Podzimní pohled

Úzká asfaltová cesta klikatící se parkem.

Větví se náhle do dalších cestiček,  s jinými se kříží v křupajícím štěrkovém polibku.

Stromy stojící kolem v rozvážném mlčení, shazují své barevné dečky s každým závanem větru,

jen aby jemně přikryly zažloutlou trávu. Nic zvláštního. Pro někoho obyčejný podzimní park v obyčejném podzimním slunci.

Ale to neplatí pro dvojici kráčící beze spěchu jeho středem. Pro chlapce a dívku, jejichž oči

nevidí obyčejné věci až tak obyčejně.

Pro ně je to cesta mléčnou dráhou, kde každý žlutočervený list představuje padající hvězdu.

Tisíce hvězd poletujících v objetí kyslíku, uhlíku a několika vzácných plynů.

Dívka něco vypráví. Ne, že by její vyprávění bylo nudné, nebo nezajímavé, nicméně nás zajímá

chlapec a jeho myšlenky, proudící v různobarevné záři energie z jeho aury. Za hranice těla, ven do vesmíru.

Zachytíme kousek té energie, několik málo myšlenek. A pak další. A ještě malý kus. Když to poskládáme, dostaneme mozaiku jeho duše. Náhled osobnosti, protokol o činnosti aktuálních emocí.

No, co si budeme povídat. I kdybychom tuto energii nechali volně proletět kolem, bude nám všem jasné, už z chlapcových pohledů, že dívka je pro něj víc než jen přátelský doprovod pro chladný podzimní den. Že je pro něj větším zázrakem, než je vesmír samotný. Zní to jako rouhání? Možná, že i je. Ale nám to může být jedno, jsme jen pozorovatelé. Ale pojďme se podívat na mozaiku, kterou jsem za vás zatím sestavil. To abyste si ušetřili trochu toho drahocenného času. Rád to oddřu sám, co bych to byl za průvodce, kdybych vás ve volném čase nutil používat mozek? Za to mě neplatí.

No ale jdeme na to, moc jsem se rozkecal.

Dívá se na její vlasy. Lesknou se jako zlaté rouno a Argonauti by jistě provedli ještě delší plavbu, kdyby věděli, že o nějaké to století déle by mohli nalézt mnohem větší krásu.

Uvědomuje si, že když s ní tančil a přiblížil svou tvář k její, část z té zlaté záplavy se zachytila v jeho krátkých vousech. Cítil její vůni a více než co jiného, její přítomnost. Propojení skrze organická vlákna. Jak prostá záležitost. Když od ní tvář naopak vzdaloval, vlasy projely strništěm a pohladily ho s nevýslovnou něhou. Snad se vytvořil elektrický náboj, který mu projel skrze kůži do cevního systému, do každé krevní destičky, jen aby se koncetroval na shromaždišti uprostřed srdečního svalu a rozhlaholil v něm píseň lásky a vzrušení. Ale není to láska založená jen na vlasech,nenechte se zmást. On si dokázal užívat jejich společný tanec celou svou podstatou. Cítil její ňadra přitisknutá na své hrudi. Třela se o něj při každém pohybu a on to vnímal. Rytmus hudby dovoloval tření jinak zakázané. Stát se vám to v tramvaji, je z toho jen trapný okamžik, ale při tanci se můžete třít každý o každého a většina z vás se bude cítit dobře. Tak jako on, když cítil ta pevná prsa hladící ho při každém úkroku. Pod prsty v pase cítil její kůži. No, uvědomoval si, že vlastně cítí jen kousek bavlny, nebo z čeho se to dneska vyrábějí trička, ale rád si představoval, že cítí její kůži. Hřejivou a jemnou. Jen pohladit. Ale něžně, aby neublížil těma medvědíma prackama. Jen konečky prstů, aby měl pocit, že to zajiskřilo. Že dostala také kus jeho vlastní energie. Tak velký kus, aby se jí zablesklo v očích. Protože oči, její oči, to bylo vážně něco. Záplava blankytu, upřímnosti a lásky. Jako brány do toho nejkrásnějšího vesmíru. Člověk se v nich ztratil a dostat se zpět, to bylo vážně těžké. Protože do jiného vesmíru si nemůžete vzít navigaci TOM TOM pak si na další křižovatce odbočit doleva. Do jiného vesmíru, do těch přenádherných očí, vstoupíte jen se svou podstatou, svou duší. Ve finále to znamená, že tam vstupujete stejně nazí, jako když jste se narodili v našem vlastním universu. Musíte být čistí, plni lásky a zvídavosti. On do jejích očí tak vstupoval a užíval si každičký okamžik. Stejně důležitý pro něj byl i její úsměv. Ten ho dokázal povzbudit i v situacích, kdy neviděl východisko. Jako by těmi rty rozdávala pohlazení, které dokázalo rozpustit chmury a spláchnout je v okamžiku do zánovní městské kanalizace. Rty, zasluhující si ten nejvášnivější polibek, jaký dokážete dát. Propouštěly ven její hlas, víte? To se moc cení. Ten krásný zvuk byl totiž jako velký kus nejjemnějšího hedvábí. Pokaždé, když ho přikryl ten úžasný mrak jejího hlasu, měl pocit, jako by zachytil všechnu špínu, stres, strach i beznaděj. A když se oblaka zvedla, viděl svět skrze čisté okno. Všechno mělo jiné barvy. Vše bylo živější, krásnější, plné lásky a poznání…

 Miloval její krásnou tvář, miloval její krásné tělo, miloval její něžný hlas. Vypadá to, jako čistě fyzická láska. Taková ta láska bez ducha, naplněna jen vášní a chtíčem. Ale my jsme si probrali chlapcův pohled a už jsme zjistili, že to nebude jednostranně zaměřený pudař, co hledá jen tu nejlepší fenu. On prožívá, cítí silné emoce. Chcete důkaz? Vidíte tenhle malý kousíček mozaiky? Že je nepodstatný? Ale kdeže. Nic nemůže být vzdálenější pravdě. Ten kousíček sedí v samém středu našeho obrázku. Kdyby chyběl, náš pohled by nebyl přesný. Nebyl by kompletní. To přece nechceme.

Takže ten kousíček, ten poslední dílek, to je můj důkaz, který vám předkládám.

Miluje její dobrosrdečnou povahu. Obdivuje její samostatnost, bojovnost, vytrvalost a inteligenci. Obdivuje ji v samotném základu bytí, v podstatě lásky. Miluje její osobnost.

Považuje ji za nekrásnější dívku, jakou ve svém životě poznal. Můžeme mu to vyčítat? A máme na to právo? Než jsem vám dopovídal rozbor mozaiky, jsou již ti dva dávno pryč z parku. Ona nasedá do vlaku a ujíždí daleko. Chlapec na rozloučenou dostal objetí. A je za něj vděčný. Asi už jste pochopili, že ti dva nebyli milenci. Byli jen blízcí přátelé. Ta dívka se pravděpodobně nikdy nedoví, jak moc ji miluje. Ale i o tom jsou lidské příběhy. Nicméně, nikdy se navzájem neztratí a to je podstatné. Za nějaký čas se uvidí znovu a on ví jistě, že na ni do té doby nezapomene. Už se to opakovalo tolikrát. Není důvod něco měnit. Alespoň zatím.

A pak, uvědomte si, že když uprostřed mléčné dráhy padá tisíce hvězd, každé přání má tolik nosičů, že se nakonec doopravdy může splnit. Co my víme, co si chlapec přál? Tuto informaci jsme nezachytili, unikla nám do vesmíru. Nebo ne? Máte ji někdo v kapse? Nemáte? Bohužel, přání nám zůstane utajeno. Půjdeme o kus dál.

Tak, snad jsem vás nenudil.No, možná jsem vás nudil, ale mě je to jedno. Vy jste si zaplatili za tuhle exkurzi. Chtěli jste poznat něco výjimečného, nebo ne? Možná vás zklamu, ale není nic výjimečnějšího, než vy sami. A na této cestě se můžete jen podívat, jakým způsobem jsou výjimečné ostatní lidské bytosti.