O žížale Natálce

  Za dalekými horami, hlubokými lesy, za mnoha řekami, v pustnoucí pustině byla vyprahlá země, plná kamení a písku. Bylo tu takové teplo a horko, že než spadla občasná kapka z nebe na zem, většinou se vypařila. Jednoho dne se prohnal touto zemí obrovský hurikán, který po sobě nezanechal nic, protože v této zemi vlastně nic ani nebylo. Ale přeci jen něco zůstalo a to byla nešťastná velká žížala Natálka, která tu z čista jasna dopadla na zem a udělala – buch a žuch. Rozplácla se tu na písku, jako sněhová koule o stěnu baráčku, zaryla svůj nosánek do písku, vynořila se a říká: „pfuj, to je ale hnus!“. Oklepe se jako veverka, podívá se doleva, doprava, dolů a nahoru a vidí jen písek, nebe, slunce a svůj stín. Jinak nic. Zalomí očima a praví: „pane bože, no to je na prdíky“. Rozvalí se na písku, přemýšlí, co bude dělat a jak se odsud dostane.

„Jauvejs“ vyskočí do pozoru „toto pálí, toto pálí!!!“ běduje na horkém písku, které rozpálilo sluníčko, a poskakuje sem a tam.

Když v tom najednou se na nebi objevila prve tečka, pak čárka a najednou velkej čáp. Již delší čas nepapal a v bříšku mu škrundalo, až ho to bolelo u srdíčka. Tu najednou vidí žížalu, jak poskakuje po písku, očíčka se mu rozzáří a letí hnedle k ní. Jak tak letí blíž a blíž, žížalu pohltí stín jeho křídel, žížala Natálka se podívá nahoru na nebe, a v tu chvíli čáp dosedne a chystá se žížalu sežrat.

„Nazdar žížalo, mám hlad, a chci tě sežrat“ povídá a udělá jeden krok k ní.

Žížala se na něj podívá (si děláš srandu), zalomí očima a praví „to nemáš vychování čápe, to tě doma neučili, že pokud něco chceš, máš nejdříve pozdravit!“. Čáp se lekne, protože nečekal takovouto reakci a odpoví.

„Jsem čáp Josef, mám hlad, chci tě sežrat“ praví a opět udělá krok blíž. Žížala polkne, chvilku mlčí a najednou dostane nápad, usměje se a praví:

„Josífku, pokud mě odneseš zpátky domů, dám ti takovou vypasenou žížalu, jmenuje se Matylda, pořád zlobí a nadává, nehraje si s námi, odmlouvá rodičům a nechodí do školy, ta ti určitě bude chutnat“.

Josífek chvilku přemýšlí - má sežrat žížalku Natálku nebo žížalu Matyldu, a jaký vlastně velký hlad má, přemýšlí, a tak nakonec souhlasí. Skloní hlavu, Natálku vezme do zobáku a letí s ní domů. Čáp letí přes pouště, hory, moře až do dalekých krajin, kde roste tráva, kytky, stromy, vlastně všechno, co zvířátkům, hmyzu a lidem chutná.

„Tady bydlím, tady prosím přistaň“ křičí ze zobáku Natálka, Josífek na její pokyn přistane, vypustí ji ze zobáku a ona s hlasitým buchnutím spadne na hlavičku „bum, bác, bum“. Natálka se oklepe od větviček, trávy a hlíny, podívá se na čápa Josífka a říká:
„Krucišpísek, to si mě nemohl položit, čápe!“

„Kde máš Matyldu, žížalo! Mám obrovský hlad!“ zlobí se Josífek. Natálka se na něj podívá a řekne.

„Čápe, Matylda je schovaná, protože zas zlobila, pokud na minutku zavřeš oči, tak já ji zavolám“ povídá „Ale musíš stát jako sloup, aby se nelekla a neutekla“

„Dobře Natálko, ale pokud nedorazí, nebo uteče, tak já sežeru tebe“ hudruje čáp. Natálka souhlasí, čáp zavře oči, žížala zavolá „Matyldo!“ pak změní hlas a praví „už letím, Natálko, půjdeme si hrát?“

Když čáp po minutě otevře oči, celý natěšený na vypasenou Matyldu (v duchu si říkal, sežeru i Natálku) nevidí před sebou ani jednu ani druhou. Prostě obě jsou fuč. Najednou v zemi vidí díru, kterou Natálka vykousala, když se čáp nedíval a u té díry stojí zapíchnutá vlaječka, na níž Natálka napsala: „To nevíš Josífku, že žížalky se nepapají“. Čáp chvilku hudruje, pak zamává křídly a v tu chvíli je pryč, stejně jako žížala Natálka.