako by mi cosi vyselo na zádech a já se toho nemohl zbavit. Byl jsem v rudém bojovém módu. Nevědě proč, tušil jsem. že se něco stane kolem Barb. Jako by kolem mě svět zhoustl. Moje aura jako by zesílila. Věděl jsem, co dělám, ale věděl jsem to pouze já.

Dal jsem se do sledování kamarádky, ne proto, že bych jí nevěřil, ale proto, že jsem věřil že je v ohrožení.

Kapitola 3.

Nějak jsem nepotřeboval spát, stále častěji trávil jsem čas poblíž bytu Barb a stále čekal na něco, v co jsem věřil. Vše co jsem měl řešit mimo Barb jsem vypustil, s vědomím že se to pak nějak zvládne. Noci jsem pro hlídkoval, dny jsem prospal a práci odkládal, na vedlejší kolej.

Seděl jsem v autě a koukal na příjezdovou cestu, všude byla tma a já se přistihl, že usínám. Nebylo co dělat. V autě byl tak trochu svinčík, ale na uklízení nezbýval čas, za ty dny, co jsem pro hlídkoval jsem v něm neuklízel. Na cestu přijelo auto a já jej chvíli sledoval, zastavilo a stálo. A stálo, se zhasnutými světly a nikdo z něj nevystupoval. Vystoupil jsem z auta a vydal se k autu, co právě zastavilo. Šel jsem chvíli parkem a pak pod stínem stromů blíž k autu, právě ve chvíli, kdy jsem byl tak na deset metrů. vystoupili dva, od pohledu ranaři, a já věděl že se právě něco začalo dít. Deset metrů jsem takřka přeletěl a udeřil po pravé ruce stojícího muže zezadu do hlavy a levačkou jsem jej ještě udeřil dveřmi auta. K druhému jsem přeskočil přes přední sklo, do něhož jsem se udeřil kolenem, ale na bolest v noze nebyl čas. Praštil jsem jej zboku do hlavy a pro jistotu jej praštil dveřmi, jako jeho kolegu.

Na mobilu jsem vytočil číslo Barb, znal jsem jej z paměti. „Musíte okamžitě jít.“ Řekl jsem jí a hned zase zavěsil. Zkontroloval jsem oba omráčené a zavolal jedinému, kdo mě napadl.

„Petře, potřebuji tě na Strmé osm a hned.“

Petr se zdál rozespalý.

„Co se děje?“

„Právě jsem vyřídil dva, kteří přijeli pro mou kamarádku, jsou ve spojení s jistým Otčenáškem.“

Chvíli bylo na druhé straně ticho, než se Petr znovu ozval. „Přijedu, bude to ale chvíli trvat.“

Musel jsem se vrátit k těm dvěma ranařům. Odzbrojil jsem je a natáhl jsem jednoho k druhému.

Přešel jsem k Barb. „Musíte odjet, zpřetrhat vazby mezi námi, aby nikomu nemohlo dojít to naše spojení.“

Barb najedno vytryskly slzy. „Gee, to nejde, nemohu ti zapomenout, co pro mě děláš, co jsi pro mě udělal, jak moc jsi se obětoval, Gee já nemohu.“

Dotkl jsem se její tváře a vnímal ji jen jako něco co právě odešlo. Nešlo nevzpomenout co je a kam míří. Já byl tady a tady to také musí skončit. Cokoliv se dělo, bylo mimo mé možnosti. Nyní jsem potřeboval pomoc já, a pokud by mi Barbora pomohla, musela by přiznat i mě.

„Ne drahoušku,“ Řekl jsem. „Dnes naše společná cesta končí, ty odjeď a já se postarám o zbytek, jsem stále tým rytířem, kterého jsi znala, ale již není pro mě tvá ochrana tím co dříve, já končím tady a ty začni jinde, bez minulosti a beze mě, kdyby ale mělo něco být, přispěchám ti na pomoc, budu to již cítit, už nebudu zatemňovat, co jsem.“

Barb se vrhla na mě a svými rty dotkla se mých, její muž stál v pozadí a ani proti tomu gestu náklonnosti nic neřekl. Oddálil jsem ji a těžce pravil. „Už nebudu kmotrem tvého dítěte. Najdi si nové přátele, jsem ale stále tvým ochráncem, nyní ale musíte jet.“

Nastoupili do auta jen s tím, co měli, stěhovat se měli až za týden, ale to za ně udělá firma. S pokrouceným pocitem zadostiučiní, viny a zloby jsem sedl k ranařům. Probrali se takřka současně, ani jednomu se ale nechtělo hýbat, koukající do Čezety, která patřila jednomu z nich, jim brala sílu.

 „Tak pánové, vím kdo vás poslal a vím proč, vím kde se s ním máte sejít, jen jediné nevím.“

Začal jsem a stále mířil na ně. „Proč tolik jdete po tom, kdo nic neví?“

Jeden z nich, který byl menší se ozval jako první. „Srabe, nezahodil bys výhodu a neporval se s námi.“

Usmál jsem se. „To jsem již udělal a ani jeden z vás to neocenil, sundal jsem vás dřív, než jste stačili zareagovat, co bych měl ještě dodat?“

Menší si uvědomil, že nemá zbraň, jeho totiž ležela hned vedle mě.

„Co teď uděláš? Pošleš na nás policajty?“

„Ne, nepošlu, přijede někdo jiný a ten to s vámi vyřídí po svém.“

 „Kdo sakra si.“ Řekl ten větší.

„Jsem tím, komu se nekladou otázky, vše už padlo, já jen čekám na odpověď, proč?“

„Pro peníze idiote.“ Řekl menší a zdálo se, že většímu to neudělalo radost.

„Víte prd.“ Řekl jsem a v mých očích se muselo ukázat něco z temnoty, která mě provázela poslední dny, co jsem přijal bojový mód. Oba, najednou byly zasaženi mou silou a začali se bát.

„Najal nás Kaplan.“ Skoro vykřikl ten menší. Větší se ani nenamáhal tvářit jinak než poděšeně.

„Ale to já už vím,“ řekl jsem hlasem plným mrazu. „Pana Otčenáška přeci znám i s přezdívkou Kaplan, já jen chtěl vědět to, co mi stejně vy neodpovíte, protože to nevíte. Prostě vás předám a už se o vás postarají jiní.“

Oba byli vyřízení, jak z informací co jsem řekl, tak z mého vzezření, ještě tak mít sluneční brýle a byly by úplně vyřízeni, ale na to nebyla vhodná doba, byla tma a já si užíval, že mohou vidět moje oči, napůl šílené udělat cokoliv, co bude třeba.

Chvíli jsme seděli beze slov, než přijel Petr. Jeho lidé naložili Oba do auta a dali jim pouta. Petr se na mě díval, a když jsem mu předával pistoli, promluvil.

„Do čeho jsi se namočil?“

„Otčenášek posla tyhle dva aby ublížili Barb.“

Petr se zdál zdrcený. „Dobře, zametu to, že jsi tu byl, ale jdi od toho, víš snad ještě něco?“

„Jo, jsou v tom dva policajti a mají se potom sejít ve Smaragdu.“

Petr chvíli stál a Pak mě vzal trochu bokem. „Jdi od toho, jeď domů, my si s nimi poradíme, tihle už nevyváznou, vem si dovolenou, vykašli se na vše, co jsi měl kdy s tímhle společného, to co víš ty, už víme a riskovat tvůj život nechceme, rozumíš?!“

Rozuměl jsem dobře, uvědomoval si co se děje. Ani si nepamatuji, jak jsme se rozloučili, ale odjeli, Petr, i jeho lidé s těmi co jsem odrovnal, co se bude dít, to šlo mimo mě, tedy jsem v to doufal.

Vyjel jsem bez dlouhých příprav s kamarádkou na první velkou bitvu sezóny. Cestou jsem jí zahrnoval příběhy o mé minulosti, protože jsem věděl, že s mými tajemstvími jsem u ní v bezpečí. Cesta by uplynula pěkně, kdybych nepřekročil rychlost a nezastavil mě strážník.

Byl sám, černovlasý vysoký a sportovní postavy, s tmavýma očima, za kterými se zračilo cosi, co jsem chtěl zapomenout.

„Dobrý den, pane řidiči, můžete mi dát doklady od vozidla a váš řidičský průkaz?“

Dotázal se mě a já našel, co požadoval. Vystoupil jsem a předal mu doklady.

„Pane řidiči, dopustil jste se překročení rychlosti v obci o čtyřicet čtyři kilometrů.“

Trochu jsem se zarazil, jel jsem po dvou proudovce a žádného omezení jsem si nevšiml. Myslel jsem, že jsem stále na dálnici, ale hádat se mi nechtělo.

„To je dost na to přijít o řidičák,“ začal jsem a pak jsem zkusil naťuknout strunu úplatků. „ze zásady úplatky nedávám.“

Policista se zatvářil trochu jinak a já si toho všiml. „To je dobře,“ řekl, „To vás chválím.“

Už jsem věděl, o čem se budeme dál bavit.

„Posaďte se do vozu.“ Řekl a odešel s doklady do auta. Já seděl a dál se bavil s kamarádkou, jako by se nic nedělo, ale doufal jsem, že se mé podezření potvrdí.

Po chvíli přišel a předal mi doklady. „Pojďte se mnou.“ Řekl a já šel s ním k jeho vozu. Přemýšlel jsem, jestli toto není nějaká zkouška, přeci jenom jsem byl podezřívavější než jindy, bojový mód byl sepnut v oranžové, v barvě připravenosti na cokoliv.

Sedl do auta a nechal mě stát vedle svého vozu.

„Mohli bychom to smáznout tisícovkou.“ Řekl a já se na něj díval očima temnoty, co byla najednou kolem mě. Věděl jsem, že můj strážce se právě probudil, jenže já si najednou uvědomoval, do čeho jsem se tenkrát a teď navezl.

„Bohužel nemám tisíc korun.“ Řekl jsem snad v obhajobě své vlastní zbabělosti, měl jsem snad udělat něco jiného, ale nešlo to, chtěl jsem mít tohle vše za sebou.

„Dobrá.“ Řekl. „Počkejte na mě ve voze.“

Přešel jsem k autu a doléhala na mě ta nespravedlnost. K čemu jsem bojoval, když korupce je všude a mezi všemi, všichni se dají koupit, už toho na mě bylo dost.

Strážník přišel s kusem papíru, kde jsem vepsal, proč jsem se dopustil přestupku.

Dovolená se mi pak zvrtla zpět, procházel jsem svoje kroky a uvědomoval si, jak jsem býval blízko smrti, odhalení a bolesti. Možná jsem byl odhalen, jak to vědět?

Místo odpočinku, se ve mně probudil můj strážce. Najednou jsem to nebyl jen já, ale i On.

Zašel jsem za Janičkou, jen pro objetí, ze kterého jsem načerpal novou sílu, než jsem se odhodlal udat další osobu, strážníka, co mě zastavil. Jestli byl nastrčen, nebo to byla náhoda, jsem netušil, ale věřil jsem čemukoliv. On byl připraven kdykoliv zasáhnout a taky to hned udělal.

V noci jsem byl hnán ven, nemohl jsem zůstat na místě a On držel stráž. Bez sebemenšího slitování pouštěl svou černou auru všude kolem mě. Seděl jsem s mužem, co byl jiného vyznání, jiného smýšlení a tvrdého chování. Jenže On měl dost síly, aby ji dal poznat všem kolem. Najednou jsem byl mimo. Vedl hovor a ptal se na to, co nevěděl, jeho filozofie byla tvrdá smysluplná. Navíc sem se jí i děsil, je li tomu tak, jak říkal mými ústy, všichni se tak trochu pletli.

Jenže tohle šlo mimo mě, díval jsem se, jak ovládá situaci kolem sebe, kontroluje lidi, hodnotí je a zařazuje je na pomyslný žebříček nebezpečnosti. Vyšel ven do chladné noci. Díval se očima lovce. Vyhledávající kořist, nebo šelmu, která by si jej dovolila ulovit. Muž, se kterým se bavil o vírách a válkách dávných časů, stál vedle něj, když si jich všiml hlouček, vykročili, aby se dali do konfliktu, ale když se dostali dost blízko, zastavili se, ani jeden z nich nechtěl vzdorovat síle temného strážce.

„Co tady děláte.“ Začal jeden z nich. Tehdy jsem se nekontroloval, vše řídil Temný.

„Jdeme domů a vy by jste měli taky.“ Řekl On a začínal se bavit. Sledoval, jak postupně jednotlivým z nich docházela jeho moc. Možná si přál i konflikt, ale nikdo nebyl tak nerozumný, aby se mu postavil.

„Tak se mějte.“ Řekl jiný z nich a toho, který začal, chytil za ruku, aby jej odtáhl, ale v jeho očích se již zračilo poznání nepřítele.

Rozloučil se s kolegou, nevěděl, kdy se znovu uvidí, ale doufal, že dříve než se vše vyhrotí. Bylo zřejmé, co bude se dít, nejdříve udání policisty, pak vyčištění stolu, už jednou to dělal, a tak věděl jak.

Zamířil k domovu a tehdy jsem se jej mohl dotknout, cítil jsem jeho chlad i vřelou lásku ke mně. Jenže jsem cítil i strach. Tehdy jsem stál jinde, nyní se do toho pustím sám.

Kapitola 4.

 Přišel den udání, měl jsem strach, ale ten, který byl se mnou, strach necítil tak jako já. Bál se o mě, ale proti ostatním byl na stráži a připraven je pokořit tím nejtvrdším způsobem. Jen já jej znal a přistihl jsem se, že jej držím na uzdě. Bylo ráno, snažil jsem se, aby ze mě nevyzařoval tolik. Dal jsem si kafe a cigaretu a teprve po opláchnutí v koupelně jsem byl připraven vyrazit ven. Bylo hezké ráno, plné slunce a života, takové, jaké dlouho nebylo. Cítil jsem se dobře, i přes to, co jsem šel udělat. Na policejní ústřednu, která prošetřovala právě takovéto případy, jsem dorazil po dvaceti minutách svižné chůze. Od tam mě poslali na jinou, aby mě poslali zase zpátky. Po chvíli čekání se mě ujal pan vyšetřovatel major Havranovský, který si se mnou prvně jen tak povídal, nikterak jsem se mu netajil, že znám Doktora a Jana a že na policejní služebně sedím již po několikáté. Moje slova byla upřímná a o to víc, děsivěji jsem si uvědomoval, že tohoto člověka vidím prvně a že si mě může zařadit k minulosti. Bylo mi to jedno. Již jsem to nebyl jen já a chtěl jsem na sebe ukázat prstem a říci celému světu že to já.

Výslech probíhal jinak, než tomu bývá zvykem, já diktoval protokol a major se mě jen ptal na detaily, které jsem ochotně doplňoval. Vše skončilo v přátelském duchu a já odešel, další den měla být schůzka s Doktorem, se kterým jsem chtěl probrat jak moje udání, tak minulost. Snad jsem se chtěl ujistit že Barb je v pořádku, i když jsem netušil, zdali by to on věděl.

Zase ráno jsem se připravoval za Doktorem, Strážce byl probuzený a připravený na cokoliv, pro něj nebylo nic, do čeho by se kvůli mně nepustil.

Seděl jsem v kavárně a čekal. Voda s džusem a kafe, v ruce cigaretu, před sebou televizi s nějakým videoklipem, který jsem ani nevnímal, ale vnímal jsem lidi okolo sebe. Bylo jisté, že nic nevědí, ani se příliš nezajímali o mě. Což mě naplňovalo mírným optimismem.

Doktor přišel, vypadal, jako by příliš nespal, pozdravili jsme se a on si přisedl, číšnice přišla takřka v zápětí a on si stejně jako já objednal džus s vodou, kávě ani cigaretě neholdoval.

„Tak co pro mě máš Gee.“ Zeptal se a já mu předal protokol od policie, následující čtvrť hodinu strávil čtením, pak se mírně usmál.

„To bude v pořádku, ale k tomu starému, to bude trochu problém. Měl by jsi být teď doma, nikam do okolí nejezdit, nebude li to nutné. Rozumíš?“

„Jo,“odpověděl jsem a připadal jsem si tak trochu ztracen, znamenalo to pro mě nijak se do ničeho nezapojovat, zůstat mimo a nevšímat si ničeho. „co Jan, ví co a jak?“

„Jo Jan je v obraze.“ Doktor dopil džus. „Dávej na sebe pozor Gee.“

Rozloučili jsme se a já zavolal přítelkyni, abych se s ní odpoledne sešel. Potřeboval jsem uvolnit sám sebe a vyklidit kolem sebe prostor, abych nenechával kolem sebe příliš mnoho cílů.

Po telefonátu jsem zajel za Janou do práce, chvíli jsem se bavil s její kolegyní o nedůležitých nesmyslech, když přišla Jana tak jsem si nebyl úplně jist, zda mám říci pravdu, nebo ne, ale pak jsem to prostě řekl.

„Víš Jani, kdysi jsem se zapletl s mafií, abych zjistil, proč se tvůj otec zastřelil, nebylo to kvůli vám, ale proto, že jej vydírali.“

Jana byla v ohromení a zdálo se že i naštvaná, její zlost šla proti mně a mě to nevadilo, můj strážce se přeci jen postaral, abych neměl žádné výčitky špatného svědomí.

„Nic jsi o tom nevěděl, jak bys něco takového mohl udělat?!“

Mírně jsem se usmál „Udělal a udělal bych to znovu, mám tě rád, myslím, že teď se nebudeme moci moc vídat, než se to přežene.“

„O čem sakra mluvíš, nechápu, proč se mi snažíš tady něco takového vykládat, vždyť to není pravda.“

Věděl jsem, že toto je konec našeho přátelství, alespoň do času, ale kdy to bude, jsem netušil. Strážce zabraňoval soucitu stejně dobře jako lítosti, vidět někdy jindy Janu tak, jak jsem ji viděl, jistě bych brečel, nebo měl co dělat abych nebrečel, ale tehdy jsem byl klidný a odměřeně sebejistý.

Další byla na řadě přítelkyně, přišla, když já už několik hodin seděl ve své oblíbené hospůdce, zřejmě ještě s Janou nemluvila, protože byla ráda, že mě vidí a nebyl na ni jediný stín pochybností, ale ty stíny na ni teprve měli dolehnout.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji a dal ji pusu, sedli jsme si spolu ke stolu a já se usmíval, možná se usmíval on, protože mu zatím vycházelo mě chránit a byl sám se sebou spokojen. „Musím si s tebou promluvit o něčem vážném.“ Začal jsem a bylo mi jasné, že nedám li si pozor, přijdu o přítelkyni. Následující čas byl zlý, ať už se má stát cokoliv.

„Mám teď takové špatné období, zapletl jsem se kdysi do něčeho, co dnes tak trochu vyplulo na povrch, abych tě ochránil, musím se s tebou rozejít, alespoň do času, než to bude lepší. Nechci se s tebou přestat vídat, ale budu se s tebou muset vídat opatrněji, tak, abych tě neohrozil. Doufám, že to chápeš.“

Dívala se na mě trochu zaraženě.

„Co se děje Gee?“ Zeptala se a já věděl, že budu muset poodhalit část svého tajemství, možná proto, abych časem poodhalil celé.

„Dělal jsem informátora pro policii ohledně mafie, dostal jsem se jen k pár dílům skládačky, ale přesto dost na to, abych ohrozil sebe. Nedělal jsem to ale nikdy pro sebe, ale pro ostatní. Nikdy jsem si nevydělával žádnou zločineckou činností, ani ničím jiným, jen jsem prostě dělal co je správné. A teď nevím, zda je to kolem mě v pořádku, nebo není.“

Dívala se překvapeně, až nevěřícně, zřejmě nikdy netušila, do čeho se člověk dokáže namočit, nebo do čeho se někdo jako já dokáže namočit. Trochu v defenzivě promluvila.

„Jsi si jistý, že se teď kolem tebe něco děje?“

„Brzy se něco stane a já mám být mimo hru, přátelé nechtějí, abych se do toho namočil, doufám, že to chápeš.“

„No já doufám, že se do ničeho nenamočíš, pro tvoje dobro, je li to pravda, pak tě vůbec nepoznávám.“

Ani nevěděla jak blízko je pravdě, já sám jsem se nepoznával, myslím, že strážce převzal už dávno otěže mého osudu a směřoval mě ven z téhle šlamastyky.

„Chci se s tebou vídat, jak jen to bude možné, dovolíš mi to?“

Zdála se stále trochu zaražená, ale příliš málo na to, jak jsem si to představoval.

„Jo, když myslíš, že to tak bude lepší.“

Nevěděl jsem, co bude lepší, ale doufal jsem, že tohle ano.

Další dny jsem začal pracovat na zakázce pro jejího otce a neudržel jsem se, abych jim nepověděl o tom, co mě tížilo, naznačil jsem jen trochu, ale i tak se zdálo, že až příliš mnoho. Bylo mi jasné, že jsem trochu zdvihl obavy v jejich očích, najednou jsem nebyl tím, koho znali, ale někým jiným. Jenže já už byl jinde, strážce byl v pozoru připraven na nejhorší a já se smiřoval s tím, že odejdu z tohoto světa, protože někde něco určitě prasklo.

Byl jsem si jist, že mám napíchnutý telefon, že mě občas někdo sleduje a dělal jsem vše pro to, aby lidé věděli, proč umírají lidé, co jen chtěli pomoci.

Přišel víkend, částečně spokojený že během tří dnů se mu podařilo roztrhat všechny vazby, které měl, kromě rodiny se strážce trochu uchlácholil, kudy prošel, procházela ohromná síla, sledoval a posuzoval lidi, pomáhal, bylo li to nutné a při práci mi dovoloval přemýšlet bez tíhy břemene, které nesl on. Byl tak spokojen, že nenamítal nic proti tomu vzít kamaráda, se kterým jsem dělal domů, jenže když přijel, zjistil, že Jan není ve své kůži.

Snažil jsem se dávat dohromady, co jen šlo a když byla dobrá chvíle, zašel jsem se za Janem poradit.

„Ahoj, tak co Doktor, mluvil jsi s ním.“ Zeptal jsem se Jana

„Jo mluvil, to tvoje udání je v pořádku, ale to co bylo dřív je špatné.“

Víc jsem se již Jana na nic neptal, strážce se přepnul ze zelené do rudé a byl připravený jednat.

Zašel jsem s Janem zpět do domácí hospůdky a probíral jsem s ním to, nač bych se chtěl soustředit a on se zdálo moje kroky schvaloval, ale nebyl jsem si jistý, zda necítí sílu i toho který teď byl se mnou, mé druhé Já můj strážce, moje temnota v boji s temnotou.

Nikdy jsem jej nijak nejmenoval a nebyl jsem si ani jistý jak bych jej měl jmenovat, ale stále častěji uvědomoval jsem si jeho temnou sílu, kterou jsem já bez něho neměl, ale proč ji měl, jen proto, aby ochránil co je dobré v tomto zlém světě, svým způsobem to byl temný strážce světla v temném světě.

Kamarád věděl co se se mnou děje, alespoň tolik, kolik jsem mu toho pověděl a kolik viděl, poznal mou změnu a byl ze mě u vytržení, dost na to, aby se bláhově postavil proti mně. Jindy bych jej nechal, aby mi vysvětlil, co je špatné, ale ne tentokrát, dal jsem mu pocítit sílu zla, které ve mně dřímalo a pak jsem se jej, skloněn nad ním zeptal.

„Zabil bys moji rodinu? Tak zabil bys ji? Tím že se stavíš proti mně, to děláš, já vím, kde stojím a ty by sis měl uvědomit, kde stojíš ty.“

Stoupl jsem z něj a řekl. „A teď táhni!“

Možná bych měl mít trochu soucitu, napadlo mě, ale temný strážce si to nemyslel. Nehledě na okolnosti sedl jsem do auta a odjel, byl jsem rozhodnut to ukončit. Vstoupil jsem do smaragdu, do baru, o kterém jsem si myslel, že je místem, kde bych mohl najít kaplana, prošel jsem přes vyhazovače a nic. Nikde nikdo, kdo by jen připomínal kaplana a jeho lidi. Nechtělo se mi již vracet domů a tak jsem zavolal svojí kamarádce, která netušila víc než jen to, že nyní mám špatné období. Ač byla již pozdní noc, zvedla telefon a přislíbila mi, že mohu přespat.

Dojel jsem k ní. Rudá ze mě zářila, ale já chtěl být znovu normální, celý jsem se třásl, lehl jsem si a ujasňoval jsem si co a jak. Rudá opadl a já byl už jen v oranžové. Mohl jsem udělat něco víc? Nemohl. Nebo snad?

Najednou jsem se probral. Bylo mi jasné, proč jsem ve smaragdu nikoho nenašel, zřejmě se o to již postaral Petr. Poprvé po dlouhé době jsem se vyspal, chráněn temnými křídli strážce.

Vrátil jsem se domů. Těžko se mi ale vedlo, nevěděl jsem jak s rodinou jednat. Připravený na cokoliv jen ne na ně. Řekl jsem jim, co a jak a oni mi to nevěřili, možná i věřili, ale stále to nepřipouštěli. Možná si na mě uvědomovali i strážce, přemluvili mě, abych vyhledal pomoc odborníků z psychiatrie.

A tak jsem odjel na vyšetření, společně s ex přítelkyní a bratrem. Nechtělo se mi bavit o ničem jiném než o zájmech a o tom že chci být s ex přítelkyní. Doktorce jsem nevěřil, působila na mě nepříjemně. Mnohem radši bych hned vypadl, ale přemáhal jsem se, co to šlo. Byli mi doporučeni doktoři a já si vybral hned prvního z nich, abych jej hned v pondělí navštívil.

Ex přítelkyně se od nás oddělila a jela domů, stejně tak já a bratr jsme jeli domů. Doufal jsem, že u něj najdu zastání, ale mnoho jsem toho u něj nečekal, byl soustředěný a odměřený, jako by dostal rozkaz mě zbavit svéprávnosti.

V pondělí jsem vyhledal doktora, jen proto, aby mi naordinoval prášky. Trochu mě to povzbudilo a já vyhledal faráře, abych se vyzpovídal, ale po zpovědi se mi zdálo, že auto jaksi divně jede, zajel jsem na čerpačku a zkontroloval kola, jedno bylo podhuštěné, ale dle tlaku přetlakované. Díky neustálé kontrole internetu jsem měl pocit, jako by mi právě na dnešek někdo naplánoval smrt. Strážce se ale nebál. Odpustil jsem, co jen v kolu bylo a znovu pneumatiku natlakoval, ať už se děje cokoliv, chtěl jsem být nad věcí.

Doma jsem kolo vyměnil pro jistotu za rezervní a snažil se dělat, co jen jde. Naši mi zabavili klíče od auta a já se nikterak nebránil s vědomím, že to dělají pro moje dobro.

Zkusil jsem se projet na koni a zranil jsem si koleno při seskakování, když se příliš rychle rozeběhl. Snažil jsem se rozejít bolest, ale nešlo to. Když jsem se vrátil, všichni už spali, vypáčil jsem zámek u skříně se zbraněmi, kde jsem doufal, že jsou klíče od mého auta schované. Byly tam, moje jednání bylo zcela účelné a nehleděl jsem na následky. Zajel jsem si pak na pohotovost, kde jsem dostal berle a ortézu na natažené kolení vazy. Se zprávou jsem dojel domů a šel spát.

Probudil jsem se časně ráno bolestí, koleno přes chvilku spánku nateklo a začalo pekelně bolet. Zavolal jsem si rychlou, protože byl víkend a já si byl jistý, že se někde stala chyba. Přemýšlel jsem, zda mladíček, co mě vyšetřoval, byl dost způsobilý a došel k závěru, že asi ne. Rychlá přijela v době, kdy rodiče s bratrem vstávali. Otec mě napadal slovně za vypáčenou skříň, ale mě to bylo jedno, chtěl jsem jen vypadnou, zbavit se zlého kolem sebe, zbavit se strážce.

Chvíli jsme rozmlouvali o tom, kam mě odvezou, až nakonec došli k závěru, že nejlepší pro mě bude psychiatrie. Tušil jsem, že tomu tak bude, nemohl jsem před nimi skrývat, že se se mnou něco děje, moje oči měnili barvu ze zelené do modré i několikrát za den a já sám jsem již nezvládal sám sebe.

Při vstupním vyšetření jsem měl sympatickou doktorku, které jsem popisoval více příčiny toho proč, jsem tady, než svůj momentální stav. Bylo mi jasné, že si mě tam nechají a já se tomu ani nebránil. Jen jsem doufal, že to bude jen na chvíli.

A tak teď tady sedím, více myslím na to že zde je on a já se od něj nemohu odprostit, ale jak bych mohl, když on je součástí mě. Musím se stáhnout z bojového módu, co dříve pro mě udělal exorcista, musel jsem teď zvládnout prášky. Dříve to bylo těžké, ale ani dnes to nebude lehčí. V neustálé snaze o to vysvětlit že jsem normální, přešel jsem do defenzivy a třebaže jen v zeleném bojovém módu, stále zde jsme dva, já a můj Strážce Světla