Navěky...

Navěky...

 

Skrz údolí, kde leží třpitný napadný sníh,

leží ve sněhu smutek a prokletý hřích.

Můj žalozpěv je sotva hlasitější než šepot,

„Prosím, kouzelná Venuše, za hvězdu mého snění neboť,

bez ní, povznesu proti Tobě z úst elfů noci mohutný jekot.“

Našel jsem Jí, mou spřízněnou duši na hřbitově,

pod sochou Dokonalého Spasitele vytesanou v olově.

Ten večer měsíc svítil a vlčí serenáda beznaděje do noci hrála,

byl jsem tam sám a živý, jako jeden z mála.

Mlha všude okolo držela se blízko při zemi,

v okolí slyšel jsem žalozpěv duší... kvílení.

Gotické věže se ohýbaly pod tíhou hříchu světa,

na odrazu jezera smrti, jevila se krásná silueta.

Ovšem v zápětí zrcadla pomalu vadnoucí noci,

staly se mi motivací a velkou pomocí.

Cítil jsem že je čas,.. když shlédl jsem,

jak měsíc objímá pobřeží a celou zem.

Rozštípal jsem Její rakev, a ležel s Ní v sevření,

a tiše jen doufal, že něco se změní.

Měsíc pomalu mizel za obzorem,

přichází den podrobení Východu Sluncem.

Na vodě u pobřeží se objevují jiskřičky paprsků,

vychází slunce a nový den plný bolesti a stesku.

Alespoň vím, kde hvězda mého snění leží,

vydám se za Ní.. můj život vyhasl u skal pobřeží...

 

---