Bipolár - část první - Deprese

Upozorňuji laskavého čtenáře, že celý příběh je kompletně smyšlený, žádná z postav ani žádný z příběhů nemá reálný základ. Možná.

 

 

Prolog

 

Listopad 2012

 

Ten rok počasí totálně zešílelo. Byl teprve listopad, už druhý den sněžilo, silnice nebyly vidět. Nejlepší je, že já v těchhle sračkách musel od I dojet do Lípy. Domluvil jsem si doučko matiky, nějakej vysokoškolák... A pak draftík RTR v čajce. Aspoň něco příjemného na dnešním dni.

Den nezačal úplně ideálně. Ráno jsme se s I mazlili v posteli, když do pokoje vtrhla její mamka. Takže z toho nic nebylo. Pak už na mě celý den neměla čas, hrozně hrotí přípravu na maturitu a přijímačky.

K obědu lečo, další skvělá zpráva. Snad cestou stihnu kebab u Aliho.

Konečně jsem vyjel, bus nabral menší zpoždění, což není nic neobvyklého. Na přestup jsem si nechal slušnou rezervu, nejsem mamut. Snad to stihnu.

,,Dobrý den, Svor."

V uších dráty sluchátek, mix nejoblíbenějších písniček přehrávaný náhodně. Stejně už je všechny umím nazpamět, a je jedno, jestli jsou česky, anglicky nebo francouzsky. Teď to zrovna rozjeli BT, Rusted from the rain. Smutná písnička pro smutný den. Miluju svůj přehrávač. Jako by uměl číst moje myšlenky.

I stumble through the wreckage,

rusted from the rain

There's nothing left to salvage,

no-one left to blame...

Svor. Vystoupil jsem. Ne, že by se mi chtělo. Bus jede až za 20 minut, cajk. Doufám, že nezmrznu. Kdyby aspoň nepadaly ty obrovský vločky zmrzliny bez chuti velký jako padesátikoruny. Nebo by moh přestat foukat ten vítr. Občas bych chtěl umět kouzlit. Co už.

Ze sluchátek mi začal brnkat D. Powter, Bad Day, což už mě dožralo. Přeskakoval jsem písničky, dokud jsem nenašel něco veselejšího. Chvíli to trvalo.

Půl hodiny a můj ohnivej kůň pořád nikde. Kouknul jsem na řád. Má to jet, číst ještě umím. Dole číslo na infolinku. 777 123 456. ,,Baborák, dobrý den, čekám ve Svoru na váš autobus. Je s ním vše v pořádku? Nepojede? Hm."

Tyhle věci mě fakt serou. Něco mi totálně zmrdá den, a já se nemůžu bránit. Co teď?

Došel jsem na hlavní, chvíli se snažil stopovat. Nikdo nestavil. Naši byli někde v Liberci, takže z toho nic nebude. Baterka začala řvát, měl jsem tak 5 minut na přemýšlení plus minutu hovoru. Gr8.

M!

,,Ahoj M, copak děláš hezkého? Mám menší problém, zachráníš mě? Ve Svoru, potřebuju do Lípy. Už hodinu. Ok, jsi poklad. Páčko."

 

Část první: Deprese

 

Prosinec 2012

 

Wake me up! Wake me up inside! Can't wake up! Wake me up inside! Save me! Save me from my ...

Ááááá! Pondělí! Už? Rozlepil jsem oči, našel telefon a hodil s ním o zeď. Sráč. A teď hurá spát...

,,Honzo! Co to bylo za ránu? Víš, kolik je hodin? Vstávej, dělej!"

,,Telefon, vypadnul mi z ruky. Nemoh bych zůstat doma?"

,,Ne. Dělej. Za 15 minut ti jede autobus."

Zkurvenej život. Vyškrábal jsem se z postele, našel skla a zbytek už byl celkem snadnej. Trenky, fusky, deo, triko, kalhoty a snídat.

,,Tos mi nemohla udělat snídani?"

,,Kolik ti je, Kocourku."

,,Hm." Vzal jsem do ruky nůž a chvíli si pohrával s myšlenkou, že si přeříznu zápěstí. Ne, zatím ne. Dnes pohodička, žádná písemka, nikdo mě zkoušet nebude (proč taky, už mi to píšou automaticky, stačí se ukázat na hodině a neusnout). A pak hurá spát.

 

,,Otevřete si čítanky na straně 42, Jack Kerouac. Honzo!"

,,Pardon, zamyslel jsem se."

,,Čti."

 

,,Baborák k tabuli."

,,Ale to zkoušení jsme domlouvali až na příští týden, ne?"

,,Baborák k tabuli."

,,Hm."

...

,,Výborně Honzo. A příště bez těch keců, prosím."

,,Ale... Nepoužil jsem žádnou novou slovní zásobu, jen jsem vás zasypal hroumadou klišé a ..."

,,Sednout."

 

I jsem ten den poprvé viděl až na obědě. Vlažná pusa na tvář, studený objetí.

,,Ahoj Či či, přijedeš dneska?"

,,Ne, jsem unavenej, jdu spát."

,,Sis zase včera hrál, viď? :)"

,,Ne, šel jsem spát v šest."

,,Divný. To bude to počasí."

,,Asi."

 

Wake me up! Wake me up inside! Can't wake up! Wake me up inside! Save me...

Prásk! Chudák telefon. Ale drží.

Nemělo cenu se vzpouzet. Stejně sem za chvíli vlítne matka. Mám ještě tak pět minut. Což je akorát... Zajel jsem rukou pod deku.

...

,,Honzo!"

,,Už jdu, minutku!" Kapesník, kde je nějakej kapesník? Tady. Nic to se mnou neudělalo, vůbec nic. Prostě to ze mě vyteklo a konec. Žádný mrzení v zádech, šimrání v břiše, exploze uvnitř hlavy, blesky projíždějící páteří, nic.

Dráty do uší a jde se na věc. Under the bridge, krásná věc.

 

,,Ahoj lásko."

,,Ahoj Kocourku :)! Promiň, nemám teď na tebe čas, A hráblo, píšem z genetiky."

,,Tak aspoň pusu."

Mlask.

Zase nic. Úplně stejně jako ráno.

 

I nebyla ten den jediná, kdo psal ráno písemku. G se očividně minule nelíbily naše znalosti funkcí, tak nás poctila přepadovkou. 10/10 + pět minut volna. Like a boss.

 

Ta písemka z výběrovky mi příjemně polechtala ego. Měl jsem skvělou náladu. Z ničeho nic, jen tak. Chtěl jsem skákat, tancovat a zpívat.

 

Další den. Šedivej jako všechny ostatní. Mrdá mě život. Ani nevím proč. Nikdo mi neumí pomoct. Psycholožka (i když má hezkej zadek), psychiatrička, bipolární matka, upracovanej táta, naivní starostlivej brácha, nikdo.

Naštěstí máme kocoura, ten mě drží nad vodou. ,,Viď, Miko :)."

 

Leden 2013

 

Měl jsem to všechno vymyšlený. Byl poslední den prázdnin, musel jsem to udělat dneska.

,,Jedu do čajky, využít volna. Vrátím se večer."

,,Ok, opatruj se."

 

,,Dobrý den, vaše pizza."

,,Nic jsme si neobjednali."

,,Objednávka už je zaplacená, nemůžu to tady jen tak nechat."

,,Tak dobře, pojďte dál, 4.patro."

Crrrrr...

 

Vyjel jsem výtahem do dvanáctého patra. Zalezl si na schody, sundal batoh, bundu a čepici, vypnul telefon.

Dvanáct je víc než dost. Věděl jsem to. Přečetl jsem zprávy o sebevraždách / nehodách z minulýho roku. Stačí šest pater, někdy čtyři, když má člověk štěstí. Teď pár čísel. Budu padat 3 sekundy, rychlost dopadu 50 kilometrů za hodinu na promrzlej beton. Gg, wp.

V batůžku čekal na policajty můj deník s dopisem na rozloučenou. Nechtěl jsem jim přidělávat moc práce. Bylo to stručný rozloučení, nic hodno génia, jen poslední slova se mi celkem líbily. Napsal jsem je o půlnoci na novej rok.

,,Prchavý jak ohňostroj je život. Pár oslnivých záblesků, a pak už jen černočerná tma noci."

Dráty do uší, abych se tolik nebál.

Why don't we end this lie,

I can't pretend, this time,

I need a friend, to find,

my broken mind before it falls to pieces...

Geniální přehrávač. Co dodat. Skočim si jak Grim z Telldrasilu. Až na to, že on zabíjel jen svou virtuální postavu. Co když jsem taky jenom iluze? Sen. Nic než něčí hrdina.

Hrdina s vyhaslejma očima. Když jsem ráno koukal do zrcadla, nepoznal jsem se. Zarostlej jak bezďák, ale to nebylo to nejhorší. Nejděsivější byly moje oči. Dřív modrý se zelenejma jiskřičkama, teď mléčný, vyhaslý. Jako já.

Podíval jsem se dolů. Ulice vypadala jako mravenčí dálnice, sem tak nějakej chodící sněhulák, rozjetej kus nalakovaný oceli, stojící kusy nalakovaný oceli a železobetonový domečky pro panenky.

Za oknem skučel vítr. Snad mě chtěl varovat odradit, možná obejmout. Miluju vítr.

Otevřel jsem okno. Málem mi to urvalo uši. Nevěřili byste, jak řve lednovej vítr ve dvanáctym patře. Usmál jsem se.

Chvíli jsem se koukal dolů. Nic zajímavýho. Měl bych to skončit.

Jenže to nešlo. Musím...

Rozeběhl jsem se a vyskočil na parapet.

Držel jsem se rámu a chvíli si hrál na chrliče.

Zavřel jsem oči.

Tři.

Dva.

Jedna.

Půl.

Čtvrt.

Nula.

Teď.

 

---