Moci a přeci nesmět

Nechápu, co se to děje...
Každé mé rozhodnutí
se mi do tváře směje.
Spěch a hloupost si ruce podali.

Sama sebe nepoznávám,
co dělat mám? přemýšlím...
Od náručí plné lásky utíkám,
k osobě k níž nic necítím.

A každým dnem, každou chvílí,
mi v paměti vyskakuješ.
Tvé oči, Tvůj úsměv bílý,
jenž do prostoru maluješ.

Chtěla bych s Tebou zapomenout
na vzpomínky a staré chyby.
na mech u jezera ulehnout
a poslouchat jak plují ryby...

jak dlouho budeš na mě čekat?
nerozplyneš-li se brzy v dým...
jak dlouho budu odvahu sbírat
než řeknu Ti, že Tě miluji?