Loutkář - část 1.

K čemu všemu se může přichomýtnout nesourodý párek čarodějů při své každodenní práci? A jak nevinná je ještě hra s mocí, jsou-li v sázce lidské životy? Detektivní příběh odehrávající se ve světě ovládaném magií, pověrami a temnými touhami jeho obyvatel. 

Z dlažby chodníků se zvedlo mokré šero. Slušní a bohabojní občané se chytali k spánku, zatímco ruch velkoměsta dozníval v halasu krčem a jiných podniků pochybné pověsti. V Lutécii, městě múz, hlavní metropoli Galicijského království, očividně do této kategorie spadala i velká starobylá budova, napůl ukrytá ve stínech rozlehlého parku. Z jejího nádvoří se hrnulo světlo spolu se bzučícími hloučky mladých lidí. Lutécká universita uzavírala pro dnešek své brány. Na půdě staré dobré Nuady, kontinentu, který ctil tradice a zvyky svých otců dobyvatelů, představovalo vzdělání, které poskytovala, častý bod kontroverze a sporů.

„Na shledanou zítra, Nicolasi. Ta přednáška o účincích durmanu na nervový systém se mi líbila, jen tak dál.“

„Děkuji, paní profesorko, doufal jsem, že bude. Každou ženu potěší květina, když se pečlivě vybere správný druh.“

Odpovědí mu byl upřímný ženský smích a důvěrné: „Mám ráda i růže, kdyby vás to zajímalo.“

„Snad se mi příště povede napravit svůj nedostatek.“ Mladík se galantně poklonil usmívající se společnici. Ženě drobné postavy s plavými vlasy svázanými ve volném drdolu. Široký baret, obvykle deklarující ctihodnost dámy, v jejím případě vyznívala jako šibalské pomrknutí očkem. Tvář úspěšně mátla ohledně toho, zda patří děvčátku, nebo zralé ženě. Půvab jí propůjčovala alabastrová pleť, v kruzích vysoké společnosti důsledně vyžadovaná, a oči odstínu borového jehličí přimhouřené pod úzkými víčky. Ty naopak zjevně nepodléhaly žádnému diktátu módy a dívaly se na svět s dravým sarkasmem.

„Dobrou noc, Nicolasi. Jděte už, ať vám spolužáci neutečou.“

„Dobrou noc, paní profesorko.“

Od veselého stádečka směřujícího dolů do ulic města, se oddělila postava a zamířila do hlubin parku. Podrážky bot zaskřípaly na štěrku cestičky. Dlouhý plášť se něžně, konejšivě otřel o mladé bukové listí. Z lesního šera před ní se vyloupla nevelká budova, černý stín na pozadí hvězdnatého nebe. Podpatky zaklapaly na zápraží, Evelyn vstoupila do útrob svého obydlí. Nahmatala ve tmě chladné sklo a kov olejové lucerničky a rozžehla plamínek, který začal rychle stravovat knot lampy i stíny uvnitř malé vstupní haly. V ruce svírala dopis v prostě zapečetěné obálce. Vysvlékla se z jasně fialového pláště a prošla domem do pracovny, s okny shlížejícími na město.

Usedla do křesla s poněkud omšelým polstrováním, obklopeného půlkruhem knihovny. Měla by na lepší nábytek, pochopitelně, kdyby nepatřila k nejvyšší aristokracii, nikdy by jí nedovolili obývat tenhle malý domek v univerzitním parku. Temné dřevo a divoce vzorované potahy ale příjemně rýpavě reprezentovaly, kým jejich majitelka je, čarodějkou. Pohlédla přes místnost na pracovní stůl svého muže. Teď prázdný a osiřelý.  Jen velká lupa na kovovém rameni se smutně skláněla nad stolní deskou a na řádky lahviček s nečitelnými etiketami a úhledně srovnané složky listin usedal prach. Měla by ho utřít, pomyslela si, on by to udělal.

Byl pryč už dlouho. Na tom by nebylo nic neobvyklého, často odjížděl. Měl „poslání“, jak tomu říkal. Věděla, že je pro něj důležité, a uštěpačné poznámky odložila už dávno stranou. Stačilo, že se vzepřel všem pravidlům morálky a profesního kodexu a postavil ji na piedestal milenky, místo toho, aby k ní zachovával patřičnou nedůvěru, jaká by kriminálnici pod diplomatickou imunitou příslušela. Byl už to nějaký ten pátek, co se staly oficiálně párem a vytvořili si pro to zvláštní soužití osobní systém nutných pravidel. Nemluvili jeden druhému do práce, stejně tak jako do životních přesvědčení a přístupu k úklidu. Nejspíš právě díky tomu se jim dařilo udržovat šťastným vztah, nad kterým většina lidí jen nechápavě kroutila hlavou.  Ne, že by Lothara postoje druhých nějak zajímaly. Byl duší víc voják než oficiální představitel Řádu, nejvýznamnější organizace řídící život obyvatel kontinentu. Práci zásadně upřednostňoval před společenskou reprezentací. Nenávist k politice byla důvodem, proč stále trval na pracovním přidělení ve vzdáleném pohraničí. A pak tu bylo samozřejmě „poslání“. Evelyn si nespokojeně odfrkla.

Sklonila pohled k dopisu ve svých prstech. Nebylo na něm žádné jméno, žádná adresa a na pečeti žádný znak. Nepotřebovala to, věděla, že je od něj. Opatrně otevřela obálku a začala číst.

o    

„Tak kam se chystáte? Neříkejte, že ještě dál na východ.“

„Ne, zpátky na západ.“

„Práce?“

„Konec práce, žiju tam, většinu roku.“

„Jó, tady se někdo má. Ach, Galicie, sladká Galicie. Prý jsou tam nejhezčí holky na světě a víno teče v řekách, je to pravda?“

„Obávám se, že nemůžete věřit každému tlachu.“ Lothar pohlédl k obzoru, kde pás hor někde v noční tmě přecházel ve šťavnatou zeleň plání. Přináležely k vojákem opěvovanému království.

Lothar byl vyšetřovatelem Řádu. Zvláštní, živoucí a dýchající entity tvořené tisícem lidských individuí, která bděla nad dušemi obyvatel Nuady. On sám patřil ke kastě strážců bezpečnosti, garantů klidu a dodržování zákonů. Jeho posláním byla obrana nevinných a bezbranných před pletichami bezohledných nepozemských sil a magie. Plnil ten úkol již více než patnáct let. Ačkoli tmavé vlasy bez náznaku šedin a bledá, pihovatá tvář tu skutečnost úspěšně maskovaly. Jen podle hluboké vrásky táhnoucí se mezi huňatými oblouky obočí a cynického pohledu v očích barvy pražené kávy se daly poznat nepěkné životní zkušenosti, které se mu za tu dobu podařilo nasbírat.

Starý voják vedle něj se zatvářil zklamaně. „To je škoda. Ale stejně vám závidím, já bych chtěl bejt zejtra tam dole, i kdyby mě tam snad měli donýst nohama napřed. Kurva, proč je tady furt taková kosa, vždyť už je dávno duben!“ zadupal nohama v bagančatech a přitáhl si kožešinový límec kabátu blíž ke krku.

„Protože tímhle koridorem procházejí studené vzdušné proudy z Eddy a srážejí se na severních úpatích hor, což vyvolává…,“ zarazil se, když postřehl vojákův výraz. „No to je jedno, prostě se to tu snažte nějak vydržet.“

„Rozkaz, pane!“ Na vojákově tváři se objevil úsměv zdvořile, ale nepříliš úspěšně maskující pochyby o duševním zdraví jeho nočního společníka.

Lothar zamířil na nádvoří malé strážní pevnosti, teď hluboko po půlnoci, ztichlé jako hrob a asi podobně přívětivé. Lhal by, kdyby řekl, že se netěší… domů? Byl to zvláštní pocit, říkat tak nějakému místu. Navíc tak vzdálenému zbytku jeho života. Když tam před několika dny posílal svůj poslední dopis, nerozpakoval se to slovo použít. Jenže ten list byl určen jí. A její dům v univerzitním parku, se mu v posledních letech stal natolik příjemným místem, až se přistihl, že jej chvíle, kdy ho považuje i za svůj domov, naplňují zvláštní spokojeností. Teď znělo to slovo zas cize a nepatřičně. Nadechl se chladného nočního vzduchu. Sevřel mu hrdlo. Ten pocit byl důvěrně známý, osvěžující. Zítra už bude dýchat vzduch údolí, její země, jejího povětří.

Ticho noci prořízl svist křídel. Lothar automaticky nastavil ruku a na předloktí mu dosedl velký černý havran. Zřejmě uražen mužovým zamračením hlasitě zakrákal a načechral peří do výhružného postoje. Jeho pán, nestarající se o ptačí hrozby ani nepříjemnou ozvěnu skřeku odrážející se od kamenných stěn, mu odepjal z nožky malou schránku. Měsíční paprsky zatančily na zdobeném stříbře. Odšrouboval víčko a přečetl si rozkaz:

Ambiani, dva mrtví, podezření na nekromancii, strážní okrsek přístavní čtvrť

Ve tváři se mu nepohnul jediný sval, vzduch mu pomalu unikl z plic a obraz plavovlasé čarodějky z mysli. Inkvizitor rychle v myšlenkách prolétl potřebné přípravy na cestu. Vložil úzký proužek papíru zpět do kovového pouzdra a s havranem na rameni odkráčel do stínu vrhaného zdí malé strážní pevnosti na hranicích civilizovaného světa.

o    

Před sebou neviděla nic než dlažbu, aspoň doufala, že je to dlažba. Ten pruh náhle podivně plastických krychlí se před ní vlnil a vzpínal jako nějaké nebezpečné zvíře. Do ušních bubínků tlačil strašidelný hukot, trhaný do podoby nesrozumitelných slov. Nepřicházel z venku, vyluzovalo jej něco uvnitř její hlavy.  Byl to hlas šelmy na lovu a ona byla kořist. Veškeré úsilí vkládala do kladení jedné nohy před druhou.

Náhle se pás země pod ní prudce zavlnil a vrhnul ji proti nejbližší zdi. Bezmocně se po ní svezla a v hlavě jí znovu vybuchla bolest jako tisíc jehel zabodávajících se hluboko do mozku. V zoufalství vykřikla: „Ne, už ne, prosím!“ Po tvářích jí tekly slzy, ale necítila je. Slepě zírala na domovní vchod na protější straně ulice. V oknech v přízemí domu zablikalo světlo, dveře se otevřely a ven vyhlédla rozhněvaná mužská tvář.

„Co se to tu děje!? Koukejte toho nechat, nebo si na vás došlápnu, holoto jedna!“ Náhle se muž zarazil. Přestal pohledem hledat domnělé násilníky a všiml si těla zhrouceného u špinavé zdi protějšího domu. Udělal tím směrem několik kroků a sklonil se nad ním. Světlo lucerny ozářilo obličej mladé dívky v jasně barevných šatech s neslušným výstřihem, prozrazujícím prostitutku. Obličej smáčený slzami, potem a stružkou krve stékající z rozcuchaných vlasů nad čelem.

Starostlivý výraz mužovy tváře ztuhl a proměnil se v úlek. Z toho jako smrt bledého a nehybného obličeje na něj upřeně zíral pár očí zrudlých popraskanou sítí žilek. Náhle se oči pohnuly a přejely jej od hlavy až k patě podivně mechanickým pohledem. Ženská ústa se otevřela a vyšel z nich chraptivý přidušený vzdech. Muž klopýtl a přepadl dozadu. V panice se snažil odplazit po kolenou co nejdál od dívky a postavit se na třesoucí se nohy. Ruce mu klouzaly na vlhkém a špinavém dláždění. Lucerna, kterou stále pevně svíral v prstech, házela zmatené stíny po zdech okolních domů. Ozvalo se tříštění skla, to jediný zdroj světla v uličce příliš prudce narazil na tvrdou zem. Plamen v nitru lucerny se prudce zakomíhal a zhasl.

Nic z toho už ale mrtvá dívka neviděla.

o    

Slunce zlatě zazářilo v kadeřích ženy spěchající chodbou a vnímající své okolí jen útržkovitě, jako proměnlivý kaleidoskop rušného rána. Shon hlasů a spěchajících nohou, hloučky studentů postávajících na chodbách, sem tam nějaký přátelský úsměv, přání dobrého jitra, zvuky otvíraných a zavíraných dveří, všudypřítomný pach papíru a tiskařské barvy.

Evelyn pociťovala uspokojení a zadostiučinění v tom rušném holubníku, jehož malá část patřila k ní, jako by byla jejím dítětem. Byl to rok, co se směla stát řádnou profesorkou alchymie, navzdory svému nelichotivému poloilegálnímu postavení. V Nuadě, která ráda zavírala oči před problémy, případně problémy do chládku a ústraní, byla pravděpodobně jediným nezávislým mágem, kterému bylo něco takového umožněno. Mnoho lidí se domnívalo, že nechat čarodějnici jen tak vyučovat cizí děti, aniž by se její stav zaobalil lichotivým pláštíkem kněžství, je vysloveně nebezpečné a nemorální. Vysloveně nebezpečná a nemorální Evelyn se jim to nepokoušela vyvracet a vyučovala s láskou a nadšením.

Vděčila za své privilegium mocným spojencům. Její profesuru podepsala sama Galicijská princezna. Evelyn tu dívku dobře znala a pokaždé ucítila v ústech hořkou pachuť, když si uvědomila, jak malá je pravděpodobnost, že jednoho dne dosedne na trůn namísto svého nerudného a bigotního staršího bratra. Většina lidí považovala princeznu Anne Marii za snadno zmanipulovatelnou. Čarodějka byla toho názoru, že ten obraz neodpovídá skutečnosti. Plést si slušnost a diskrétnost se slabou vůlí byla ve vysokých Galicijských kruzích bohužel častá chyba. 

Mimo královskou rodinu rušila novopečená kantorka klidné spaní mnoha lidem. Mimořádně silná averze panovala přirozeně především mezi ní a kolegy jejího vyvoleného. Inkvizice jaksi nesdílela její nadšení pro svobodu magické vědy. Evelyn se tou názorovou rozepří cynicky bavila. Vnímala své výstřední postavení především jako rýpanec do obvyklé praxe řádových škol, spíše detenčních ústavů, pro mladé mágy. Sama žádným z těch, pro poddané povinných, internátů nikdy neprošla. Znala ale dost případů, kdy si z nich jejich chovanci odnášeli jen nenávist a pocuchané nervy. Dost na to, aby investovala veškeré své úsilí a významné kontakty do odporu proti zavedeným zvyklostem.

Lothar sdílel její názory, pokud se týkaly lidských práv, ne rozvoje magie jako vědy. To byl jeden z bodů, které zařadili pod hlavičku „výbušné, nevhodné k pozdním nočním rozhovorům“, a obcházeli je po špičkách a s nevolí, jako něco nelibě zavánějícího.

Seběhla ze schodů a zamířila k alchymistickým laboratořím. Po místnosti za těžkými dvoukřídlými dveřmi se pohyboval jediný člověk. Místa u stolů se vzorníky chemikálií a nejpodivnějším technickým vybavením byla prázdná.

„Dobré ráno, pane doktore. Už zase jste vyhnal všechny asistenty?“

„Dobré, co je na něm dobrého!? Viděla jste už dnes úrodu mandragory? Vsadím se, že jí přes zimu půlka pomrzla, neklíčí mrcha!“

Evelyn, nevšímajíc si kolegova nakvašeného tónu, pokračovala v původní myšlence: „Máte slabé nervy. Slyšela jsem, že na katedře už uzavírají sázky. Který student s vámi vydrží déle než půl hodiny, dostane automaticky hodnocení na výbornou a hobla k tomu. Zkuste to s nimi nějak přetrpět, přece jim to nedarujete tak snadno,“ zamrkala povzbudivě. „Většinou s nimi bývá náhodou zábava. Nebo aspoň adrenalin,“ dodala.

Alchymista si v odpověď jen pohrdavě odfrkl.

Doktor Heller, vrchní výzkumník chemické experimentální sekce, přecházel roztržitě sem a tam jako vítr v bedně. Viditelně přitom dopadal na levou nohu, která při došlapu na vykachlíčkovanou podlahu vždy hlasitě klepla. Evelyn si pomyslela, že by si s tím měl skočit na fakultu medicíny, protože přiřezávat si protézy svépomocí očividně není dobrý nápad. Jako většina jeho kolegů, kterým se podařilo dosáhnout, navzdory nástrahám jejich poněkud nebezpečného povolání, vyššího věku, nosil i doktor Heller cejch svého vědeckého stavu. V jeho případě bohužel poněkud znatelný.

Čarodějka se pohodlně usadila a rozložila po desce stolu své poznámky v úspěšné snaze vytvořit si kolem sebe ten správný kreativní chaos. Posunula po ruce řádku barevných náramků, aby jí nepřekážely v další práci, a opatrně odložila stranou prstýnek s, do stříbra vsazenou, perlou. Poohlédla se po vzorcích. Kde nic, tu nic, zásuvky zely, až na změť starých skript a jednu preparovanou myš, prázdnotou.

Se zmateným zamračením obrátila pozornost ke zbytku laboratoře. Oči jí přitom padly na jediné další používané pracovní místo. Chvíli po něm jen bezcílně bloudila pohledem, než si uvědomila, co vidí. Papíry popsané doktorovou rukou byly plné jakýchsi záhadných nákresů. I na tu vzdálenost v nich v celku jistě rozeznala runové kruhy a náčrtky ilustrující průběh jakéhosi rituálu. U některého z kolegů čarodějů by ji to nepřekvapilo, u odborníka přes přírodní vědy už více.

Zvědavě vstala a zamířila k podivným poznámkám.  Podle zvuků, vycházejících ze zadní části laboratoře, se dalo soudit, že autor poznámek právě cosi zuřivě hledá ve skladu. Evelyn se sklonila nad papíry.

Dlouhé seznamy chemikálií se střídaly s řádky zaklínadel. Psylocybe, meskalin, salvia divinorum a složitý rituál na ovládnutí mysli svázaný s několika prokletími. Rychle projížděla očima řádky textu. Rty, silně nalíčené růží, začaly neslyšně odříkávat. Čarodějka, absolutně zaujatá tím složitým recepisem, v první chvíli ani nepostřehla návrat jeho majitele. Když si uvědomila ledové ticho, které v místnosti náhle zavládlo, zvedla zrak. Ve tváři doktora Hellera se zračil podivný výraz, výraz nakřáplé divadelní masky, za kterou není obličej herce, ale jen úlek a chlad. Evelyn si toho nevšímala, jen na něj upírala pohled, zářící jakýmsi vnitřním světlem, ostře kontrastujícím s čelem nakrčeným vráskami starostí.

„To by nešlo přežít,“ promluvila nakonec. „Ne při téhle kombinaci látek a zaříkadel, ne bez potřebných úprav.“

Ledový chlad v doktorově tváři vystřídalo překvapení. „Vy víte jakých? Neříkejte mi, že byste to dokázala upravit.“

„Pravděpodobně ano,“ zapýřila se Evelyn. „Musely by se změnit účinky některých elementů, navodit delší působení, ne tak prudké… ano, myslím, že vím, jak by to šlo.“

„A vy byste si troufla na něčem takovém participovat?“

„No, pokud tím nehodláte trápit pacienty nějaké léčebny pro duševně choré?“

Alchymista si odfrkl. „Dobře víte, jaký mám názor na styk s lidmi, zvlášť bláznivými.“

„V tom případě…“

Doktor Heller vystřelil vpřed jako na pružině. Několika rychlými kroky se ocitl u ní, silně jí stisk ruku a posadil ji na svou židli.

„Tak prosím, ukažte mi to!“

„Jak je ctěná libost.“ Evelyn popadla prázdný sešit, znovu se zahleděla do doktorových poznámek a začala psát.

o    

Strážnice v přístavní čtvrti provinčního městečka Ambiani působila asi stejně impozantním dojmem jako průměrný vypelichaný vrabec. Jak se na ni tak Lothar díval, usoudil, že finanční podpora pořádkového sboru nepatří nejspíš k prioritám městské rady. Ne, že by on sám vypadal o moc důstojněji. V obyčejném, zaprášeném cestovním plášti a se zmačkaným kloboukem vraženým do čela musel budit dojem zanedbaného vandráka. Havran, spící s hlavou pod křídlem na zadní rozsoše sedla jeho klisničky, přidával inkvizitorově vizáži navíc ten správný punc potulného blázna. Uvázal koně u kůlu před vchodem a vešel dovnitř.

Jediným obyvatelem vstupní haly se ukázalo být chlapisko v taláru s malovanou galeonou, brázdící bílé hřebeny vln. Hrdý znak města poukazoval spíše na jeho legendární minulost, než na nepříliš vznešenou současnost. Seděl rozplácnutý na židli s nohama na stole a očividně trénoval přesnost plivu střelivem z třešňových pecek. Košík s kousky nadýchaného, do zlatova upečeného koláče stál na stolní desce vedle něj. Linula se od něj vábivá vůně.

„Dobrý den, přeji,“ pozdravil příchozí. Spíš ze zvyku, než z pocitu nutnosti, zároveň rozvinul vlákénka vědomí, která ovinula místnost a prohlodala se zdmi. Kromě uvelebeného chlapiska zachytil ještě dvě lidské bytosti v místnosti nad sebou a pár hlodavců pobíhajících okolo. Po aktivní magii ani stopa.

„Dobrej, dobrej, co si přejete?“ Strážníkův výraz prozrazoval, že nemá v nejmenším chuť se kvůli komukoli zvedat ze svého pohodlného ležení, natož nechat se nutit do práce. Na příchozího se přátelsky usmál a strčil si do pusy další kus sladkého zákusku.

„Sháním práci.“ Lothar s rukama v kapsách vykročil ke stolu.

„Tady? To byste měl lepší v přístavu,“ zadumal se ozbrojenec.

„Mám zkušenosti spíš s udržováním pořádku. Slyšel jsem, že jste tu s ním poslední dobou nějak na štíru.“

„No, znáte to. Malej přístav, sem tam nějaký ty piráti, překupníci se vším možným, občas nějaká rvačka, ale celkem si nestěžuju, mohlo by bejt hůř.“

Strážníkovi se hlavou mihl obraz nějakého, zřejmě pouličního, incidentu vedeného na nože a jednoho pěkného děvčete s vábivým úsměvem podávajícího městskému šerifovi peníze. Teprve pak se mu podařilo zachytit stopu toho, co hledal. Matný obraz zhrouceného těla a hloučku vyděšených čumilů, postávajících okolo. Celá ta scéna byla ve strážníkově mysli orámovaná zřetelným pocitem nebezpečí a zmatku.

„Takže nic neobvyklého? Zvláštní. Mě se doneslo, že vám tu prý nějak podezřele skapávají lidé.“

Strážný se na něj nedůvěřivě podíval pod nakrčeným huňatým obočím. „A pročpak vás zrovna tohle zajímá?“

„Rád bych tu nějaký čas pobyl, tak se starám, do jakých se tu dá dostat nepříjemností. Mimo těch, které by člověk očekával tak nějak samy sebou. Nemám rád nemilá překvapení.“

Chlap se opatrně rozhlédl, jako by se snad mohl někde v koutě skrývat nezvaný host a napínat uši. Pak na Lothara mávl, ať jde blíž, a pokračoval tlumeným hlasem: „No, je fakt, že tu máme ve sklepě tři mrtvoly. Já teda nevim, jestli je dobrej nápad, je tu mít. Podle mě by se měly zakopat někam pořádně hluboko. Vůbec nechápu, proč to starosta zakázal. Ty lidi totiž, když umírali, byli prokletý.“ Poslední slovo pronesl dramatickým šepotem a významně pokýval hlavou.

„Prokletý, co tím myslíte?“ Lothar se opíral dlaněmi o stůl, hlavu sotva půl metru od hlavy strážného, a snažil se nevnímat vábivou vůni koláče.

„No, prej se chovali zatraceně divně, když umírali.“ Další významné pokývání hlavou. „Prej jako by měli v hlavě zlý duchy a ty jim užírali mozek, a když pak ty lidi umřeli, dál se dívali jejich vočima.“ Strážný měl na dramatický šepot přímo fascinující talent. Lothar by se vsadil, že je ho slyšet až v druhém patře strážnice a že i tam zní jeho přednes stejně napínavě. Hlavou mu prolétla myšlenka, nakolik by se pozvedla úroveň Lutéckého královského divadla, mít tohohle chlapíka v ansámblu.

„To přece není možné, jak by se to mohlo stát?“

„Máme ve městě Černýho barona. Znáte ho přece. Mrtvej chlap v kápi, co si odvádí ty, co už nemaj, co ztratit. Naslibuje jim, po čem toužej nejvíc, probudí v nich naději a pak si s nima pohrává, než je zabije. Vyděsí je k smrti, pomalu, kousek po kousku, a živí se jejich strachem. Myslím, že proto se pak dívá. Dívá se na ty, co ty nebožáky najdou a pochutnává si i na nich. Někdo tvrdí, že ty nálezci, jsou další na řadě…“ Chraplavý šepot dozníval do ticha.

„Černý baron, jistě, to strašidlo. Netvrďte mi, že tomu věříte. Vy, takový kus chlapa. Přece se tu nemůže dít něco, co by zrovna vás donutilo bát se bubáků pod postelí. Neměl na ty chudáky prostě jen někdo spadeno? Nepřimotali se někomu do plánů, nedlužili třeba někomu něco?“ Lothar zněl přesně tak střízlivě, jak se cítil. Sám na většinu zlých duchů nevěřil. Dobře věděl, jak bujnou dovedou mít lidé fantazii.

„Žebrák a prostitutka? Ne, tohle nebylo osobní. Komu by vadili? Nikdo si jich nevšímal. Lidi, co minete na ulici, maximálně přejdete na druhou stranu, abyste se o ně nemusel otřít. Podívejte se, já vim, jak to zní, ale… kdybyste je viděl.“ Strážný opustil snahu patřičně teatrálně vyděsit neznámého společníka. Náhle zněl velmi vážně, znechuceně a smutně.

„Ano, skutečně rád bych je viděl,“ odpověděl zamyšleně Lothar a napřímil se. „Mohl byste mi je prosím ukázat?“

„Cože? A proč bych to jako dělal?“

„Protože přesně tohle je ta práce, kterou tu sháním. Odpusťte, nepředstavil jsem se. Jsem lord inkvizitor Lothar Heinz, Řádem pověřený vyšetřováním případu právě těchto úmrtí.“ Sáhl do vnitřní kapsy kabátu a vytáhl odznak. Stříbrný havran na něm široce rozevíral půlkruh křídel a hlavu skláněl k hrudi, v níž místo srdce tkvěla rudá trnitá růže. Kov klepl o desku stolu.

Strážný pozoroval cizincovo konání s naprosto nechápavým výrazem a koláčem na půli cesty k nehybně pootevřeným ústům.

„Musím vás požádat, abyste mi ukázal těla obětí. Pochopil jsem správně, že třetí z nich přibyla během posledních dvaceti čtyř hodin? V tom případě by bylo záhodno začít problém řešit ihned, než si náš pan tajemný vyhlédne další.“

„Aha, jasně, inkvizitor,“ vyslovil pomalu ozbrojenec, zatímco přejížděl pohledem mezi odznakem na stole a překvapivým návštěvníkem. Bezděčně natáhl po havraní insignii ruku ve zjevné touze prohlédnout si, jestli je vážně pravá, ale v poslední chvíli ucukl, jako by se spálil. Lothar měl sto chutí obrátit oči v sloup. Lidé mívali o věcech patřících mágům a kněžím, obecně dost podivné představy. Zdálo se ale, že o těch inkvizitorských to platí dvojnásob.

„Strážmistr Pascal, pane!“ vstal chlap, zřejmě riskujíc radši přehmat, než možné následky nedostatku uctivosti. Odložil nedojedený zákusek zpět do košíku, zasalutoval a nervózně si otřel mozolnaté dlaně o kalhoty.

„No, asi je to nakonec dobře, že tu ste. Pane,“ dodal spěšně. „Takže, prosim, pojďte.“ S trochu neohrabanou snahou o prkennou úklonu ukázal inkvizitorovi, ať ho následuje.

o    

Na dřevěné desce pitevního stolu leželo tělo zakryté prostěradlem. Pohřební atmosféru dotvářely dvě prosté rakve na zemi u zdi. Když umře člověk, pro kterého nikdo netruchlí, to nejlepší, co můžete udělat, je snažit se ho odstranit z dohledu. Ambianská pitevna byla ohledně tohoto smutného faktu krutě upřímná.

Lothar se vysvlékl ze zaprášeného cestovního pláště a vyhrnul si rukávy bílé košile pod ním. Odhrnul prostěradlo z ležící postavy. Drobná, hubená dívka s bledou pletí těsně napnutou na lícních kostech a vlasy spadajícími v rozcuchaných vlnách kolem tváře. Ležela nehybně jako rozbitá porcelánová panenka. Mohlo jí být patnáct či šestnáct let, těžko více.

Všichni lidé vypadají po smrti jako by jen klidně spali. Neodlišuje to jednoho od druhého. Lothar už viděl v životě příliš mnoho mrtvých, aby se tímto nepodstatným faktem mohl nechat ukonejšit.

Jeho zaujaly jiné věci. Vrstva laciného líčidla rozmazaná od slz. Zřejmě jich musela prolít hodně, i růž na lících nesla jejich jasné stopy. Neotírala je. Zcuchané vlasy, jako by do nich někdo zajel rukama a snažil se jich celé chomáče vytrhnout. Ten někdo byla ona sama, několik dlouhých tmavých vlasů jí uvízlo za nehty. Řezná rána na paži, zřejmě od většího nože, čistě provedená. Šaty, jaké by si na sebe jen sotva vzala žena toužící vzbudit dojem dobrého vychování. Na kolenou zmačkané a špinavé, ale se zapnutými knoflíčky ve výstřihu a srovnanou sukní. Pokud ji do stavu, ve kterém zemřela, dostal některý z jejích zákazníků, pak buď nestál o její služby, nebo se stačila upravit. Žádné stopy zápasu, žádné stopy po poutech ani po silnějším stisku. Jen na krku… co jen to bylo na jejím krku?

Vzal jí opatrně hlavu do dlaní a otočil ji tváří stranou. Při tom dotyku ucítil bušení krve ve spáncích. Aura magie, která se nad ní vznášela jako vrstva těžkého, vydýchaného vzduchu, byla dosud znatelná. Ve své amorfní, vyvanulé podobě už ale nedokázala vyzradit nic o své podstatě. Opatrně, téměř něžně odhrnul pramen vlasů z dívčího krku. Na bledém hrdle, v místě, kde mezi klíční kostí a hlavou prochází krční žíly, byl jasně znatelný vpich obklopený tmavou oblastí krevního výronu. Příčina smrti se stávala jasnější.

Než se ale přesunul k rakvím, aby si svou hypotézu ověřil, dotknul se ještě jednou její tváře.

„Říkal jste, že se po smrti dívali na své nálezce?“

Strážmistr Pascal, který jej do pitevny doprovodil, stál u dveří a čas od času rozpačitě kopl do prahu.

„Jo, přesně tak. Prej jako by se těma očima díval někdo přímo z… no, však víte.“ Nervózně umlkl.

„Někdo odkud?“ Lothar litoval, že mu hra na tuláka nevydržela déle.

„No, z pekla,“ dokončil nejistě strážný. „Skutečně je zabil Černý baron, co? Proto poslali vás.“

„Pokud má Černý baron zálibu v intravenózním trávení, nelze to nejspíš vyloučit,“ zamumlal inkvizitor a uchopil dívčí víčko pokryté silnou vrstvou líčidla. Oko za ním bylo strnule nehybné a prázdné jako vytlučené okno domu. Jen bělmo v koutcích ztmavlo krví z popraskaných žilek. Každopádně oko nepřidávalo ke smutnému výjevu mrtvé mladé ženy nic ďábelského.

„Jak se jmenovala?“

„Ginger, nebo si tak aspoň říkala. Nebyla zdejší, připlula s kupci před pár měsíci. Nikdo ji tu moc neznal. Možná, že by vám o ní dokázala říct víc nějaká její kolegyně. Sakra, vždyť ta holka se tu neuměla ani pořádně domluvit, bylo to jen takový ztracený ptáče.“

„Člověk, kterého minete na ulici, maximálně přejdete na druhou stranu, abyste se o něj nemusel otřít.“ Lothar jemným pohybem narovnal děvčeti hlavu a přikryl ji prostěradlem.

„Jo, přesně.“

„A co ti dva?“ Přiklekl v dvojici rakví a sundal z jedné z nich víko. Sklepní místnost zaplnil nepříjemný hnilobný zápach rozkládajícího se masa. Lothar si přidržel u nosu rukáv košile a pohlédl dovnitř.

Pascal se odlepil ode dveří a postavil se vedle něj. „Já říkal, že se měli už dávno zakopat. To mi odpusťte, pane, ale to přeci není správný nechat někoho jen tak shnít a nedat ho řádně do hrobu. Jak k tomu ten nebožák přijde?“

„Souhlasím. To mezi místními kněžími není ani jediný mág, aby tělo uchoval?“

„No, oni tu sou jen dva, a že by nějakej z nich uměl čarovat, o tom teda nevím,“ zakroutil místní strážce pořádku pochybovačně hlavou.

„No dobrá. Kdo to je a jak zemřel?“

„Starej Franc, místní žebrák. Neměl to v hlavě chudák moc v pořádku. Žil tu už dlouho. Tvrdil, že mu patří jedna usedlost kousek za hradbama, furt se kolem vochomítal. Většinou byste ho mohl potkat, jak žebrá na cestě k bráně, když kolem jezdili sedláci a kupci. Jak umřel, vlastně pořádně nevim. Přinesli ho sem předevčírem, ale to už byl zřejmě mrtvej pár dní.“

„Jak jste tedy určili, že patří k těm dvěma dalším?“ Lothar nechápavě zkrabatil čelo a zadíval se na Pascala.

„Protože Gregory, to je chlápek, co bydlí v tý usedlosti, co se kolem ní Starej Franc furt motal, s tim na strážnici přišel až předevčírem. Jenže tvrdí, že ho viděl umřít už dva dny předtim a že to bylo přesně takový, jako u těch ostatních. Křik a ten děsivej pohled a pak konec. Říká, že se bál, aby nebyl z jeho smrti podezřelej. Víte, von mu tam Starej Franc dělal různý lumpárny, jak se ho odtamtud snažil vypudit. Vepře mu z chlíva vyhnal a prej i psa votrávil. No, jenže pak se stalo to s tím druhým nebožákem a Gregory usoudil, že má z temnejch sil větší vítr, než z městský šatlavy, a přišel to nahlásit. Proto taky vypadá, jak vypadá,“ mávl Strážník k nepěkné mrtvole bezcílně rukou.

„A vy mu to věříte. Protože, když jste Starého France našli, nebyl zahrabaný ani zakrytý a neměl stopy po zranění. Až na jedno.“ Lothar se sklonil tak hluboko, že byl tváří přesně proti tváři mrtvého muže, a zblízka si ho prohlížel. Pohled mu klouzal přes zapadlá a pevně sevřená oční víčka, linii tváří, teď již nafouklých a neforemných procesem rozkladu, zčernalé rty a hrdlo se záhyby povolené kůže, až k rameni. A tam, na rozhraní ramene a hrdla, našel, co hledal. Sotva znatelný vpich.

„Jo, přesně tak. Říkali sme si…“

„Že by nenechal jen tak válet tělo na vlastních pozemcích, pokud by se ho z nějakého důvodu nebál dotknout. Ten chlapík není omytý, ale nemá na sobě žádnou hlínu. Kdo je ten poslední? Taky žebrák?“

Inkvizitor se prudce napřímil a přešel k poslední z rakví. Trhnutím ji otevřel. „Ne víc! Není to jen žebrák, je to další z těch, kteří nikam nepatří, o které se nikdo nezajímá, kteří nebudou nikomu chybět. Cizinci a blázni! U těch se lidé smíří s podivnými okolnostmi smrti, aniž by kdokoli získal potřebu přijít té záhadě na kloub.“ Sklonil se nad posledním tělem.

„Námořník.“ zastavil se a beze slova si upřeně prohlížel tělo. „Chudý námořník, který se nechá najmout na každou loď a v přístavech tropí nepořádek. Když umíral, lidé si museli myslet, že je opilý. Proč k tomu právě on přitáhl pozornost? Kdo rozhodl, že je právě tahle smrt důležitá?“ otočil se na Pascala.

„To sám starosta. Víte, ten chlápek mu přímo padl do náruče, když na ulici vystupoval z kočáru. Asi to byla náhoda, těžko říct. Ale byl to starosta, kdo kolem toho vyvolal všechen ten rambajz, kdo zakázal těla zakopat. To on vás zavolal, co?“

„Zavolalo mě inkvizitorium. Není podstatné, zda případ oznámil váš starosta, či nikoliv. Podstatné je najít vraha a zajistit, že se v téhle místnosti neocitne víc rakví, než je tu teď. Kde je doktor, proč nikdo neprovedl pitvu?“

„Víte, o to se staral doktor Philbert, jenže ten asi před rokem umřel, byl už hodně starej. Teď tu máme doktora, co odmítá na mrtvý šahat. Většinou to není potřeba. Prostě se s chlapama kouknem, kdo má rozraženou hlavu a kdo je posekanej. A když někdo umře v posteli, příbuzný vám vždycky řeknou, jestli je to podezřelý nebo ne.“  Strážník jen pokrčil rameny.

„Aha, to zní jako příklad skvěle vedeného detektivního oddělení.“ Lothar se ušklíbl. „Vyřiďte tomu svému doktorovi, že chci do zítra mít aspoň základní testy. Rostlinné jedy, těžké kovy, všechno, co ho napadne. Ti lidé byli otráveni. Otráveni někým, kdo se dobře vyznal v magii. Upřímně ale pochybuji, že by ten někdo byl mstivý duch.“

o    

---