Slibuji svou duši!

Jakmile jsem vstoupil do baru a uviděl ji, bylo rozhodnuto. Ona se pak rozhodla po pár skleničkách, ale mezi deckama vína řekla něco, co nemohu jen tak přejít. Ta slova mi teď nedovolují se nenápadně vytratit, jako obvykle.

 Pošeptala mi do ucha: „Vezmi si mou duši.“ To vzrušení, které tím vyvolala, mě nepřecházelo, ani když jsme se milovali a možná proto teď tvrdě spí. Jenže mi ta mrcha neřekla, kde ji najdu. Nemám tušení, kde by taková duše mohla být. Myslím si, že možná někde u srdce, jenže co když ne? Co když ji schovává někde v břiše, nebo hlavě? Dilema, které ne a ne rozseknout mě zcela uvádí do rozpaků.

 Nechávám její nahé tělo spát a zvedám se z postele. Jdu do kuchyně a rozhlížím se po lince, která se také stala svědkem rozkoše, kterou jsme prožívali.

 Na lince nacházím hrneček, ale ten mi nepřijde jako vhodný nástroj pro hledání jejího schovaného pokladu. Proto otevírám jeden šuplík za druhým a přebírám se vařečkami, naběračkami a dalším harampádím. Nemůžu tvrdit, že má chvilková známost je nějak pořádná, ale je mi to jedno. Já s ní nehodlám žít.

 Pod ruku se mi dostává delší nůž, který by už mohl posloužit k mému účelu dobře. Proto ho pokládám na linku a přihazuji k němu vývrtku, paličku na maso a naběračku. Nemám tušení, jak duše vypadá a třeba ji budu muset lovit stejně jako játrový knedlíček z polévky.

 Cestou do ložnice ještě přibírám nůžky, které visí nad botníkem spolu s klíči, a pokračuji dál. Stále spí. Možná za to může alkohol, který jí proudí v žilách, možná má jen tvrdý spánek, který mi v tuto chvíli vyhovuje.

 Dívám se několik minut na její skvělou postavu a přemýšlím, kde bych měl začít. Moje podvědomí mi ale dává na zřetel, že nemusí tak úplně souhlasit s tím co slíbila před pár hodinami a tak se zase zvedám a hledám v bytě něco, čím bych jí mohl svázat a případně zacpat pusu. Smysl pro improvizaci mi nechybí a namísto provazů poutám její zápěstí do hedvábných šátků. Přes pusu jí něžně přelepuji pásku na koberce a v tu chvíli se ty její modrá kukadla probírají do dobrodružného rána.

 Vypadá překvapeně a vyděšeně zároveň. Krčím rameny.

„Slíbila jsi to,“ připomínám jí, ale ona jako by to neslyšela, začíná se zmítat. Nechápu ji! Tak snad to slíbila, když to slíbí, musí to dodržet. Já jsem toho živým důkazem, slíbím, splním. Tak jaké pak copak!

 Vztekle zarážím nůž do jejího hrudníku a okamžitě toho lituji. Co když jsem duši poškodil? Modlím se, aby se tak nestalo. A mezitím co se její ňadra zalévají teplou krví, dívám se do obličeje, ze kterého vyprchává bolest. Přijde mi trochu nechutné, dívat se na zakrvácený tělo, nejsem přeci žádný poťapaný psychopat.

 Několikrát sebou ještě škubne, ale pak je klid. Vytahuji čepel a ze strachu, že bych svůj poklad mohl nějak poškodit, si beru nůžky a pokouším se rozstřihnout břicho. Jde to ztuha. Kůže mi připomíná gumu, ale nakonec se mi to stejně povede a já rozhrnuji oponu, abych se podíval dál.

 Po několika nekonečných minutách, kdy její tělo připomíná sekanou, ve které se rejpalo dítě, začínám pochybovat, že ta zesnulá slečna vůbec nějakou tu duši má. Začínám být vytočený. Kusem prostěradla vytírám vnitřek jejího břicha, v domněnce, zda jsem něco nepřehlédl. Nepřehlédl. Kopice roztrhaných vnitřností a krve. Nejsem moc pyšný na své dílo, ale také nejsem chirurg, jsem pekař. Frustrovaně zírám do krvavé kaše a moje mysl pracuje na plné obrátky.

 Pak mě to napadá.

Oči jsou oknem do duše.

 V duchu si nadávám do idiotů, proč mě to nenapadalo dřív? Přesunuji se k její hlavě a mezi ukazovákem a palcem rozevírám pravé oko. Přikláním se blíž a sleduji, zda ji vážně uvidím. Nevidím však nic jiného, než modrou, vytřeštěnou bulvu. Znovu se vydávám do kuchyně a bezmyšlenkovitě popadám lžičku, kterou na posteli důkladně nahřívám. Otevírám znovu její oko, a nořím lžičku do očního důlku. Připomíná mi to puding, stejně tak dobře se bulva vyloupne ven a prostěradlo pod její hlavou se barví do ruda.

 Uteče dalších několik minut, hlava mé „milenky“ je roztlučená napadrť. Předtím s ní nejspíš chtěl spát každý, nepředpokládám, že teď by někdo chtěl.

 Sedím celý zakrvácený vedle ní a přemýšlím, kam ji asi tak mohla schovat. Povzdechnu si, potřebuji kafe. Podívám se i na ní, ta zřejmě kávu nechce. Jenže co teď s ní?

 Se šálkem kávy se dívám z okna na vlaštovky kupící se na elektrickém drátě a přemýšlím, zda také nemají nějakou tu maličkou ptačí duši.