Lenka

Jsem napůl pozér,
a všechno se mi dvojí,
sedim tu bez účasti,
myslím na slasti,
bohéma, jež není v pasti.

Já dobře vím,
že v sobě nic nezměním,
už se probuď, nebuď líná,
vezmi mě do svého klína.

Lenka, náplast na bolení srdce,
když ti život chutná trpce,
vše skutečné,
jak říká,
stejně není věčné...

A když jí víno zbarví tváře,
svádí chudáka faráře,
a celá krásná v šatech,
běhá po ranních blatech.

Lenka, náplast na bolení duše,
jedna velká kaňka tuše,
namyšlená krásná slečna,
divoká a nebezpečná.

Lenka, kurtizána z mého města,
nevede k ní žádná cesta,
ukrývá však v sobě vášeň, 
a tím končí moje báseň.