Bezmocně ležel jsem, neschopen pohybu,
děsně se bojíce jejího dotyku.
Pak se mi zjevila a vskutku vlídně,
řekla mi: "Neboj se a lež dál klidně."
Nebyla vůbec zlá, ba spíše milá,
přestože stála tam, už neděsila.
Řekla mi: "Neboj se - dobře to znám,
teď tě jen políbím na cestu k nám."
Sfouknula svíci, kterou držela,
načež se sblížila naše dvě těla.
Chladnými ústy dotkla se mých,
oči ji zářily, v dálce zněl smích.
I když jen bezmasá, svůj půvab měla,
tiše pak řekla mi: "Já to nechtěla."
Šeptala: "Pojď, neměj už strach,
za chvíli překročíš pozemský práh."
Při slovech těch, celá se chvěla,
znovu pak řekla mi: "Já to nechtěla."
Poslání kruté, s pokorou splnila,
načež své zraky k zemi klopila.
Vzal jsem ji za ruku a hlesl vlídně:
"Smířený s osudem, já půjdu klidně."
Nebyla vůbec zlá, ba spíše milá,
přestože polibkem - mne usmrtila.
složeno 16. 9. 1993