Jen zkaramelizovat myšlenky

Dojímá mě vlastní nedůležitost. A pocit neschopnosti a přebytečnosti obmotává mi plíce i srdce i mozek, proplítá se do vlásečnic – špatně se mi dýchá - a nutí mi představu přelidněného světa – byla by planeta o něco lehčí beze mě, čistí – snad. A pak je tu víra, že se nemusím hnusit vlastní podstatou – vždyť jsou tu tuny lidského masa, vykrmující samo sebe, beroucí si živiny z krásy světa - tolik tvorů nevědomích si vlastní omylnosti – žijí s lhostejností ke zlu, které páchají – nelze se na ně zlobit – nedokáží si uvědomit vlastní podstatu – jako to morče nedokáže – žijí přesně tak, jak je jejich tělo sestrojeno – jsou řízení bez vlastního uvědomění – jen jako shluky molekul – někdy s náznaky rozumu, ale jen někdy – dál se ještě nerozvinuli. Nejsou takoví všichni, je tu plno těch – díky nimž je svět hezčí – a proto se mi vrací nutkavý pocit, že já jsem jen parazit této planety – požírám její plody, aniž bych byl tvůrcem – zabírám tu místo – aniž bych ostatním dokázal obohatit dny – jako to umí druzí – obohacují, třeba jen barvou svého hlasu – ale já ne – mohl bych zmizet a jediný, kdo by si toho všiml – jsou moji rodiče – jen oni, kteří vložili tolik úsilí, aby vychovali uznávaného člověka – aby si strvrdili užitečnost jejich vlastní existence – a stejně se o mě bojí, i když jsem tolik nesplnil jejich očekávání. 

A je to nakonec úkol silnějšího – být správně a ctnostně slabým, když slabí jsme – přijmout to statečně – žít s tím, nenechat se tím znepokojovat – pokud nedokážu být silným, budu slabým, tak nejpoetičtěji, jak to jen dokážu. Budu slabý, a přece budu – a nakonec – kde je ta míra slabosti – když se slabý necítím, můžu jím klidně být, ale třeba ani nejsem – to už není moje starost – starost je to, co cítím – co mě hlodá, co mě namáčí do stříbra, co mě objímá. Když nejste ničím ohroženi – a to taky nejsme, když se rozplyneme skrze svou mysl do celého světa a mimo svět a všude a zde – jak může být ohroženo to, co ohraničeno není? Není třeba žádné vykonstruované víry – když vnímáte skutečnost v celé své podstatě – když ji přijmete jako čistou existenci, která se právě odehrává – je jedno jaká je, je existující – a je jediná možná v této chvíli. A když je něco jediné možné – a nic jiného možné není – je naším jediným úkolem přijmout to přesně takové, jaké to je. 

A dojímá mě vlastní nedůležitost, ale nakonec - tak sladce. Bývám přece rád dojatý.