Za podzim

Je podzim převrací se ve mně hlína
pod prsty, kterými rosteš z mých zad 
přívěsek na krku se s ústy spíná  
v mlčení očesat temnoty sad.

Srdce jak ohníčky planou a hřejí  
choulíš se u tepu, chce se ti spát
i stíny ze stínů něco si přejí
zašeptej do noci, dá ti to zdát.

Vstupuješ pomalu do vody soumraku
paže máš zkřížené u zhaslých vln
a vlasy zaplanou jak chvíle oblaku
ani čas neví teď čeho je pln.

A mlha studená jak rybí duše   
kolem si nachází města i těl
odbilo dvanáctkrát polibků tiše
třináctý bůhvíproč smutkem už zněl.

Snad za den, kterého dojdeme k návratu
snad za noc, kterou je odcházení 
za ráno kdy dlaně hořící v stigmatu  
růží tě probouzí k milování.