Obyčejnej den v životě pana Kreténa

Tentokrát něco odlehčenějšího. 

 

 

„Zelený Viceroyky, prosím“

„Tady jsou,... ještě něco mohu nabídnout?“

„Jo, flašku vodky. A nějakej džus. Já to nerad piju samotný, cejtim se pak jak ňáká troska“

„Pomerančovej, může být?“

„Jasně“

„A vodku... litr?“

„Né. Půllitr. Dneska se nechcu vožrat. Chcu se jenom dostat do nálady“

„Božkov za 72,-?“

„Jo“

„189 korun, prosím“ řekla prodavačka a natáhla se přes stůl. Sepnula přitom ruce, aby se jí pořádně vyrýsovala prsa a aby jí pan Kretén viděl pohodlně do výstřihu. Asi chtěla pořádný dýško.

„Jo, tak tohle na mě nikdy nefungovalo, zlato. Sem totiž teplej.“ řekl se skrývaným smíchem pan Kretén a podal prodavačce dvoustovku. A díval se jí přitom soustředěně na prsa.  

„Ale kozy máš dobrý, to se musí nechat!“

prodavačka se zatvářila znechuceně, vzala si bankovku, strčila ji do kasy a vytáhla několik drobných.

„Tady je jedenáct nazpátek, nashledanou“

 „Jo, jo, tak nashle“ řekl pobaveně pan Kretén, laškovně na prodavačku mrknul a strčil si drobné do kapsy.

   Dneska bude dobrej den, pomyslel si, když vyšel z obchodu a nadechnul se čistého vzduchu. A pak si zapálil cigaretu, zavřel oči a natáhl do sebe všechno to tabákový svinstvo. A pak pomalu, vesele a nadšeně, jako malé dítě, když dostane hračku,... vydechl. Zdálo se mu to směšný, že si za 189 korun může koupit trochu euforie. Byly časy, kdy k tomu potřeboval něco víc. Zahrát si fotbal, vstřelit branku, vzít hezkou holku na rande, zamilovat se. A tak tam jen tak prostě stál, před obchodem, kouřil cigarety a vzpomínal na starý časy.  

 

„Hej Kreténe, kde ty se tady bereš!?“

„Nazdar Karle vole! Kruci, tebe sem neviděl snad celý století, jak se pořád máš!?“

„Blbě, oženil sem se“ odpověděl Karel a oba staří přátelé se začali vesele smát.

„Hele, to je supr, že sem na tebe narazil! Potřeboval bych s něčím pomoct. Samozřejmě to nechcu zadarmo.“

„Vo co de?“

„Potřebujeme, abys nás někam dovez a pak zase odvez zpátky.“

„To zní jako kdybyste se chystali vyloupit banku!“ řekl pan Kretén, zasmál se a popotáhl z cigarety.

Karel na to neřekl nic, jen sklonil hlavu a zadíval se na chodník pod sebou.

„Hele, dáš mi taky šluka?“

„Jasně.“

Karel si dvakrát natáhl a potom cigaretu vrátil panu Kreténovi.

„Znáš tu banku na Komenskýho náměstí?“

„Děláš si prdel?“

„Ne“

Pan Kretén chvíli překvapeně zíral na svého starého spolužáka z gymnázia. A potom se začal krásně upřímně smát.

„Du do toho. Kolik vás v tom jede?“

„S tebou sme čtyři, proč?“

„Chcu čtvrtinu“

„Jasně, máš ji mít, kámo“

„Aspoň mi konečně vrátíš to pade, co mi dlužíš ještě z gymplu.“

   Karel i pan Kretén se vesele zasmáli a ještě chvíli zůstali stát před obchodem a bavili se o životě. O tom, jak pana Kreténa opustila žena, o fotbale, o ženských, o tom, jak si Karel loni zlomil nohu, když nějakej opilec začal uprostřed noci před jeho domem vyřvávat, že hoří a o tom, jak je vlastně všechno na hovno a přitom skvělý.  

***

„Á, náš řidič už je tady, pánové“ oznámil Karel svým kumpánům na zadních sedadlech.

„Víš jistě, že se mu dá věřit?“ ozval se zezadu plešatější z nich.

„Jo, je to můj starej kámoš. Je v pohodě.“

„Nazdar chlapi, jak de život?“ pozdravil vesele pan Kretén, když otevřel dveře od auta a sednul si za volant.

„Čau Kreténe, hele sorry, ale svoje kámoše ti představovat nebudu. Bude to tak pro všechny lepší“

Pan Kretén si při nastavování čelního zpětného zrcátka prohlédnul tváře obou z nich.

„To je v pohodě, kámo. Tomu nalevo se samopalem budu říkat Plešoun a tomu napravo třeba Čučín. Chápeš, protože na mě do toho zrcátka blbě čučí.“

„Jasně“ odpověděl vážně Karel.

„Ale radši se drž zpátky, sou docela drsní“

„To máš teda recht. Hlavně ten plešatej. Ale klid, hoši, už budu zticha. Vážně.“

odpověděl pan Kretén, nastartoval, zařadil rychlost a šlápnul na plyn.

„Takže, jakej je vlastně plán?“

„Zastavíš před bankou a budeš na nás čekat. Jakmile se vrátíme, šlápneš na plyn a vodvezeš náš na Pařízovku. Víš, kde to je? Když sme ještě byli na gymplu, chodili sme tam chlastat krabicový víno“

„Jo, vím, kde to je. Tehdy sme byli hrozný fetky.“  řekl na to pan Kretén.

„Sme pořád“ odpověděl Karel.

   Zbytek cesty proběhl bez jediného slova. Pan Kretén podvědomě vycítil, že jeho spolucestující se zrovna psychicky připravují na zvýšenou zátěž a nechtěl je zbytečně rozrušovat svými vtípky. A taky nechtěl, aby ho Plešoun v návalu zlosti třeba nezastřelil.

   Koneckonců, šlo i o jeho prachy.. Ne, že by je potřeboval. Pan Kretén by poměrně zámožný muž, ale to, co od života chtěl, mu peníze zajistit nemohli. A tak jenom točil volantem a nechal se unášet proudem vlastních myšlenek. Když dojel k bance na Komenského náměstí a Karel se svými kumpány vyskočil ven, zapálil si cigaretu a začal si zpívat. Cítíl se neskutečně dobře. Byl to fakt dobrej den.

***

   „Šlápni na to, dělej!“ zařval Karel když naskočil do auta. Pan Kretén zareagoval okamžitě. Nedokouřenou cigaretu vyplivnul otevřeným okýnkem ven a šlápl na pedál.

„Tak co, hoši, jak to šlo!?“ zeptal se přátelsky

„Drž hubu a jeď, kreténe!“ ozval se zezadu Plešoun.

„Hele klid, kámo, už to máte za sebou. Za chvíli už budeme na Pařízovce a pak pudem vesele domů s prachama v kapsách.“

***

   Druhý den se pan Kretén znovu sešels Karlem. Dostal svůj podíl. Potom spolu ještě chvíli zůstali stát, kouřili cigarety, pili vodku s džusem a povídali si o životě. O ženských, o fotbale, o tom, jak včera vyloupili banku a o tom, jak je život vlastně skvělej a přitom docela na hovno.

 

 

---