Proč mě nikdo nemá rád?

Trochu starší dílko, které jsem napsal před pár lety.

Zhrzený chlapec vyráží na společné rande.

  

 

   Proč mě nikdo nemá rád?

   Proč se nade mě všichni povyšujou?

   Proč mám všechny ty nemoce?

   Proč zrovna já musím mít takovou smůlu?

 

   Namyšlený, to je nejčastější přídavný jméno, který můžu ve spojení s každým člověkem použít. Namyšlený, povýšený, jo a taky svině, i když to není přídavný jméno. Tak třeba Martin, blbeček, co se stará jen o svý svaly a o to, aby si sám pořádně užil. Mně se samozřejmě posmívá, protože holt nevypadám jako model, a pomlouvá mě kamkoliv přijde. Ne, nevím to jistě, ale vidím to na tom jeho úlisným úsměvu. Říkejme mu prostě Hajzl.

   Jsem student Fakulty elektrotechnický a hlavně nemocnej člověk; mám problémy s žaludkem. No nebudu to rozebírat, ale prostě nemůžu jíst tak, jak jí ostatní lidi. A tahle nemoc, kterou doktoři odmítají pojmenovat, způsobuje, že při výšce sto osmdesáti centimetrů vážím jenom něco málo přes padesát kilo. Což je taky důvod, proč jsem nikdy, za svých dvacet pět let života, neměl sex. Jsem prostě nemocnej člověk.

   Zpět k tomu blbečkovi, mýmu spolubydlícímu, Martinovi. Ten blbeček má holku. Samozřejmě, jak jinak. Každej ji má, kromě mě. Takže Martin, ten sviňák, chodí s Hankou. S krásnou Hankou, samozřejmě. Je to čubka, co leze do solárka, mele o tom, jak si nechá udělat tetování nebo piercing do vagíny a telefonuje všem těm svým kámoškám a vypráví jim o tom, co si vezme na sebe a jak jí to Martin dobře udělal. Samozřejmě! Jak to vím? Stačí se na ni podívat!

   Ale proč to vyprávím? Martin mi dohodil Hančinu kamarádku a právě se chystáme na společný rande. Jmenuje se Lenka a viděl jsem ji jenom na fotce. Vypadá docela v pohodě, prostě taková vysoká hubená blondýna. No, i když… Hanka je hezčí. Hanka je opálenější, má úžasný plný rty, zatímco Lenka je taková…  No rty, oči a vlasy má sice taky pěkný, jenže myslím, že má celulitidu. Na fotce seděla v kraťasech, a když jsem se zadíval hodně z blízka, zahlídnul jsem to. Jo, určitě má celulitidu a prsa jako uši kokršpaněla, širokou pánev a velký ruce. To je totiž Martinovo práce, další povyšování se. Dohodí mi nějakou ubožačku. Mně, chudákovi, kterej je tak zoufalej, že vezme cokoliv.

  „Tak jdem?“ zeptal se Hajzl „Já jenom, aby holky nečekaly.“

  „Jasně,“ odpověděl jsem a dopnul hnědý manšestrákový kalhoty.

 

   Na živo vypadala Lenka docela dobře. Dokonce se na mě usmála a podala mi ruku.

  „Ahoj, já jsem Lenka,“ představila se.

  „Já Karel,“ odpověděl jsem. No, nemůžu říct, že by se mi nelíbila, až jsem se zamyslel, jestli je fakt ošklivější než Hanka. A ten její úsměv! Jenže taky mi bylo jasný, že taková holka mě nikdy nemůže chtít. Co by se mnou asi tak dělala? Jsem nemocnej člověk.

  „Takže?“ promluvil Martin do ticha. „Nedáme si něco k jídlu?“

  „Dáme!“ zaradovala se ta jeho zmalovaná nána.

   Museli to snad mít naplánovaný, protože okamžitě věděli kam jít. Ani ne za minutu jsme stáli v nějaký restauraci a vyhlíželi volnej stůl. Bohužel, jeden tam byl. Takovej debilně malej stolek, co si k němu sednou čtyři lidi a dotýkaj se loktama.

   Číšník u nás byl prakticky okamžitě. Ještě aby ne, viděl dvě holky se svalovcem a hubeným mrzákem. A hned prej co si dáme a že mají nějaký speciality a přitom pomrkával na Lenku. Na Lenku! Ne na Hanku! Možná je fakt Lenka hezčí? Ne, dělal to, protože vedle Hanky seděl svalovec a vedle Lenky zrůda. Lenka se na něj usmála, samozřejmě, a objednala si smažák s hranolkama za sedmdesát dva korun a perlivou vodu za dvacet. I já jsem si vyžádal nejlevnější jídlo z poledního menu, ale vodu jsem si nedal. Ne že bych neměl peníze, ale prostě mi přijde hloupý, kupovat si obyčejnou vodu, když je z kohoutku zadarmo. Křivák Martin se nejspíš chtěl blejsknout, tak tý jeho kurvě objednal lososa a kolu a sobě vepřovou panenku a pivo. Samozřejmě, kupuje si ji, ale to jsme všichni věděli. Je to přece běžná prodejná slepice, kterých jsou dneska plný ulice.

  „Tak co, Leni, jak ses měla v práci!“ spustila Hanka. Teď ještě budu poslouchat stupidní řeči. Bla bla bla, mám nový náušnice, bla bla bla a já mám nový tanga… Hlupačky.

  „No, to víš, musím plnit normy,“ odpověděla Lenka. „No, a co ty, Kájo, jak bylo ve škole?“ zeptala se i mě.

  „Špatně,“ odpověděl jsem, „nikdo mě totiž nemá rád.“

  „Cože?“ podivila se.

  „Nechcete si zahrát šipky?“ změnil téma Hajzl.

  „Jo!“ zaradovala se ta jeho mrcha a políbila ho. Samozřejmě! Strčí mu jazyk do huby, aby mě zesměšnila!

  „Šipky? Nebudu hrát nějaký šipky,“ uzemnil jsem je. Pěkně sklapli, honit ego si na mě nebudou, povýšený parchanti! Pomyslel jsem si.

  „Nikdo tě nemá rád?“ začala se zajímat Lenka a zamyšleně se znovu usadila.

  „Jo, nikdo mě nemá rád!“

  „Divný,“ poznamenala.

   Jak divný? (Takže to vypadá, že Lenka je navíc úplně blbá.)

 

    Kvůli těm dvěma líbacím „miláčkům“, co si objednali minutky, jsme čekali tři čtvrtě hodiny. Lenka se mě chvíli vyptávala, ale byly to tak hloupý otázky, že jsem se skoro musel smát. Tak třeba: „A jde ti to ve škole?“ V ten moment ukázala, že je nejen blbá, ale k tomu ještě negramotná. Na Facebooku mám přece jasně napsáno: „Stipendium.“ A když už jsem myslel, že nic horšího nepřijde, tak se ta mrcha odkopala úplně:

   „Kam pojedeš na dovču?“

   To slovo dovča je obzvlášť důležitý. Dovča! Přeložím vám to: „Kolik máš peněz na běžným účtu?“ No nic. Pak už jsem odpovídal jednoslovně: „Ano, ne, nikam, nevim.“ Na blbou otázku blbá odpověď. Skutečně, ne nadarmo se říká, že nejhorší je srážka s blbcem, v tomhle případě s blbkou. Nakonec asi konečně pochopila, jak hloupě působí a začala se bavit s Hankou.

 

  „Ták, tady to máme!“ zvolal číšník a sa-mo-zřej-mě, Lenka se na něj zase usmála. A to jenom kvůli předraženýmu smažáku, kterej mu stejně zaplatí.

  „Dobrou chuť,“ pronesla tak nějak tiše.

  „Dobrou,“ odpověděla Hanka.

  „Dobrou,“ odpověděl Martin.

  „Dobrou,“ odpověděl jsem a snědl první hranolku. „Ech,“ heknul jsem.

  „Co je?“ nechápala Lenka.

  „Mám nemocnej žaludek,“ sdělil jsem jí. (I když tuhle informaci mám rovněž na Facebooku.)

  „Jak nemocnej? Co je to za nemoc?“ vyzvídala.

  „Nemůžu jíst,“ upřesnil jsem.

  „Divný,“ poznamenala.

   Divný? Co je na tom divnýho, jsem prostě nemocnej člověk.

   Víc než jednu hranolku jsem pozřít nedokázal. Nezbylo mi tedy, než je sledovat, jak se cpou. Jak se na mě povyšujou.

   Vidět jim tak do mozku, slyšel bych všechny ty pomluvy, který si budou vyprávět, až se vzdálím. Všechny ty hanlivý výrazy a vtípky na můj účet. Vysmíváte se mi? Jsem hubenej? Nemám holku? Jsem panic? Viděl jsi mě ve sprše? Mám ho malýho a tenkýho? Určitě tím krmí Hanku a ta zas Lenku. Je tu jenom, aby ze mě vytáhla prachy. Nažrala se zadarmo!

 

  „V pořádku?“ ozvalo se nám nad hlavami, protože číšník pochopitelně nevěděl, že mám nemocný žaludek.

   „Ano,“ omluvil jsem jeho neznalost a Lenka mě doplnila:

   „Budeme platit.“

   „Ano, jistě, a dohromady, nebo zvlášť?“

   „Zaplatím za nás dva,“ utrousil Hajzl a ukázal na sebe a na Hanku.

  „Jistě, tak to máme dvě stě devadesát sedm, mladý pane.“

  „Tři sta,“ vyslovil Hajzl a na stůl položil dvě bankovky.

    Samozřejmě, musel mu dát dýško, aby se předved. To jsem přesně čekal!

  „A pro vás, mladý pane,“ oslovil tentokrát mě, „to bude,... momentík,... přesně,... sto šedesát čtyři.“

   Nechtěl jsem dělat scény, a tak se v mý ruce objevila pětistovka, kterou mi dala mamka na tramvajenku.

  „Sto šedesát čtyři,“ zahlásil jsem zřetelně a číslovku čtyři náležitě zdůraznil.

  „Děkuji uctivě,“ ušklíbl se ten křivák vrchní a já věděl, že se mi vysmívá.

 

  „Tak, co teď?“ dotázala se Hanka rozpačitě.

  „Já už budu muset jít, jede mi autobus,“ pronesla Lenka rychle. Samozřejmě, okradla mě, a tak půjde domů.

  „Můžeš mi, prosím tě, dát ty peníze?“ požádal jsem ji. Ne, nenechám se okrást, to ses pěkně spletla, křivácká blbko.

  „Cože? Jo, jasně. Tady máš svý peníze,“ odsekla a na desku stolu mrskla osmdesát korun.

  „A pití?“

  „No to snad…“ zakroutila hlavou a přihodila desetikorunu.

  „Sedmdesát dva plus dvacet, rovná se devadesát dva, nikoliv devadesát,“ upozornil jsem ji.

  „Divný,“ poznamenala. Samozřejmě, bylo jí divný, že jsem se nenechal okrást. „Ahoj,“ rozloučila se a utekla. Spěchala na ten její autobus, ve kterým mě bude pomlouvat a vysmívat se mému nemocnému žaludku.

  „Ty jsi vážně kretén!“ zvolala Hanka a vyběhla za Lenkou.

  „Hele, uvidíme se ve škole,“ řekl Hajzl a také on odešel.

    Zůstal jsem sám, jako vždycky a vyslovil:

  „Proč mě nikdo nemá rád?“

---