Písmák Toulani se k sobe same
Slunce dnes nechtělo na oblohu, zdráhalo se otevřít oči a podívat se na svět po tom včerejším dešti. A tak hejno ohnivých Fénixů se zapřáhlo do slunečního kočáru, aby prozářili smutek v lidských duších. Na oblohu vypluly bělavé koráby a pod taktovkou bušícího srdce matky Země se rozvinuly všechny plachty. Jedna po druhé mi ty lodě plují nad hlavou.
Povídej..
povídej, jak chutná vítr a slunce zní,
jak chutná nádech poslední.
povídej, kdy na cestu se dát,
kudy jít, kde pospíchat
. . . . .
Z prachu, co jsi setřel z motýlích křídel, já nakreslila sebe samu.
A z bílých pramenů vlasů svých upletla jsem prstýnek.
V plamenu svíce jsem spálila života krásu,
tisíce vzpomínek
V dechu...
Vdechu nedělního rána,
do morku je rozlámána.
Aksamitem posypána,
spícím nikdy nedopřána.
Pojednání o lidské bláhovosti
Miluji noc. Svou hebkostí zahaluje rány trpkých dnů. Pokouší khříchu, láká svou neodbytnou sladkostí rozpouštějící se zvolna na jazyku. A já srozkoší přivírám oči, abych si vychutnala každý okamžik.