Tohle se nemělo stát !

Tohle se nemělo stát !

Když mi bylo osmnáct let, netoužil jsem po ničem jiném, než konečně dostat řidičský průkaz. To mezi námi chlapci platilo zkrátka za jakýsi symbol mužství a dospělosti. Kdo ho ještě nevlastnil, byl považován za naprostého outsidera. Samozřejmě, že jsem si vroucně přál mezi své vrstevníky zapadnout a když den D nastal, nenašli byste v tu chvíli šťastnějšího člověka na světě.

Sotva jsem se vrátil z magistrátu s průkazem v ruce (ani jsem si ho neuložil do peněženky, cestou jsem si ho musel neustále pročítat a prohlížet), zavolal jsem svému nejlepšímu příteli, jelikož mi ho bylo líto, že ještě jako poslední chlapec ze třídy nedisponuje touto úžasnou vstupenkou do společnosti uznávaných.

Marek k nám dorazil rychlostí blesku. Nemohl se dočkat, až mě uvidí za volantem. Stejně jako já, rád vyhledával dobrodružství. Proto jsem ho nemohl zklamat. Nasedli jsme do auta, které jsem dostal k mým významným narozeninám, a jelo se. Byl jsem potěšen, že jsem se před kamarádem neztrapnil hned v úvodu, že se mi podařilo hned napoprvé nastartovat a vyjet ze zahrady. Kousek za vesnicí jsem dostal chuť se trošku blýsknout svým uměním. Předváděl jsem na liduprázdné silnici různé kousky, jako například smyk. Začal jsem opatrně, ale jakmile jsem zjistil, že to ovládám na jedničku, mé ego nabíralo na nebeských výšinách a já se pouštěl do čím dál složitějších prvků. Náramně jsme se u toho bavili, na setinu vteřiny jsem se podíval na kamaráda, jak se tváří, když vtom přímo zařval: „Maxi, auto!!!“

„Sakra !!!“ zaklel jsem. Strhl jsem volant. Vší silou dupl na brzdu. Auto zakvílelo.

„Nééé !!!“ vřeštěl Marek.

Ozvala se rána. Ohlušující zvuk tříštícího se skla. A pak…pak už si pamatuji jen tmu.

Utrpěl jsem otřes mozku, ale po pár týdnech jsem byl opět fit, což se bohužel o Markovi říci nedalo. Dopadl podstatně hůř. Ležel tři měsíce v kómatu, měl poraněnou páteř, zlámané ruce i nohy. Lékaři vznesli otřesný ortel: Pokud se Marek vůbec probudí a bude schopen života, nikdy už se na vlastní nohy nepostaví… Byl jsem z toho zdrcen. Šíleně moc. A to nemluvím o jeho rodičích. Jistě si umíte představit, že Markova maminka nejednou zkolabovala a jeho otec k tomu neměl též daleko. Ale jinak se snažili u Marka být, co nejvíce to šlo. Samozřejmě, že na mou hlavu padl nespočet krutých slov a urážek i obvinění. Nejvíce mě na tom štvalo, že měli pravdu. Ano, to já jsem to všecko spískal. To já jsem ho zlákal k té nebezpečné jízdě. To já jsem se předváděl. To já jsem neměl rozum. To já jsem ten nejhorší člověk na světě. Já, já, já ! S tím vším souhlasím a neskutečně mě to mrzí. Je tu ovšem jedna maličkost, neudělal jsem to schválně. Jenže, vysvětlujte to rozběsněným rodičům. Proto jsem na návštěvy za kamarádem chodil tajně. Zjistil jsem si, kdy zůstává na pokoji sám a jelikož lékaři si pamatovali, že jsem před pár týdny ležel o patro níže, nebylo nemožné se s nimi domluvit na tom, abych směl přítele každý den navštěvovat. Navíc časem zjistili, že vždycky po mé návštěvě se mu o maličko zlepší životní funkce a za pár hodin opět klesnou.

Tak smutně ubíhal den za dnem, až jednou, při jedné z mých večerních návštěv, kdy jsem vedl zdánlivě optimistický monolog s přítelovým nehybným tělem se mi zdálo, že mu maličko zacukala víčka. Strnul jsem a jako v transu ho pozoroval. On nejdříve otevřel obě oči, ale protože ho oslnily zářivky, okamžitě je zase zavřel. Po chvilce to zkusil jinak. Otevřel nejprve jedno oko, potom i druhé. Zamračil se, ale během minutky už vydržel mít oči úplně otevřené a prohlížel si mě, jako by mě neznal.

„Marku, kamaráde, to je taky dost, že sis mě ráčil všimnout,“ snažil jsem se zlehčit situaci a skrýt své dojetí. Vždyť on se na mě po třech měsících podíval !!! A pak se dokonce i jedním koutkem úst lehce pousmál !

„Maxi,“ odkašlal si.

„Příteli, teď nemluv, ať se nevysílíš,“ usměrňoval jsem ho. Ale on se jen tak nedal, jelikož je od přírody bojovník: „Maxi, chci, abys věděl, že…abys věděl…nejsem na tebe naštvanej, chtěl jsem s tebou jet přeci sám od sebe, tys mě chtěl jen svízt. Jsi můj nejlepší kámoš, brácho…“ zase zakašlal a upřel na mě pohled.

„Ty se na mě nezlobíš ?! Marku, já se děsně omlouvám, jsem blbec, jednal jsem neuváženě, byl jsem prostě šťastnej, že mám řidičák, že mám auto a že…prostě…chápeš. Ale co bych teď dal za to, kdybych ho zas neměl, kdyby mi ještě nebylo osumnáct…kdyby…kdyby se to nikdy nestalo. Marku já jsem děsnej vůl, můžeš mi to, prosím, někdy odpustit ?“

„Brácho, všecko zapomenuto, smazáno, jasan ?! Byla to blbost, ale už to nejde vzít zpátky, mám tě rád a už…“ Píp píp píp píp píííp píííííííp píííííííííííííííp…

„To ne !! Marku, neblbni, vzbuď se, kámo, nenechávej mě tady, Marku ! Pomoooc, kde jste kdo ?!“

To už bylo na pokoji živo. Vyhnali mě na chodbu a začali s procesem oživování. Prosím, Bože dej ať žije, o nic jiného neprosím, hlavně mu dej život !

Po nekonečné půlhodině vyšli ze dveří lékaři. Zpocení, skleslí, nestál jsem jim ani za pohled. Vystartoval jsem tedy k Markovi.

„Teď tam nesmíš hochu !“ křikla na mě sestřička. Nebral jsem její slova na vědomí, proběhl jsem jí pod rukama jako vítr, otevřel dveře a… Ten pohled, ten pohled nebyl vůbec hezký. Marek byl přikrytý prostěradlem, z pod kterého čouhaly tisíce hadiček, kolem něj rozházena spousta věcí, z nichž jsem v tom šoku nerozeznal ani stříkačku a hlavně ta jeho ruka. Jak bezmocně trčela zasádrovaná z lůžka. Zkolaboval jsem.

Dnes je mi o sedm let více a stále ještě na tom nejsem psychicky nejlépe, i když už mohu alespoň vykonávat činnosti denní potřeby. Bez silných hypnotik a antidepresiv se neobejdu. Do auta si nesednu, ani kdyby mě násilím nutili. Vyvolává ve mně silně negativní emoce a hlavně vzpomínky, ty jsou nejhorší. Vlastně ne, nejděsivější je skutečnost, že jsem vrah. Ale tohle všechno bych nějak zkousnul, jen kdyby byl Marek mezi živými…