Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZkouška
Autor
sarushef
Znala tu kovovou bránu a věděla, co je za ní. Nikdy se tolik netěšila, až jí zase projde a uvidí dveře oné milované vily, kde strávila část dětství. Svítalo, ale ráno nebylo tentokrát doprovázeno pronikavým zlatým světlem, vzduch se plnil mléčně mlhavým oparem a miniaturní kapičky rosy jí dopadaly na kabát. Pozdní léto a zlaté klasy obilí vystřídal chmurný podzim, vítr byl silnější a studenější, deště vytrvalejší a víc blátivé a ačkoli poledne zůstávala teplá, noci si žádaly o mnoho víc svršků než před několika týdny.
„Klid..“ vydechla pomalu na bílého hřebce „klid. Čeká tě to nejlepší zrní, seno, vždyť jsme tu byli, kdysi.. Taky jsem unavená. Odpočinem si, konečně....“ Pochopil ji.
„...vím,“ pokračovala pomalu „nenechala jsem tě už dlouho pořádně odpočinout. Neboj, zůstanem tentokrát dlouho. Moc dlouho...“ Pokoušela se věřit tomu, že to vážně dlouho bude. Povzdechla si, únava ji přemáhala.
***
„Slečno, viděl jsem vás u brány. Přijíždíte za panem Morsianem?“
„Ano,“ uvědomila si komičnost situace, třebaže nenašla sílu ani se pousmát
„Nezmínil se, že by vás očekával.“ odpověděl bez jakékoli stopy nelibosti „Jdu vám pomoci odstrojit a ustájit koně.“
„Není třeba. Postarám se sama. Je dost divoký, nerada bych, aby někomu přivodil nějaké zranění.“
„To jste říkala i minule, ne?“
„Před těmi devíti lety?“ zamyslela se „Divokosti se nezbavil. Zvláštní, jak už je to dlouho, přijde mi, jako by to byl týden. Ráda vás znovu vidím, pane Richardsi.“ Přepadl ji zvláštní pocit – byla zpátky.
***
„Ahoj,“ pousmála se, když za ní Charlie přišel do uvítací haly. Byl to starší štíhlý muž s neskutečně laskavýma bystrýma oči.
„Tebe už jsem neviděl... pojď sem, ať vím, že jsi to opravdu ty!“ obejmul ji
„Kdo jiný?“ odpověděla se smíchem „ To jen já si jezdím jak chci, aniž bych se předtím domluvili předem. Omlouvám se, jestli jedu nevhod.“
„Ne, maličká, víš jak to je. Zůstaň, jak dlouho budeš chtít. Jen tu občas den dva nebudu, nic se od minule nezměnilo. Ale jak se tak koukám na tebe.. Vyrostla si.“ poznamenal
„Zaplaťpánbůh, ne příliš. Těch stošedesát centimetrů mi úplně stačí,“
„Jenže těch stošedesát centimetrů pořád dává dohromady neuvěřitelně krásnou mladou ženu.“
„Pořád je to jen stošedesát, nic víc,“ odpověděla pobaveně
„Stejně mám pocit, že se toho změnilo strašlivě moc,“ posadila se do kašmírového křesílka, jakmile ji Charlie dovedl do salonku
„Já vím, Airin. Dotýká se to nás všech. Co si dáš k pití. Čaj, víno?
„Víno, a smím-li poprosit, sklenku vodky. Mám toho za poslední dny moc.“ odpověděla unaveně
„Bridget, můžeš na chvíli?“ zavolal Charlie služebnou a do salonku během chvíle přiběhla maličká oplácaná postarší paní
„Ano?“
„Mohla bys přinést láhev toho červeného a dvě sklenky vodky?“
„Samozřejmě.“
„To byla Bridget, co?“ zeptala se, jakmile služebná odešla „nepoznala mě. Pořád si potrpíš na minimum služebnictva?“
„Víc ani není potřeba. Mám rád ten klid, co tu celoročně panuje.“
„Dlouho jsi nespala?“ ale bylo to spíš konstatování, než otázka
„Dva dny. Mám za sebou cestu do Twernusu, tam nálet divochů na město, výlet zpátky na Natalen a šestihodinovou projížďku sem.“ odpověděla jakoby mimochodem
„Povídej,“ řekl a ona si všimla, jak jeho tvář zvážněla
„Cestou jsem zjistila, že se do Twernusu chystá docela nemilá skupinka asi dvou tisíců ozbrojených divochů vyslaných císařem. Dostala jsem se do města dříve než stačili oni, stihla obyvatele města varovat...jenže..“ chvíli zaváhala, jako by nevěděla, co říct.
„jenže to nebylo zadarmo?“ dokončil za ni Charlie
Přikývla. Opět jí vše vytanulo na mysl. Oči se zalévaly slzami a vše bylo zpátky – výkřiky, řinčení zbraní a.. Flaumenn.“
„Ach.. Charlie.. Nedokážu to. Proč, proč se dějí takové věci?“
„To nic, maličká. Nemluv o tom, nechceš-li.“
Bridget se náhle objevila ve dveřích.V rukou držela tác a opatrně pokládala sklenky na stůl.
„Slečno, ještě něco?“ zeptala se
„Jen sklenku vody, smím-li poprosit. A nejsem paní, Bridget, před pár lety jste mě nutívala umývat si nohy, než půjdu do postele.“
Bridget se rozesmála. „O, panebože. Jak jsem mohla tě nepoznat? Tak ráda tě vidím..“
„I já tebe,“ pousmála se. Byla zpátky.
„Tak, Charlie, na co budeme pít?“
„Na to, že jsi přijela, po tak dlouhé době, že se shledáváme.“
„A na klid tohoto domu.“
„Na Istrélii.“
Skleničky o sebe cinkly. Rychle do sebe tu svoji obrátila. Chvíli hleděla jen tak, jakoby do prázdna.
Chvíli mlčeli, až ona promluvila.
„Nejde o to, že bych o nečem nechtěla mluvit.“ začala pomalu „Znal jsi kapitána Flaumenna?“
„Flaumenna? Hm.. Myslím, že vím, o kom mluvíš. Mladý, nemladší istrélijský kapitán. Mluvil jsem s ním je jednou a jen chvíli. Ale přesvědčil mě o svých schopnostech z několika vět, co jsem slyšel, třebaže se mi zdál velmi pokorný.“
„Ano. To je on. Vůdce divochů mu vrazil meč do zad. Za pár minut byl mrtvý. Nemohla jsem se zdžet, ani abych uctila jeho památku, chtěla jsem předat co nejdřív zprávy otci na Natalen.“ z jejího hlasu byla cítit neobyčejný hořkost. Zhluboka se nadechla. „Byl můj přítel, ctila jsem jej, pociťovala k němu jistý obdiv, nikdy nic víc. A víš co? Dozvěděla jsem se.. že on to něco cítil. Ke mně.“
Charlie mlčel.
Chvíli zírala na láhev vodky, pak ji vzala do ruky a nalila další dvě skleničky.
Pousmála se, když jednu z nich podávala Charliovi.
„Na co tentokrát?“ zeptal se jí
„Nevíš?“
Přikývl. Skleničky o sebe cinkly podruhé.
„Na tebe, Flaumenne,“ promluvila pomalu a její hlas byl najednou překvapivě jasný
Probudila se někdy v poledne dalšího dne. Z minulého večera si vzpomněla na rozhovor s Charliem, několik dalších skleniček vína, únavu hraničící s vyčerpáním, horkou vodu koupele, kdy ze sebe smyla všechnu tu špínu, pot a krev a pak ten okamžik, kdy sebou nezřízeně praštila do peřin postele. Usnula hned, což bylo i navzdory vyčerpání divné, ale nebyl čas nad tím přemýšlet.
Ačkoli spala mnohem déle než by spala obvykle, stejně měla tělo stále šíleně rozbolavěné a unavené, nohy a ruce ji bolely. Chtěla spát dál, ale zabránila jí v tom žízeň. Díky vodce a vínu měla vyprahlo v ústech a v pokoji nic k pití nebylo.
Pomalu se posadila. Byla zvyklá spát nahá, navíc s sebou neměla nic na spaní. A na to, aby si před spaním nesundala kabát, kalhoty, halenku a kožené jezdecké boty by toho musela vypít o mnoho víc. Trochu zapřemýšlela, že si sebou měla vzít nějaké lehké šaty. Nevadí. Pokusila si upravit vlasy, ale zlatá hříva se stejně moc zkrotit nedala. Neměla čas se tím zaobírat. Tak ať.
***
„Dobré ráno,“ usmála se na Charlieho
„Je skoro poledne,“ usmál se od knížky „Vyspala ses dobře?“
Přikývla. „Poledne? Zatraceně, jsem nemám rozum. Co můj divoch?“ zvážněla
„Greg mu dal vodu a zrní, prý trochu vyváděl. Nic neobvyklého u tak divokého plemene.“
„To jsem ráda.“
„On to s koňmi umí, neměj strach.“
„Já vím. Zajdu do stájí.“
„Airin – včera, jak jsi chtěla ten čaj, pořádal jsem Bridget, aby do něj přidala nějaké bylinky na spaní. Pomohlo to?“
Zamyslela se. „Ani nevíš jak... Děkuju.“
***
Zpozoroval její přítomnost dříve, než ji mohl vidět, snad cítil vůni jejího těla, snad nějakým způsobem dokázal rozpoznat její chůzi, ale hřebec hned viděl, že za ním přišla, a ona poznala, že je rád. Hladila jej dlouho po šíji a potichu k němu mluvila.
***
„Vše v pořádku?“ zeptal se jí Charlie, když se vrátila
„Ano.“
„Věděl jsem to. Teď už se s námi můžeš v klidu naobědvat.“
„Budu ráda. Jen se bojím, že toho do žaludku moc nedostanu.“
„I kdyby. Před chvílí přijel Jackie a je tu s ním Felicita, tak nebuď překvapená.“
Pokrčila rameny.
***
Felicitu viděla toho dne poprvé. Byla to vysoká černovláska, téměr vychrtlá, ale její tělo bylo na pohled svalnaté a silné, její tvář ostře řezaná, výrazný nos, uhrančivé tmavé oči měly téměř surový nádech. Není krásná, říkala si, ale na jejím obličeji je cosi zvláštního, na jejím těle něco přitažlivého. Dokonalá ari-morsigenka. My dvě se ale mít rády mít nebudeme.
Jackieho si pamatovala mlhavě z dětsví jako tmavovlasého samotáře. Vlasy měl jen o něco světlejší než Felicita, a padaly mu volně do čela. Oči měl šedé a jakoby nějakým způsobem zářivé. Výškou Felicitu nepřekonal, sílou a svaly už ano, navzdory Felicitiným schopnostem.
„To je Felicita, Charlie. Zůstane tu jen do zítřka,“
„Těší mě, pane. Slyšela jsem o vás mnoho.“
„I mě. Slečno Felicito, tohle je..“
„Jmenuji se Isabel. Je pro mne čest setkat se s vámi, Felicito.“ dokončila se strojeným úsměvem
Felicita se ušklíbla.
„A tohle je, Jackie, Isabela. Přijela na pár dní odpočinout si a přinesla zprávy o útoku na Twernus.“
„Není třeba nás představovat. Známe se. Máme na sebe se slečnou Isabelou poslední dobou ohromné štěstí, co myslíte?“ obrátil se na ni
„Neřekla bych,“ pokrčila rameny a uvědomila si, že ji poznal. Bylo to jedno.
***
„Dalo se to očekávat,“ řekla Felicita jakoby mimochodem a labužnicky zapíchla vidličku do vepřové pečeně po té, co Airin znovu krátce popsala, co se ve Twernusu stalo.
„Jistě, že dalo. Ale nedalo už se předpovídat, kdy přesně zaútočí. Nemohli být ve dne v noci připravení k boji.“ odpověděla jí klidně a nalila si víno
„Twernusané nejsou bojovníci,“ poznamenal Charlie
„Jistě,“ přikývla Felicita a ušklíbla se „Nataleňané.“
„Kdyby Twernus neubránili, postupovali by dál po Istrélii,“ namítla Airin
„Poradili bychom si s nimi, jsou to jen divoši.“
„Vojáci nepochybně. Otázkou je, kolik lidí by pozabíjeli cestou, v osamělých obydlích, kolik malých vesniček a osad by vypálili, kolik sedláků by odrazilo jejich útok.“
„A to má být něco proti desetisíovým vojskům, které se brzy vylodí na březích Istrélie? Císař touží po naší zemi a pokud ji získá, budeš se mu plazit u nohou.“
„Přesto – situaci nelze přehlédnout, ať už bude v budoucnosti ještě tisíckrát horší.“
„Budoucnost? Pokud se morsigeňané císaři neubrání, zemřeme. My se nepodrobíme. My ne.“
„Ty budeš možná umírat v boji, ale co čeká tvé sestry? Co čeká ženy a děti? Před císařem bych nepoklekla ani kdyby mi hrozil rozžhaveným pohrabáčem, mysli si své, je mi to jedno, ale chci říct, že pokud by je tohle potkalo, čeká je horší osud, než kdyby jste se podrobili. Zemřít jako hrdinka v boji by nebylo nic z pekla otroctví, co by ženy a děti potkalo. Není čas myslet na hrdinské činy, Felicito.“
„Nechápeš nic,“ sykla Felicita „Vím, že Natalenky by dokázaly s něčím takovým žít, ale já bych raději zemřela, než se podrobit.“
„Myslíš, že až budou umírat lidé, budou na tebe pamatovat kvůli cti? Že bude záležet na hrdinství? Vše půjde stranou.“
„Nic nechápeš.“
„Zvláštní věc, ta vaše povýšenost,“ zakroutila hlavou pobaveně a konečně ochutnala pečeni. Byla křehká, šťavnatá, s jemnou vůní bylinek, výborná – stále stejná, jak ji Bridget připravovala už léta.
***
„Felicita.. proč odjela tak brzy?“
„Charlie.. Nech to být.“
„Když jsem ji viděl odjíždět.. zdála se mi zvláštní.. měla až příliš neupřímný úsměv, jako by něco skrývala.“
Pomalu se nadechl a přikývl.
„Spali jsme spolu, několikrát.“
„A jí to přerostlo přes hlavu?“
Kývl. „Já necítil nic.“
„A to jsi jí řekl?“
„Naznačil. Známe se dlouho, trochu už mě zná. Přikývla, přijmula to.. a odjela. Je ledová na pohled, ale není mi dobře z pomyšlení, co se jí teď odehrává v hlavě. Bylo jí odmalička vtloukáno do hlavy, že vyjadřovat pocity je zlé, že přiznat strach znamená porážku. Vyrůstala mezi bojovníky, po královské rodině má jejich rod nejčistsší krev a ona je na to hrdá. Ale nic jiného nemá, jen tu hrdost.“
„Zvládne to. Stačilo mi vidět, jakou kuráž měla při rozhovoru s Airin.“
„Tohle by udělala většina morsigeňanů při pohledu na dceru natalenského krále.“ zavrtěl hlavou
„Tolik opovržení.. a za ta léta nikdo neví proč. Za ta léta si pěstují k nataleňanům odpor, svádí jej na to, že jsou špatní bojovníci, lehkovážní zbabělci, nepříliš cílevědomí, až příliš často a nevhodně se smějí..“
„Řekl jsi oni.“
„Protože žádný odpor necítím. V Chereqai jsem bojoval po boku krále, kdysi, a on mi tehdy zachránil život. A jistojistě nejsou zbabělý národ. Jejich král je veliký člověk, větší než..“
„Král ari-morsigenský,“ dokončil Jackie trpce
„Král Natalenu ti zachránil život.. proto to přátelství s jeho dcerou?“
„Když byla zavražděna její matka, nabídl jsem mu, ať na chvíli zůstane tady. Bylo dobře, aby si na chvíli odpočinula od života tam, aby na chvíli zapomněla.
„To bylo před jedenácti lety.“
„Teď přijela s podobným důvodem. Zůstane na pár dní.“
Pokrčil rameny. Vybavila se mu vzpomínka na ni, když byla malá a šermovali spolu. Vydržela jej hodiny stále nutit, aby s ní znovu a znovu bojoval, neboť ji vždycky porazil a ona to nenáviděla. Vlasy měla tehdy ještě víc vlnité a mnohem kratší než teď a stáčely se jí do malinkých lokýnek, oči měla veliké a pronikavé, tmavé jako noc a jako čokoláda. Byla to ona.
„Zítra odjíždím.“ řekl pomalu
„Zase kvůli Balsintovi?“ zeptal se Charlie vážně
Přikývl.
"Přijedu, jakmile se něco dozvím."
"Cesty jsou teď v takové roční době nebezpečné, zvlášť v noci. Ale to ti nemusím povídat."
"Nemusíš. A s několika bandity si snad ještě poradím."
"Věř, že bych neřekl bych ani slovo, kdyby to byli jen bandité." namítl Charlie pomalu
Neodpověděl.
Sebral ze židle černé sako a oblékl si jej. Charlie mu podával zbraň, obouruční meč zdobený elfskými symboly na jílci, dárek od královny Ewilen. Pomalu jej přijmul. Věděl, co znamená ten pohled.
"Díky," pousmál se "Neboj, ještě neumírám."
***
„Charlie?“ ozvala se Airin, jakmile vešla do salonku „Máš ještě nějaké bylinky?“
„Ty, co ti pomáhaly k usnutí? Požádám Bridget, ale víš, že je nemůžeš pít v čaji donekonečna.“
„Ještě pár dní, prosím. Víš, že je potřebuju.“
„Pořád je to zlé?“
„Ano. Jsou chvíle, kdy na to skoro nemyslím, ale pak, zničehonic se to objeví.. a je to šílené. Nevím, co s tím.“
„Chce to čas. Měla bys dělat věci, při kterých na to zapomeneš. Možná, že jsi měla zůstat na zámku a měla se jít bavit. Pít víno a tančit. Při tom se zapomíná dobře. Zde taková zábava není.“
„Neměla jsem na tu společnost náladu. V jistých chvílích bylo zábavné sledovat ty nabubřelé tváře postarších dam ode dvora, protože mám zrovna ze všech slečen nejkratší sukni a že si nevhodně prolévám hrdlem spousty sklenek vína, ale dnes by mi to asi připadala nuda.“
„Jsi pořád stejná.“ zasmál se Charlie
„Ne, právě toho se bojím, že nejsem. Smrt člověka asi změní.“
„O tom to není. Ztrácíš snad odvahu?“
„Já nevím. Možná proto jsem taková, s mečem ruce a zároveň tou nejkratší sukní, protože matčina smrt něco vzala a já se snažím najít, protože mi v tom nemohla pomoci ona a já tápu.“
„I slepí mohou být silní, a ty silná jsi, neobyčejně, a neobyčejně schopná.“
„Zatím cítím jen únavu a bolavé nohy,“ odvětila ospale a sáhla po láhvi vodky na stolku
***
Tu noc se několikrát vzbudila ještě nad ránem, měla divné zmatené sny plné strachu, bolesti a krve, a nedokázala si je vysvětlit, vždy na chvíli usnula a zase se zpocená vzbudila, ale v posteli se znovu povalovala až do oběda. Cítila se ale už lépe, aspoň po tělesné stránce, ta duševní na tom byla stále špatně, ale alespoň nohy už ji nebolely.
Chvíli si povídala s Charliem, dali si oběd a čaj, on měl pak nějaké starosti. Rozhodla se najít si v jeho domě něco ke čtení, ale neměla náladu na nic vážného, tragického. Jenže brakové literatury bylo v domě žalostně málo, a tak si mohla nechat zdát o hloupých sprostých povídkách, jejichž autoři neváhali zesměšnit všechno kolem sebe, aby ji ty hloupé texty aspoň na chvíli vytrhly ze chmurných myšlenek. Mezi knihami po chvíli narazila na příběh o Jezerní paní, pověst, kterou znal v Istrélii snad každý. Pamatovala si hlas otce, když jí jako malé Jezerní paní předčítal, mnohé pasáže znala nazpaměť.
„A bude strážit jezero, dokud se jeho voda nesmísí s krví krásné dívky,“ zašeptala do ticha a pousmála se
***
Toužila po čerstvém vzduchu, venku však stále slabě mrholilo. Prošla se po zahradě, protáhla ztuhlé svaly a slabou hodinku věnovala cvičení. Chvíli zkoušela složité elfské figury, ty však vyžadovaly obrovskou soustředěnost a tak jejich provádění brzy nechala. Uchýlila se tedy ke cvikům jako kliky a přítahy na hrazdě, aby si trochu posílila tělo, a dělala je tak dlouho, až jí na čele vyvstávaly miniaturní kapičky potu. Zbytek času trénovala s mečem, třebaže boj s dobrým protivníkem by byl nepochybně prospěšnější. Zpocená došla do salonku, ale bylo jí o něco líp. Pořád si připadala slabě, ale srovnala-li to s dobou, kdy se zbraněmi začínala, byl znát neskutečný rozdíl. Navzdrory své ženskosti neměla strach z bolesti, potu, krve. Nedisponovala žádnou neuvěřitelnou silou, ale rychle se učila, byla poměrně rychlá a o taktice a zbraních toho věděla dost, aby ten nedostatek mohla skrýt. A stále se zlepšovala.
***
Charlie byl naštěstí pryč jen chvíli a před setměním byl zase zpátky.
„Zabavila ses tu?“
„Nic jiného mi nezbylo. Zabavila.“ pousmála se „začíná se mi tu líbit.“
„To jsem rád.“
„Nebude se mi odtud chtít. Zpátky, do toho syrového chladného světa.“
„Však tě nikdo nevyhazuje.“
„Já vím.. Ale nemůžu tu být donekonečna. Nemohu pořád utíkat.“
„Charlie, můžeš na chvíli?“ ozval se Jackie naléhavě ode dveří, sotva co dojel
„Obavy se potvrdily?“
Jackie přikývl.
„Posaď se tady,“ řekl Charlie
„Ne,“ skočila mu Airin do řeči „Rozumím té nedůvěře. Podle zákona bychom za tohle všichni viseli za vlastizradu, jen za to, že spolu mluvíme a jsme v jedné místnosti. Půjdu já.
„Airin zůstane,“ řekl Charlie pevně „Týká se jí to, a dost podstatně. Dám ruku na to, že to, co uslyší, zůstane za těmito dveřmi.“
„Jestli jí věříš, pak nemám obavy.“ pokrčil rameny Jackie a jakoby se nedělo nic, dodal „Balsint chce můj krk.“
Zato Natalence se rozbušilo srdce, jakmile to jméno slyšela. Chvíli nevěděla, co se děje, zamotala se jí hlava, témeř se jí zatmělo před očima. Zhluboka se nadechla.
„Balsint?“ řekla klidně, ale stejně nezakryla zlost ve svém hlase „ten vrah?“
Jackie přikývl.
Chvíli hledala odpověď v Charliových očích. „Ano,“ přikývl pomalu „Ten, kterého myslíš.“
Otočila se k Jackieovi. „Proč by tě chtěl zabít? Když před dvanácti lety,“ promluvila chladně „když před dvanácti lety zabil moji matku, bylo to proto, že doufal, že její smrt na čas vyřadí ze hry. Proč, proč by chtěl zabít tebe?“
Odněkud, tak rychle, že to nebyla schopna postřehnout, zařinčel kov. A ocelový nůž se během zlomku vteřiny zabodly do měkkého čalounění křesílka, kde dívka seděla. Nebyl dál než pár milimetrů od jejího těla.
„Rozumím,“ vydechla zhluboka a vytáhla nůž z nábytku. Chvíli si prohlížela ostří, potom nůž nebezpečně mrštila Jackiemu zpátky, tak, že kdyby jej chytal někdo míň schopný, už je nejspíš bez pár prstů.
„To stačilo,“ zasmál se Charlie „Máme na práci důležitější věci. Házet po sobě ostrými předmety můžete venku.“
„Hledá mě,“ řekl Jackie vážně „On, jeho dcera, Kain a Vanilka.“
„Jdou po tobě tihle čtyři?“ zněla její otázka
„A chtějí mě zabít. Císař si přeje moji smrt. A získal Balsintovi služby, nejspíš dost draho, když Balsint nasazuje nejlepší lidi.“
„Co vědí?“ zeptala se znovu
„Nevědí, že vím,že po mě jdou. Zjistit to nebylo jednoduché a nebýt několika spolehlivých zdrojů, nevím teď o ničem.“
„Vědí, že se zdržuješ tady?“
„Pravděpodobně. Vědí toho hodně, Balsintovi lidé, když jsi to Balsint přeje, zjistí všechno.“
„Co chceš dělat?“ zeptala se a jejich oči se na chvíli setkaly
Chvíli bylo ticho.
„Chci Balsinta zničit. I jeho lidi. Zničit císaři spojení s Istrélií. A zjistit, co chce. Smělý plán, co?“ pousmál se
„A beznadějný, slyšet to od někoho jiného. Ale po tom, co jsem viděla.. chci jet s tebou.“
„Ne,“ odpověděl klidně
„Protože jsem Natalenka?“
„O to nejde.“
„Proč tedy? Nešetři mě.“
„Protože půjdu sám. Nemám proti tobě nic, Natalenko, a vím, že to s mečem umíš, ale nepotřebuji tvoji pomoc. Ženám jako jsi ty nepatří železo do rukou. Nechci mít na rukou tvou krev.“
„Nevíš nic. Myslíš, že se ženu za slávou?“
„Nemyslím. Chápu tvé důvody. Přesto trvám na svém.“
„Nemůžeš mi v tom zabránit.“
„Nemohu. A ani nebudu. Je mi to ukradené. Dělej, co uznáš za vhodné. Hodně štěstí. Charlie, potřebuju probrat detaily cesty.“
Hledala pomoc v Charliových očích.
„Myslím, Airin, že je to skutečně jeho věc.“
Přikývla. „Já vím. Chtěla jsem se podílet na zabití muže, co zabil moji matku, nic víc. Půjdu sama, bude-li to potřeba. Nemám strach. Měj se, Charlie“ obejmula jej silně „Příště, příště se snad zdržím dýl.“
Všiml si, jak se jí klepou ruce. Toužil jí pomoci, ale neměl jak.
Jackie mlčel.
***
Našel ji ve stájích, když se chystala k odjezdu.
„Měl bych tě s sebou vzít,“ promluvil po chvíli „koneckonců ti to dlužím.. ale něco mi říká, je to špatně.“
„Nestojím o tvůj soucit,“ odpověděla lhostejně a přehodila svému hřebci přes hřbet sedlo
„Nemluvím o soucitu. Věřím tvým schopnostem. Jde o to, co se může stát.“
„Co myslíš?“
„To víme oba dva.“
Chvíli mlčela. Měl pravdu, přesto..
„S Felicitou jsi taky cestoval.“ namítla
„A nedopadlo to dobře.“
„Bojíš se? Že to jeden z nás neustojí?“
Přikývl.
„Víš, že to nechci kvůli sobě. Ale musím, něco mi říká, že to musím udělat. Prosím. Za tu zkoušku.“
Stála před ním, drobná, zoufalá, toužící po své pomstě, červené rty se jí chvěly.
„Jsi pořád stejná, jakou si tě pamatuju.“ podotkl uštěpačně
„Pořád vím, jak na tebe,“ ušklíbla se „Co myslíš, kolik teplého oblečení si mám vzít s sebou?“
4 názory
Zdá se mi to být hodně popisu, málo pocitů a málo vysvětlení, pozadí příběhu, trochu jsem se v tom motala. Tuším z toho, že máš delší příběh rozmyšlený a že ho dovedeš přiměřeně vyprávět, ale chybí mi v něm emoce, číkoliv emoce.
Myslím, že by se hodilo omezit množství uvozovacích vět za přímými řečmi. Mnohé z nich nesdělují nic nebo aspoň nic důležitého a brzdí již tak dost nevýrazný spád. Podobný názor mám i na popisné odstavce (např.: Toužila po čerstvém vzduchu...) Účelem takovéhohle odstavce nejspíš mělo být informovat čtenáře o něčem podstatném -- v tomto případě o fyzické zdatnosti aktérky --; proč ale sdělovat několikrát po sobě totéž, jen různými slovy? Nebo měl ten popisný odstavec představovat cosi jako ilustraci? Co do takové ilustrace vnést trochu něžnosti, erotiky, zloby... prostě nějaký pocit.
Pro oživení (aby to čtenáře začalo víc bavit) by bylo potřeba vnést do tohohle ospalého stylu nějaké napětí, vzrušení, zmatek, nedorozumění, tajemno... prostě něco, kvůli čemu by se čtenáři chtělo číst dvanáct stran textu. Připouštím, že z papíru by se to četlo o něco lépe, ale i tak by se to neobešlo bez (mých) výhrad.