Pojednání o lidské bláhovosti

Miluji noc. Svou hebkostí zahaluje rány trpkých dnů.. Pokouší k hříchu, láká svou neodbytnou sladkostí rozpouštějící se zvolna na jazyku. A já s rozkoší přivírám oči, abych si vychutnala každý okamžik. V duchu oblékám korzet, navlékám dlouhé rukavice a s tichým klapnutím vějíře se ztrácím ve vlastních představách. Prožívám karneval v Benátkách, tančím na renesančních bálech…jsem Boticeliho Venuší. Sama se stávám pouhou představou, neprožitým snem, vzdálenou vzpomínkou…

Kdysi jsem chtěla být básníkem a prožít každou lidskou emoci do poslední kapky její trpkosti a bolu. A pak jsem sama zapomněla, snad abych neumírala každou noc pro trápení jiných, abych neoplakávala zemřelé přátele a ztracené lásky. Aby mi nepuklo srdce pro vlastní matku a možná abych nezabila sebe samu v tom všem zoufalství kterým jsem se s jakousi zvrácenou rozkoší obklopila a obklopuji dodnes. Na lidské bolesti je cosi fascinujícího. Nikdy nechutná stejně. Časem se stane drogou, co nic nestojí a přece jediná dávka dokáže zabít. Abstinence je vyloučena, o to se už život postará. A tak se topíme ve svých bolestech a bolístkách ve svých pro jiné tak tajuplných trápeních, která nic nestojí a přece tolik vezmou. Umíráme svou vlastní rukou a pro své potěšení, pomaličku, pomalu, kousíček po kousku, až už zůstane jen prázdná duše a srdce bez citu.

A pak že lidé nejsou šílení…tak málo nám náleží. I to promrháme v bláhovém honu za představami, které nás jen souží svou nereálností. Kdesi po cestě vytrácíme drobeček po drobečku svou vděčnost. A málo, co bylo dřív požehnáním, už jednoduše nestačí. A mnoho se stává nezbytností. I mě se to stalo. Kdysi pro co jsem plakala radostí, dnes opomíjím s jakousi povýšeností. A najednou co těšilo, co dávalo naději, vůli, odhodlání…se jaksi vytratí neznámo kam. Zůstanou jen prázdné ruce a pocit hořkosti. Vše se stane ostrým, bolestným a tak raději unikám…Kamkoliv. Jen pryč od sebe samé, pryč od bolesti která vyplnila místo, kde se dříve vyhřívala jako lína kočka má radost.

A tak si poslušně každý den vypiji svůj šálek hořkosti, bolu a nezdaru, vezmu konopné lano se smyčkou a na znamení pokání jej zavěsím na šíji. To aby svět viděl že cítím, vnímám a VÍM. Být slepou by bylo darem, ale já každé ráno s oním zvráceným povděkem navléknu rukavici jizev a někde v duchu se modlím aby k nim už nepřibyly další. Být moudrou stařenou v ještě stále dívčím těle. Mít vše vědění na dosah, jen dokázat prohlédnout…a tak znovu a znovu beru do rukou poutníkovu hůl, kterou ve vzteku kamsi do kouta jsem odhodila a s jakousi nepatřičnou divokostí a naléhavostí se vydávám na další cestu neznámo kam a k čemu. Stejně ztracená jako před tím.

Bůh  by mi měl mou vášeň zakázat. Hledá se s pokorou a já přeci dám horkost do každého slova, skutku i pocitu, jenž prožiji. A ať jsem si i bláhová a bláznivá, prožitek viděného, dějícího se, nedokáže nahradit žádná rozkoš života. Samotné bytí se stává extází. Čert vem jeho neblahý vliv na duši.

Tolik mi chybí radost a takový ten obyčejný bezdůvodný smích. Kdy všichni okolo se otáčí a pohoršeně se zatváří. Smích, který rozsvítí oči a vetkne tváří zvláštní sametovost. Nadlidskou krásu, kterou chápou jen ti, co pláčou radostí. Blázni, snílci, dětinové…smích  co hojí ty nejhlubší rány srdce a dává naději tam, kde podmračené obočí a přísnost vypudili lidskou rozpustilost.

Radost mi umřela. Tolik květin mne obklopuje, ale ta nejcennější, kterou jsem se toliko pyšnila, uvadla a nakonec uschla. A tak kdosi vzal květináč a vyhodil jej do koše, jak se to přeci dnes dělá. Vše na jedno použití, když něco dojde snadno se dokoupí, vymění, vyhodí zase koupí. Jsou to jen věci, pocity, prožitky.Vždyť v dnešní době už má vše svou jasně stanovenou cenu, tak proč se trápit pro jednu suchou kytku. A já tolik teskním pro svou radost. Hledám ji, volám ji…Včera jsem zasadila semínka, přivoněla k půdě, do které jsem je tak pečlivě uložila, a probudila jejich sladký spánek sprškou vody…a tak čekám. Až mi zase radost vyklíčí. Po špičkách budu kolem ní procházet a obdivovat každý další lístek. Ukazovat ji budu, protože jsem zahradnice a ty se rády chlubí.. Všichni přátelé dostanou její fotku.

Jsou věci bez kterých žít nedokáži…bez kterých se ztrácím ve své vlastní agonii a propadám droze zvané bolest. A radost je lékem co vyhání ten jed z krve, duše i srdce…