Zticha

Podzim si jako žena sluncem barví vlasy
henou poli kreslí bláta obličej
pod očima listí temné stíny krásy 
čas má barev tento věčný obyčej.

Tak postav mi na čaj přijdu k tobě s deštěm
má kůže je hlína a tvář sklizená je 
o strniště ústa zraníš si jak příště
ptáci políbení rty letí naděje.

A tráva je i není nebe růže bílá
mraku otisk tváře do turínského plátna
o panenství a vodě jsi do větru snila
do slabin ti dechem slova byla psána.

Obzor se právě půlí a vlci dělí stáda
pastýř noc shání dovnitř a vyhání den
světlem se nad tmou mění zticha jeho vláda
stále hvězda jedna vidí do oken.