Život v trapu_1.Pád z výšky

Sakra!

1. Pád z výšky

Nesnášel ten pocit, když na něj zírá spousta očí najednou. Oči plné zvědavosti a hlouběji za nimi se rodil smích. Neslyšel ho. I když byl neslyšitelný, on ho cítil. Nemohl utéct, protože nebylo kam. Stál na místě a sledoval krajinu, jak se postupně přeměňuje. Dům – louka – zase dům. A ty oči…

Za pár let to budou právě oni a stát na jeho místě. Kdoví ale, co bude za pár let. On to měl předem naplánované. Jen překonat úspěšně dnešek. Za pár hodin vše skončí, ujišťoval se. Jen přežít úvod. Stát se součástí programu, vžít se do role, pak půjde vše lehce. To on uměl. Ale ten úvod.

Rozhlížel se. Někteří už to s tou zvědavostí vzdali. Ovšem některým se při pohledu na něj do tváře hrnul úsměv.

Ať jdou k čertu. Ještě pár zatáček a konečná. A zrovna dneska musí být tak vedro. Povolil si kravatu.

Stál u okna. Nádech – výdech. Měl ještě čas. Zhruba dvacet minut. Přišel mezi prvními. Cítil, jak ho napíná. Nikdy by nečekal, co s ním taková zkouška udělá.

„Ty už seš tady?“ Ozvalo se mu za zády.

Jestli existoval nějaký člověk, který mu dokázal zvednout náladu a během čtyř let v něm našel osobu i do nepohody, pak to byl právě on – Olda. „Včera si psal, že to dneska bude pohodička. Tak jak?“ Usmíval se. Tenhle punker s dlouhými vlasy uvázanými gumičkou se procházel místností, v níž za čtyři roky vypotil spoustu potu, vydřel si ohodnocení pro to, aby se dostal na samý vrchol jedné etapy. Zastavil se u Vaška. „Muži v sáčku, co?“ Ukázal na jeho černé sako.

„Zasraný vedro. Za patnáct minut bude promočený fest.“

„Hehe. To pak jo.“ Jakmile se Oldřich usmál, objevil se obličej z jiného světa. Drobné přivřené očička ztrácející se za tlustými sklíčky, vystouplé čelo a ke všemu ten dlouhý nos. Jedním slovem skoba. Skoba, která by udržela celou posádku na kdejakém ledovci. I když navenek působil nejistě a komicky, s porovnáním povahy to nemělo srovnání. Věděl, co chce. A nikdy se k nikomu neotočil zády. Ani těm, kteří ho občas přiváděli svými řečmi na pokraj zhroucení klidného stavu. Člověk s motem: Život je sračka, ale každá sračka jím bez problému projde. Jenže on sračka nebyl, i když si to v mnoha případech namlouval. Z chyb, se člověk učí. Říkával mu Vašek. „Se máš. Dneska to budeš mít za sebou. Ale já jdu až zejtra. Ty vole, taky máš takový nervy?“

Vašek na něj pohlédl zdrcujícím výrazem.

Pochopil.

Zasedací místnost. Tam všechno začínalo a taky končilo. Z napětí a nervozity by si dokázal rozervat všechny prsty. Žmoulal je a odtrhával z nich kousky kůže. Sledoval při tom z pohledu diváka jednoho zkoušeného žáka, jak potí krev naproti pětičlenné porotě a druhý na potítku, připravující si informace, které před zkoušejícími využije. Olda seděl s dalšími spolužáky vedle něj. V místnosti panovalo ticho. I dopadající špendlík by uslyšel napůl hluchý přisedící v porotě. Čas utíkal setsakramentsky rychle. Vašek věděl, že za pět minut jde na potítko on. Ale nejprve ho čeká losování. Nejhorší část. Představoval si, jak šátrá v pytlíku. Modlí se, aby štěstí stálo při něm.

„Pět,“ prohlásil učitel vyučující elektrotechniku. Vaškovi vyschlo v krku. Nejhorší okamžik. Dokázal by se v tu chvíli i podělat. Před všemi.

Odněkud se ozývalo dokolečka vyzvánění. Že by někdo z diváků zapomněl vypnout mobilní telefon? Otočil se. Rázem ucítil bolest na pravé straně.

Probudil se na zemi. Mobilní telefon vydávající zvuky se povaloval vedle něj.

Sen. Tak reálný a pravdivý. Na chlup podle prožitého.

Jak to bylo dlouho? Snad čtyři roky, když seděl před porotou a maturoval. Jeden sen a vzpomínky z minulosti se mu vlily před oči, jako ničivá povodeň. Všechny mu zůstanou do konce života. Věděl to. A byl za to rád. Když už přítomnost stála za prt, vzpomínal.

Díval se na sebe do zrcadla. Stále mladá tvář. Usmál se. „Tak na kolik byste mě tipovali?“ řekl potichu. Sám si i odpověděl: „Šestnáct? Heh. Musím vás zklamat. Dvaadvacet.“

Rodiče ještě spali. Každý zvlášť. I tahle rodina půjde brzy do hajzlu, blesklo mu hlavou. Povzdechl.

Než nastartoval černý Peugeot, který dostal k osmnáctým narozeninám, uvažoval, zda-li něco nezapomenul. Snad ne. Rozjel se. Vstříc další škole. Ovšem o žádnou vysokou se nejednalo.

Dobře, že máma nebyla vzhůru, říkal si. Měla ho svým způsobem plné zuby. Kdykoliv mohl, vzpomněl na její protivný opilý hlas se slovy – Maturant a jak skončil? Jako troska. Hledej si práci.

Něco pravdy na tom bylo. Začal ho přemáhat vztek. Musel zastavit na nejbližším odpočívadle. Vyšel ven a prásknul dveřmi. Přejel si dlaní přes obličej. Chybělo málo a zmocnila by se ho šílenost. Jednou zaslechl, jak mu někdo říká, že je typ člověka, co si všechno moc bere. Jenomže šlo o realitu. Která i na světle moc jasná nebyla. Takový byl prostě on. Když na to přišlo, nechal se unést emocemi. Nebýt toho snu, pokračoval by v cestě dál se smíchem na tváři. Podepsaly se na něm vzpomínky smíchané s přítomným okamžikem. Jak dopadl? Kam jede? Říkal si. Za poslední dva roky se u něj ta šílenost projevovala moc často. A stupňovala se. Kolikrát si představoval, jak se mu ta síla tlačí do mozku, tam exploduje a pak… Pak ještě nenastalo. Kdyby ano, jistě by se teď neprocházel kolem auta.

Po chvíli usedl za volant. Pokračoval v cestě.

Nějak to dopadne. Hluboko v jeho nitru svítilo světélko. Drobné, nenápadné. Věřil v to. Když ho neovládala ta beznaděj, jako před chvílí. Jednou zlé vše skončí. A kdyby ne, pak u něj existovala jedna z mnoha - pro něj - podstatných zásad. Její znění: Neumírat s prázdným žaludkem.

---