Nechoď do lesa 1

„No tak už pojď!"

„Ne, kašli na to, jsem unavená."

„Ty se bojíš, ty srabe. Fakt věříš tomu, co ti nakukala ta ženská?"

„Ne jasně, že ne!"

„Tak dělej!"

 

Pak se ozval jen nelidský jekot, který vzpomínky doprovázel. Všechno ostatní pohřbila mlha, ale jen ten křik jako by byl věčný, těžko zapomenutelný.

 Alice sebou trhla.

Zarputile zírala na své ruce, které svíraly čepel nože. Na kuchyňskou linku dopadla kapka krve a vzápětí další. Než si uvědomila, jak vážné zranění si způsobila, stékal rudý pramínek po skřínce na podlahu, kde utvořil kaluž. Alice pustila čepel a zadívala se na rozšklebenou ránu na své dlani. Nepamatovala si, proč si nůž vzala, ani co s ním zamýšlela. V uších jí stále odezníval křik. Vzpomínky ji opět dohnaly, jako už po několikáté od incidentu.

 S nepřítomným pohledem nastavila dlaň pod kohoutek a pustila studenou vodu. Krev se mísila s vodou a zbledla. Točila se v dřezu jako při velmi náročné choreografii, než své představení ukončila v odpadu. Alice si olízla slané rty od slz.

Vteřiny se odrážely v minutě a minuty se vlekly k hodině. Pro Alici však byl čas nepřítelem, který jí vzdaloval od smrti.

 Stáhla utěrku ze stolku a omotala ji okolo dlaně, zelená látka se začala zbarvovat do ruda a tak zcela uchvátit Alicinu pozornost. Pokračovala by v tom, kdyby ji nevyrušil zvonek u dveří. Dvakrát za sebou rychle mrkla a podívala se tím směrem. Její pohled se vracel z hloubky tmavé propasti do reality. Obočí se jí scuklo téměř k sobě, a znovu se vrátilo do své původní polohy. Zvonek začal znovu vyvádět, a Alice se ostražitě jako šelma přibližovala ke dveřím. Zabušení na dřevěnou desku ji vyděsilo více, než zvonivý jekot, klíče v zámku se několikrát otřásly a vydaly zasténání.

"Jděte pryč!" zakřičela skrz svou ochrannou bariéru, která od ní oddělovala okolní svět, aniž by se zajímala, kdo venku stojí.

Tušila to.

 Její hlas byl chraptivý a děsivý, uvědomila si. Místo odpovědi se ozvalo další zabušení a řev zvonku. Alice vyděšeně zalovila na krku a do dlaně stiskla pentagram. Cípy přívěsku se jí zabodávaly do dlaně.

"Otevřete, chci s vámi jen mluvit!" ozval se mužský hlas a opětovné zabušení.

Nastalo ticho, které bylo přerušeno chrapotem.

"Běžte pryč," zaprosila Alice a provizorně obvázanou rukou se zapřela ze strany na spánek. Na sněhově bílých vlasech zanechala krev stopy.

"Slečno, Hradská, chci jen pár minut a pak už o mě neuslyšíte!" rozezněl se opět hlas na druhé straně.

Alice si zkousla rty. Ustupovala ode dveří, než narazila do malého stolku.

"Vypadněte!" zaštěkala plačtivě a popadala dech. Sesula se k zemi, kde zůstala sedět s mírným houpavým pohybem. Kroky za dveřmi se začaly vytrácet do ztracena. Zpod zakrvácené utěrky se několik pramínků krve začalo líně plazit po bledé kůži a malovalo tak obrazec, který si Alice ve vlastní panice nemohla uvědomit. Rozšklebenou tvář na předloktí po chvíli přerušil další pramínek, který kvapně rozmazal náhlý výjev.

 

**

 

Tomáš stál na okraji lesa se vzrušivým pocitem v podbřišku. Fascinovaně hleděl na útlé kmeny stromu, jejichž koruny bránily slunci vnést do těchto ponurých končin trochu světla. Jako by les dýchal a svým dechem vábil do své náruče. Vzduch byl plný napětí, které sílilo každým centimetrem, když se Tomáš pohnul směrem ke stromům. Nevině vyhlížející ekosystém, který se proti svým parazitům bránil děsivou mocí.

 

Nebyla to náhoda, že své kolegy, kteří byli postižení podobným stigmatem, přivedl právě v tuto dobu. Tomáš les neustále hlídal a všiml si, že počet nezvěstných se vrátil k nule. Jako by na něco čekal. Pět let byl klidný, než si znovu vzal hned několik životů. Prozatím byla poslední obětí dvacetiletá Jana Červenková, která se pohřešovala tři dny, než její nedotčené, mrtvé tělo našli na okraji lesa. Jako by ji lesní útroby vyplivly.

 Proto si dal Tomáš práci a vyhledal doktora, který její tělo ohledával. Vrátila se mu vzpomínka na den, kdy zvláštně vyhlížejícího doktora navštívil a nechal se jí zcela pohltit.

 

…kráčel po zmoklých ulicích s kabátem těsně u brady. Vítr byl chladný a nemilosrdný k jeho kaštanovým vlasům, které mu jako by chtěl servat přímo z hlavy. Tomáš proklínal nepřízeň počasí a ve stejný okamžik proklínal i svůj souhlas sejít se v nedaleké kavárně. Síťová komunikace by byla jistě pro oba pohodlnější, ale Josef Trávníček odmítl cokoliv podrobnějšího rozebírat po internetu. A tak Tomášovi nezbylo nic jiného, než se obléct a vyrazit do začínající plískanice.

 Vstoupil prosklenými dveřmi do kavárny a tváře mu okamžitě zčervenaly spolu se špičkou nosu, ze kterého mu začalo téct. V kavárně bylo horko a vonělo tam svařené víno. Tomáš se pokoušel rozepnout kabát, ale zkřehlé ruce mu to neumožnovaly. Proto se namísto toho rozhlédl a hledal pohledem osobu, která mohla být jeho "člověkem".

 Zastavil se u zadního stolku pro dva, kde se svěšenou hlavou seděl muž v džínsách a košili. Muž se po chvíli zavrtěl a rozhlédl se po kavárně. Vykulené oči se zarazily na Tomášovi, který v jeho obličeji odhadl jakýsi strach. Muž pak hlavu zase sklonil do předchozí polohy. Tomáš se k němu vydal s rozhodným krokem. Prsty si mnul o dlaně, aby je rychleji přiměl k citlivosti.

„Dobrý den, jsem Tomáš Benda.“ Napřáhl ruku, ve které začalo mravenčit. Muž zvedl hlavu a jeho rty se stočily do obráceného u.

„Odmítla mě,“ hlesl a pohledem sklouzl na krabičku potaženou černým sametem. Byla pootevřená a na bílém polštářku se vyjímal zlatý prsten s rudým kamenem. Tomáš překvapeně pootevřel ústa, ale nedokázal ze sebe vydat jakoukoliv hlásku. Bezmocně kmital pohledem mezi zrazenou tváří a prstenem.

„Nejspíš hledáte mě,“ ozvalo se za ním tichým hlasem. Tomáš požehnal hlasu za sebou tisíceré díky.

„Josef Trávníček?“

„Ano.“

„Doktor Josef Trávníček?“ přesvědčil se Tomáš a, než aby vyčkával na odpověď, která stejně zněla: „Ano.“, posadil se na volnou židli u prázdného stolu, který byl od odmítnutého muže co možná nejdál.

 Pravý Trávníček byl muž, o dvě hlavy menší a o několik čísle širší, než samotný Tomáš. Prošedivělé vlasy se už jen tak tak držely na bocích jeho kulaté hlavy. Vypnutá kůže, která potahovala lebku, dokonale odrážela světlo lustru, stejně jako jeho silné brýle, které sklouzávaly po jeho krátkém a buclatém nose. Hluboké vrásky na tvářích začínaly tvořit varhánky a stařecké skvrny útočily na krku, kde jak se Tomáš domníval jen tak neskončí.

Tomáš sice netušil, kolik je mu let, ale také věděl, že v důchodu by nejspíš něčí tělo ohledávat nemohl.

„Je mi padesát osm,“ zaskřehotal doktor a zamlaskal. Vyřkl tak informaci, na kterou by se ho nejspíš nikdy nezeptal. Opět nastalo ticho, při kterém se na sebe oba muži jen dívali, jako by si vyměňovali své myšlenky jinak než mluvením. Ticho nakonec prolomila právě příchozí servírka, která jim bezprostředně nabídla svařák. Než Tomáš mohl změnit objednávku, servírka si odkráčela s houpavým pohybem svých boků za pult a připravovala hrníčky.

 Tomáš rychle zalovil v kapse, když viděl, že se doktor odhodlává promluvit, a na stůl položil malý diktafon.

„Nebude vám to vadit? Nerad bych, aby mi některá informace unikla,“ zamrkal na starce přátelsky a stiskl tlačítko.

„Píšete do novin?“ optal se ho pomalu doktor a zavrtěl se na židli.

„Ne, píšu na svůj blog. Mám čtenáře, kteří chtějí pravdu a informace,“ vyhrkl ze sebe okamžitě pasáž, kterou se naučil, neustálím omíláním dalším a dalším zvědavým lidem. Pak se na chvilku zamyslel a dodal, „jsou to takové internetové noviny o záhadách.“ To nejspíš doktorovi stačilo a uvolnil se.

 Před oba muže se postavily červené hrnečky s bílými puntíky. Ze svařeného vína stoupaly obláčky páry, která vytvářela spletité obrazce bílých pavučin.

„Tak prosím,“ zašvitořila číšnice a kouzelným úsměvem obdařila nejprve doktora a nakonec Tomáše, pak zmizela.

 Doktor se naklonil nad svůj hrneček a tlusté skla jeho brýlí se okamžitě zamlžila. Tomáš si dobře prohlížel jeho osobu a v hlavě mu neustále běžela otázka, zda je možné vypadat v takovém věku jako muž před ním. Tok jeho myšlenek přerušilo hlasité srkání. Žena, které seděla opodál, se zamračila směrem k nim a okamžitě se nahnula k malé holčičce a něco švitořila.

„Tak vy jste lovec záhad?“ zachraplal tiše doktor a narovnal hlavu.

Tomáš chvíli rozmýšlel, co vlastně je. Rozhodně by se lovcem záhad nenazval, ale takové oslovení pro něj bylo příjemnější, než blázen nebo psychopat.

„Ano, tak něco,“ přikývl a přiložil dlaně k bokům hrnečku.

Sklíčka brýlí se začaly odmlžovat a sjely o kousek níž. Doktor je ukazovákem okamžitě narovnal a dodal svým očím dvakrát větší rozměr. Tomáš si povšiml jejich šedé barvy a zvláštního zamlžení. Nic ovšem neřekl a pohodlně se opřel.

„Viděl jsem hodně věcí, pane,“ svraštil obočí, jako by nad jeho příjmením usilovně přemýšlel.

„Benda,“ řekl s úsměvem Tomáš, ale doktorovo zachmuření se více prohloubilo a jeho tvář strhával rozpolcený vztek.

„Připravoval jsem se na naši schůzku, pečlivě jsem se připravoval! Nedokážu se již na nic soustředit. Zapomínám už i své jméno,“ zaškytal a nadzvedl brýle, aby si mohl usušit rukávem oči.

Tomáš nevěřícně sledoval jeho náhlé rozhořčení,

„To je v pořádku, nic se…,“ pokusil se ho uklidnit, ale doktor mu skočil do řeči.

„Není to v pořádku, už nikdy to v pořádku nebude, jak vy říkáte. Nerozumíte tomu! Před tím, než našli ubohou slečnu Červenkovou, jsem měl výbornou paměť a ta se vám ze dne na den nezhorší o dvacet let, pane … Pane! Chcete mi říct, že tohle je stejný muž, který před vámi právě sedí?“ rozklepanými rukami štrachal v šusťákové bundě, než našel složený novinový list.

„Tady,“ řekl a s chvějícím se papírem šermoval Tomášovi před obličejem. Ten okamžitě poznal fotografii, přes kterou si doktora našel.

„To jsem já před pár dny. Přesně před patnácti dny.“ Nechal papír rozložený u jeho hrnečku. Tomáš se bedlivě zahleděl na černobílou fotografii, kde doktor stál čelem k objektivu, za ním se od jednoho kmene k druhému napínala policejní páska. Doktor vypadal o mnoho mladší, než nyní.

„Každý den je jako rok, nebo dva. Cítím se každou vteřinou hůř a hůř, jako by mě to místo stále vysávalo.“ řekl doktor již klidnějším hlasem.

„Myslíte ten les?“ optal se opatrně Tomáš. Doktor jen vyčerpaně přikývnul.

„Řekněte mi o tom víc. Co se tam stalo?“

 Doktor se na Tomáše zahleděl svýma podivně šedýma očima, které se propadaly svou přítomností někam dál, do hlubin vzpomínek, které byly zastřené tmou, jako by někdo nechtěl, aby si ty oči pamatovaly pravdu.

**

Josef Trávniček se nikdy nenaučil vstávat brzo po ránu a to ani s přicházejícím věkem, kdy jeho manželka už v šest ráno poletovala po bytě, aby uklidila neexistující „chlívek“. A to i přes to, že obchod, ve kterém pracovala, a napůl jej vlastnila, otevíral až po desáté hodině. Marie byla prostě taková, a kdyby byla jiná, zcela určitě by ji Josef nemiloval, tak bláznivě jako doteď.

Jenže to ráno bylo jiné a jeho prvotina donutila Josefa vylézt s postele v pět hodin. Poprvé po dlouhé době se mu naskytl pohled na svou klidně spící ženu. Pravidelně oddychovala a nadzvedávala svým výdechem několik mahagonových vlasů, do kterých se vkradla šedina. Josef si s upřímností v modrých očích prohlížel její spící rysy a v jednom okamžiku si její tvář silně vtiskával do paměti, jako už několikrát předtím. Marii v osmnácti, Marii, ve dvaceti, třiceti i v padesáti a neustále mu připadala krásná. Líbil se mu ten okamžik okamžiku a dokázal by si ho vychutnávat i tu celou hodinu, než by jeho manželka procitla do nového rána.

 Jenže musel jít, nebo mu to alespoň oznamoval jeho starší typ mobilního telefonu. Bylo zvláštní, že se Marie neprobudila ani při vyzvánění. Měla velmi tvrdý spánek a Josef byl přesvědčený, že kdyby ji chtěl někdo vykrást, Marie se probudí až ve svých obvyklých šest hodin v holém bytě. Občas si z ní kvůli tomu utahoval a rád sledoval jak nakrčuje svůj malý nosík aby se následně naoko urazila.

 Pečlivě přikryl její odhalené rameno a sám se opatrně vysoukal zpod deky. V šeru se těžko orientoval ve vlastním bytě, a proto několikrát zavadil bosou nohou o práh a tiše zaklel.

 

Byl ještě ospalý, když dorazil na určené místo. V pomalu probouzejícím dnu viděl několik rozsvícených majáků na policejních autech a několik rozespalých tváří.

 Doktor Trávníček se zastavil, aby se rozhlédl po známém obličeji svého přítele, detektiva Třísky, ale nebyl to jeho nezaměnitelný výraz, na kterém spočinul jeho zrak, byly to vysoké kmeny jehličnanů, které si svým orlím zrakem přeměřoval. Nikdy by sem Marii nevzal na procházku, ani to nebylo místo, kde by si člověk mohl probírat svými myšlenkami. Jako by ty stromy vyzařovaly určitou schopnost v člověku vyvolávat strach. Bylo tu něco zlověstného a to letitá těla stromů chránila. Doktor znal strašidelné historky o lese jako každý obyvatel jejich města. Proto raději nikdo nebral na zřetel, že severně od jejich domovů existuje "ten" les.

„Taky dost, že ses objevil,“ ozval se hlas těsně u jeho ucha, až málem nadskočil. Pomalu se otočil a pokoušel se vzpomenout, kdy naposledy slyšel svého přítele tak rozčileného. Jan Tříska byl v obličeji bledý a jeho pronikavé zelené oči div nevypadly z důlků. Doktor se zamračil a díval se na Třísku, jako by měl každou chvíli vybuchnout.

„Však už jsem tady,“ zahučel nakonec a otočil se k Třískovi čelem, aby na něj lépe viděl. Tříska něco zamručel a vybídl ho aby, šel za ním. Doktor měl sto chutí mu oznámit, že ta mrtvola, už daleko neuteče, ale raději spolknul jízlivou poznámku a nechal se vést za první linii stromů.

 Tam už z povzdáli viděl tělo, které bylo podobně bledé jako samotný Tříska. Instinktivně se díval okolo sebe, jako by se snažil zachytit nějakou stopu. Bylo mu, ale jasné, že všechny možné stopy, už nalezli pověření policisté, anebo je najde on sám, ale až na těle.

„Tady ji, našli. Tak je tvoje,“ ošíval se roztěkaně Tříska a tím vyloudil několik otázek v doktorově hlavě.

„Je ti dobře?“ podivil se a položil kufřík nedaleko oběti. Nikdy neviěl Jana tak rozladěného a to ani tehdy, kdy pátral po sériovém vrahovi Sběrateli, jak ho tehdy přezdívali.

„Jasně, já-já jen mám nějaké to papírování, pochůzky, víš. Nechám tě tu, jsem stejně na obtíž,“ nuceně se uchechtl a rozmáchl rukama, jako by se snažil plavat v řídkém vzduchu.

„No a co nějaký stručný výtah o zesnulé?“ zarazil ho ještě v kroku doktor. Tříska zatrnul a poslušně se otočil jako kolovrátek a v jeho vykulených očích proběhlo jakési zděšení. Bez jediného slova vyrazil do ustupující mlhy a zmizel z doktorova zkoumavého pohledu.

Doktor Trávníček jen zavrtěl hlavou, jako by chtěl rozbít své myšlenky a poklekl k mrtvé dívce, na jehličnaté pelesti. Ležela tam s rukama a nohama rozhozenýma a hlavou zvrácenou. Doktor ji odsunul pár pramínků rezavých kadeří z obličeje. Odhalil tak zkroucený výraz, který zachycoval čirou hrůzu. Doktor cítil, jak se mu ježí z té podívané chloupky na zátylku. Sjížděl pohledem přes krk, na kterém měla naběhlé žíly, a zarazil se. V životě se nesetkal s mrtvolou, která by měla naběhlé žíly, jako dívka před ním. Opatrně ji vyhrnul rukáv potrhané buny a přejel prstem po jejím chladném zápěstí. Cítil tvrdé linie tepen a žil, ale zděšení v jeho obličeji vyvolaly čtyři zvláštní otisky nejspíše podivně tvarovaných prstů. Byly různě dlouhé, široké, a ačkoliv se sebevíce snažil, nemohl připsat otisk ničemu, co znal. Lehce otočil dívčinou rukou, aby nalezl pátý prst. Nic však nenašel, otisk byl celistvý, nic mu nechybělo.

 Zaklínil bradu do dolíku mezi ukazovákem a palcem a nepřestával pozorovat nevídaný jev. Pak sám objal nehybné zápěstí přesně tak jako útočník.

 Zaječel a pustil paži, jako by se spálil. Na jeho dlani zrudly čtyři nestejné pařáty, které nyní z mrtvolného zápěstí zmizely.

 Doktorovy oči dostávaly tmavší a prázdnější nádech, přesto jasně viděl, jak se rudé stopy vsakují do jeho vlastní kůže.

---