Jeden všední den

„In idem flumen bis descendimus et non descendimus.“

„Do téže řeky dvakrát nevstoupíš.“

I. Středa

 

6.58 ráno.

Réginald Campoix se nepříjemným trhnutím probudil. Už zase začali naproti pracovat ti zatracení dělníci. Copak nemůžou tu fasádu opravovat trochu později? Ne, musejí svým pokřikováním a žertováním probouzet lidi všude okolo.

Réginald se mátožně posadil na posteli, obul si bačkory, zívl a pořádně se protáhl. Jako naschvál zbývaly do pípání jeho budíku jen dvě minuty. Nesnášel tohle nepříjemné buzení někým jiným a ještě takovou chviličku předtím, než se měl vzbudit sám. Na protějším domě přes ulici ten týden probíhala oprava fasády. Už třetí den jej tudíž budili nevychovaní a hluční pracovníci stavební firmy, kteří se před sedmou hodinou ranní scházeli na lešení a s mnohdy nevybíravým slovníkem se pouštěli do práce.

Venku se dělal krásný letní den, slunce nízko na obloze přívětivě osvětlovalo ložnici hřejivým světlem. Réginald byl nucen trhnout sebou znovu - teď totiž začal pípat budík na nočním stolku. Nezbývalo nic jiného, než vypnout ten nepřející přístroj a zamířit si to do koupelny.

Z kohoutku se nejprve spustila nevábně vyhlížející rezavá voda, což bylo pro všední rána obvyklé. Réginald už ze zvyku uhnul s kartáčkem, než začala vytékat voda vhodnější pro jeho namočení. Po vyčištění zubů následovaly v Réginaldově ranním pořádku paradoxní fáze - cigareta a ranní káva, které se výborně hodily na opětovné zašpinění vyčištěných zubů a přilákání nového zápachu z úst. Nicméně na balkoně se Réginald cítil nejlépe. Cigareta a kafe byly totiž jediné dvě věci, které ho doopravdy dokázaly probudit a připravit na nadcházející den.

Z balkonu byl krásný výhled na město. Ranní mlha se už naprosto rozplynula, město tudíž jen zářilo slunečními paprsky. Čtyři patra pod Réginaldem už lidé chvátali po chodníku v obvyklém shonu do práce. Po silnici zase popojížděla v kolonách auta, řízená týmiž lidmi, akorát zřejmě movitějšími a podle četnosti troubení i agresivnějšími, arogantnějšími a nervóznějšími (a patrně také nadřízenými).

Réginald si užíval pocit, že se ho to netýká. Tedy, ne že by byl nezaměstnaný a čekalo ho jen celodenní lelkování, ale proto, že měl ještě hodinu k dobru, než se do práce vydá a také proto, že jeho pracoviště se vskutku nenacházelo nijak daleko; takže nemusel kličkovat v davech lidí na ulici ani stát v kolonách na křižovatkách. Réginald totiž vlastnil malou trafiku s novinami a tabákovými výrobky, a shodou náhod ji vlastnil přímo v tomto domě, o zmíněná čtyři patra níž. Zrovna vstřícný k zákazníkům nebyl, a nebyl ani nijak extra obchodní a strategický typ, takže otevíral až v 8 hodin ráno, což mu umožňovalo polovinu potenciálních zákazníků nechat kupovat si cigarety a tisk jinde.

Réginald si sedl k plastovému stolku, který na balkoně měl, labužnicky si potáhl z cigarety a popel odklepl do přeplněného popelníku na stole. Stolek byl už neuvěřitelně propálený různými špatně mířenými odklepy popele. Nicméně všechny čtyři nohy měl, a tak stále sloužil svému účelu. Réginald se opřel o opěradlo židle, zhoupl se a spatřil holuba, který zrovna přistál na zábradlí. Jako v každém jiném městě disponujícím četnými sochami na pokálení, i zde byl holubů přehršel. Réginald je absolutně nesnášel, a tak se po nevítaném návštěvníkovi ohnal tak prudce, že ztratil rovnováhu a musel se rychle chytit stolu, aby nespadl po zádech na zem. Tím sice dosáhl toho, že se holub polekal a odletěl, odnesla to však i horká káva, postavená na stole. Polovina byla tedy vylitá na stolní desce, část horké tekutiny dokonce vychrstla Réginaldovi na levé stehno. Příjemné to rozhodně nebylo, a tak Réginald spěšně típl nedokouřenou cigaretu a cestou do koupelny láteřil slovníkem nápadně podobným tomu, jakým se vyjadřovali fasádníci už od šesti hodin osmapadesáti minut ráno.

Když přesně v osm hodin vytahoval rolety na výloze své trafiky, všiml si, že ruch na ulicích už trochu polevil. Réginald se usadil za pult a rozprostřel po něm pořádněji nově dodané noviny. Zpoza pultu bylo krásně vidět nejen na ulici, ale také na křižovatku ve tvaru písmene T, která se nacházela přímo před nevelkou trafikou. Réginald si uvědomil, že zapomněl pustit rádio, jehož hudba ho v trafice dennodenně provázela, a tak zase vstal od pultu a namířil si to dozadu do kumbálu. Cestou však zakopl o stoh remitendy, kterou včera zapomněl nachystat na vrácení. Posunul proto ještě stoh nevrácených novin a časopisů blíž ke vchodu s tím, že ho určitě nepřehlédne, až bude dneska zavírat.

Zrovna když vzadu pouštěl rádio, uslyšel zacinkat zvonek nade dveřmi, který mu ohlásil, že právě přišel první dnešní zákazník.

„Dobrý den, co to bude?“ oslovil sympatického postaršího muže, kterého tu ještě nikdy neviděl.

„Jedny gauloisky a tady tyhle noviny,“ řekl muž.

Réginald mu podal krabičku požadovaných cigaret a noviny a výměnou za ně si od muže vzal přesný obnos peněz, který měl muž evidentně již připravený.

„Nashledanou,“ rozloučil se Réginald s odcházejícím mužem, avšak zrovna v okamžiku, kdy se za zákazníkem zavřely dveře a on se otočil doprava, aby pokračoval po chodníku, objevilo se na protější cestě nákladní auto naložené bednami s prázdnými pivními lahvemi, zboku označené logem zdejší likérky Liqueurs Saint-Martin. Nezastavilo ale na červené, nýbrž šílenou rychlostí vjelo do křižovatky, pokračovalo dál na chodník před trafikou, smetlo muže, který se najednou zdál být ohebný jako hadrová panenka, projelo skrze výlohu trafiky a skončilo až za pultem, za kterým předtím seděl Réginald, jenž byl nyní přimáčknut mezi kapotou náklaďáku a zdí trafiky.

 

II. Středa

 

6.58 ráno.

Réginald Campoix až do teď pokojně spal ve své ložnici. Nyní jej však probudily bodré hlasy dělníků, kteří opravovali fasádu na protějším domě přes ulici a zrovna nastoupili do práce. Zatracení dělníci, pomyslel si Réginald, když vstával z postele a ospale si protíral oči. Jak očekával, do obvyklého pípání budíku zbývaly necelé dvě minuty. Proto ho hned vypnul, aby aspoň dnes nemusel ten otravný zvuk poslouchat.

V koupelně tak tak stihl uhnout s kartáčkem rezavé vodě, která začala z kohoutku vytékat. Každý den je to horší a horší, řekl si pro sebe v duchu Réginald a čistil si zuby. Těšil se na svůj šálek ranní kávy a také na cigaretu, kterou si ke kávě vždycky rád dal. Ostatně, nedával si cigarety jen ke kávě, ale i u jiných příležitostí, kterých se za den naskytlo minimálně dvacet.

Dnešní slunečný den přímo vyzýval k tomu, aby si kávu odnesl na balkon, kde se Réginald mohl oddávat spokojenému pozorování pracovitějších lidí, kteří ráno pospíchali do práce. Vždycky si v duchu liboval, že on nemusí do práce chodit daleko, protože jeho trafika se nachází hned v tomhle činžáku v přízemí, přímo naproti křižovatky. Zatímco se houpal na plastové židli a spokojeně pokuřoval, přistál na balkonovém zábradlí šedivý obtloustlý holub. Patrně myslel, že snad sežene nějaké pečivo k snědku u tohohle snídajícího člověka, což se ovšem přepočítal, neboť zrovna tento exemplář člověka nahrával do noty svým objevujícím se žaludečním vředům a jeho snídaně sestávala pouze z vysoké dávky kofeinu a nikotinu.

Réginald se pokusil holuba odehnat, ale jak máchl rukama ve vzduchu, ztratil balanc a musel se honem zachytit plastového stolku s kávou. Ta vyšplíchla z hrnku, vylila se na stůl a na Réginaldovo pravé stehno. Byla ještě dost horká, a tak Réginald hlasitě zaklel, rychle si naposledy potáhl z cigarety, zahodil ji do popelníku a běžel si nohu zchladit do koupelny.

Zrovna na věži nedalekého kostela odbíjelo osm hodin, když Réginald vytáhl rolety z výlohy a odemkl si. Cinkl zvonek u dveří, Réginald za sebou zavřel a namířil si to dozadu do kumbálu, kde chtěl pustit rádio. Cestou ale zakopl o do komínku svázanou remitendu, kterou včera zapomněl nachystat dodavateli na vrácení. Říkal si zrovna, že by si měl stoh nachystat blíž ke dveřím, aby na něj příště nezapomněl, když si uvědomil, že má podivné déjà vu. Něco mu říkalo, že stejnou situaci už nedávno prožil a napadla ho tehdy dokonce úplně stejná myšlenka.

Réginald chviličku zamyšleně postával nad remitendou a škrábal se na hlavě, když vtom zazvonil zvonek u dveří a oznámil mu, že právě vchází první dnešní zákazník. Byl to sympaticky vypadající postarší muž, kteřý Réginaldovi připadal povědomě a který zřejmě někam spěchal.

„Dobrý den, chtěl bych dvě krabičky červených gauloisek,“ řekl muž Réginaldovi.

Réginald obešel balíček remitendy a jal se muži podat požadované zboží. Muž se ještě dlouho prohraboval peněženkou, aby v drobných vylovil přesný obnos a nemusel tak Réginalda zatěžovat vracením peněz. Réginald si pomyslel, že někteří lidé dokážou být opravdu ochotní, když takhle myslí na obchodníky, kteří opravdu nemají mnoho drobných v kase takhle brzy ráno.

Muž vylovil z kapsičky své peněženky poslední minci, podal ji Réginaldovi, sebral si své dvě krabičky cigaret a měl se k odchodu. Réginald se za ním díval, dokud za sebou nezabouchl dveře a uvažoval, odkud ho asi zná.

Jakmile však muž poodstoupil od dveří a chystal se zapálit si jednu z právě zakoupených cigaret, vyřítilo se z protějšího ramene křižovatky nákladní auto označené nápisem Liqueurs Saint-Martin. S řidičem bylo zjevně něco v nepořádku, neboť absolutně nereagoval na červené světlo na semaforu. Se svým autem se řítil dál, taktak se vyhnul autům, kterým měl dát přednost, vjel na chodník naproti trafiky, přímo před Réginaldovýma očima smetl toho postaršího muže, který právě před zlomkem sekundy vypustil z úst obláček bílého dýmu, pokračoval dál skrz skleněnou výlohu trafiky a zastavil se až o pult, za nímž seděl Réginald. Tomu se zrovna před nárazem náhle rozsvítilo. Pochopil, odkud postaršího muže zná, a došlo mu, že i auto likérky důvěrně zná - tedy přesněji řečeno - nejdůvěrněji že zná jeho přední masku a kapotu; to totiž bylo to poslední, co v životě viděl.

 

III. Středa

 

6.57 ráno.

Réginald Campoix se absolutně odpočatý probudil na své posteli. Otevřel oči a viděl, že slunce už proniklo do pokoje a spokojeně si svítí. Podíval se na svůj budík a zjistil, že mohl ještě tři minutky spát. Vůbec to ale nepotřeboval, protože se cítil naprosto skvěle a měl dobrou náladu. Vypnul proto budík, postavil se, protáhl se a šel k oknu podívat se, co se děje na ulici. Zrovna když vyhlédl ven a nasál do plic čerstvý městský vzduch, spatřil skupinku dělníků, kteří procházeli po lešení na protějším domě a z plna hrdla na sebe halekali. Réginald se usmál a pomyslel si, že má štěstí, když se probudil těsně předtím, než uslyšel pokřikovat ty nevychovance. Byli totiž schopni člověku zkazit celý den tím, že ho nevybíravým slovníkem ráno probudili a pak neustále důkladně tloukli do všeho, co se nabídlo, škrábali špachtlemi a pořvávali na sebe.

Dnešek však byl úplně jiný. Oproti předchozím dnům v tomto týdnu se Réginald probudil sám od sebe a svěží. S úsměvem tedy nakráčel do koupelny, kde si pod tekoucí vodou opláchl obličej a vyčistil si zuby. Poté zamířil do kuchyně postavit vodu na ranní kávu. Mezitím hledal po bytě cigarety, které si předchozí den někam odložil.

Poté se rozhodl, že si kávu odnese ven na balkon a bude se rozhlížet po městě. Výhled měl z bytu pěkný, protože bydlel v pátém patře jednoho z nejvyšších činžáků v okolí. Panorama města nebylo zrovna nejvlídnější, ale smog se nad ulicemi ještě nevznášel, a tak bylo vidět docela daleko.

Réginald nechal stát na stole kávu, zapálil si cigaretu a opřel se lokty o zábradlí balkonu. Nebylo tam zrovna moc místa, plastový stolek a jediná židle se na balkon sotva vešly, ale Réginaldovi to stačilo, neboť návštěvy u něj nebyly zrovna časté. Pomaličku tedy potahoval cigaretu a shlížel dolů na ulici, kde se hemžili drobní lidičkové a popojížděla tam malá autíčka. Réginald se chtěl trochu víc naklonit, překřížil nohy, ale zavadil patou o plastový stůl s na něm postavenou horkou kávou, čímž hrneček převrhl a všechnu kávu vylil. Říkal si, že takové štěstí může mít jenom on a podrážděně mumlaje šel do kuchyně, s cigaretou mezi rty, pro utěrku a zároveň znovu postavit vodu na novou kávu. Když se vrátil s utěrkou v ruce zpátky na balkon, otevřením dveří vyplašil tlustého holuba, který zrovna seděl na zábradlí a patrně uvažoval, má-li zkusit zobnout do jednoho z nedopalků v popelníku.

Lógr z vylité kávy byl úplně všude; Réginald strávil na balkoně dobrých pět minut, než všechen posbíral do utěrky a vyčistil židli tak obstojně, aby na ní mohl zase sedět. Nachystaná voda už byla převařená a chladla, a tak Réginald spěšně chystal novou várku kávy, aby ji zalil alespoň devadesátistupňovou vodou. Konečně si tedy mohl vychutnat doušek povzbuzující tekutiny, která se dávno stala naprosto nezbytnou součástí Réginaldova ranního probouzecího rituálu.

Cestou po schodech dolů si Réginald uvědomil, že nahoře v bytě zapomněl své cigarety, ale nechtěl se už vracet, protože měl trochu zpoždění s otvíráním své trafiky. Říkal si, že si dole v krámě rozbalí novou krabičku.

Poněkud spěšně vyšel na ulici a lovil v kapse klíče od rolety na výloze, když uviděl staršího muže, který postává před dveřmi a nervózně se dívá na hodinky.

„Dobrý den, vy jdete ke mně?“ zeptal se Réginald a ukázal prstem na obchod s novinami a tabákem.

„Ano, jdu si pro cigarety,“ odpověděl muž, ale nevypadalo to, že by na Réginalda byl naštvaný za jeho maličké zpoždění.

„Chviličku strpení,“ řekl Réginald, potýkaje se přitom se zámkem rolety.

Když pak Réginald odemkl dveře trafiky, muž jej následoval dovnitř. Réginald zamířil za pult, ale cestou zakopl o stoh novin a časopisů, které měl nachystané na vrácení. Postarší muž čekající na obsloužení taktně předstíral, že si s nesmírným zaujetím prohlíží stojánek s vyřezávanými značkovými dýmkami.

„Tak co to bude?“ zeptal se Réginald.

„Jedny červené gauloisky,“ odpověděl muž.

Réginald zažil divný pocit, že snad už jednou vedl podobný rozhovor za podobného dne dokonce s podobným zákazníkem. A rázem si vzpomněl - matně se mu vybavoval strašlivý pocit šoku spojený s absolutní beznadějí, zvuky rozbíjeného skla a bolestí. Najednou mu došlo, že ten muž, který si tady v klidu kupuje cigarety a možná se bojí rakoviny plic, brzy zemře a Réginald, který si z rakoviny nedělal vůbec nic, zemře s ním.

„Jé, promiňte, zrovna je nemám na pultu,“ řekl Réginald najednou. „Mohl byste chviličku počkat, než je donesu zezadu ze skladu?“

Postarší muž překvapeně přikývl. Přesto ale dál zíral na vystavené krabičky cigaret značky Gauloises, které byly ve více než dostatečném množství vystavené přímo za Réginaldem. Réginald však věděl, že kdyby muže neodlákal dozadu ke skladu, smete nebo přimáčkne jej za okamžik přijíždějící nákladní auto s lahvemi.

„Nebude vám vadit, když vás poprosím, abyste se postavil tady ke dveřím? Jistě rozumíte, že bych měl na vás vidět… To víte, důvěřuj, ale prověřuj…“ uchechtl se Réginald a ukázal muži, kde se má postavit. Muž se obratně vyhnul stohu s remitendou a ochotně vyčkával, až se Réginald vrátí s novými kartony požadovaných cigaret.

Neuběhly ale ani dvě vteřiny, když se trafikou rozlehl ohlušující výbuch. Réginald zrovna rozsvěcel vzadu v kumbále, kde patrně ve zdi prasklo plynofikační potrubí, a jiskra rozsvěceného světla zažehla plyn nahromaděný za zdí. Réginalda i jeho ochotného zákazníka pohřbily sutiny.

 

IV. Středa

 

7.00 ráno.

Réginald Campoix se poněkud neklidný probudil pípáním budíku. Měl totiž podivný sen, ve kterém se mu zdálo o tom, jak někde syčí plyn a on se dusí. Byl zavřený v malé místnůstce ještě s někým, ale nemohl se dostat ven, a tak panikařil. Trochu rozklepaný se Réginald posadil na posteli, zamáčkl budík a protřel si oči. Bylo nezvyklé ticho; které se Réginaldovi zdálo podezřelé. Zanedlouho si však uvědomil, že je to tím, že neslyší na tento týden obvyklý křik dělníků, kteří pracovali na fasádě vedlejšího domu. Šel se podívat z okna, aby zjistil, co se děje. Když odhrnul záclony a okno otevřel, uviděl prázdné lešení, a dělníci nebyli nikde. Shlédl dolů a spatřil skupinku asi pěti do montérek oblečených lidí, kteří zrovna zaujatě pozorovali konstrukci lešení na stěně domu na ulici. O něčem se dohadovali, ale jelikož bydlel Réginald až v pátém patře, nic nezaslechl.

Réginald pokrčil rameny a šel do koupelny. Jakmile otočil kohoutkem, vyvalila se z něj rezavá voda, a tak musel chvíli počkat, než se spustila čistá, aby si mohl namočit kartáček a vyčistit si zuby. Na to, že zrána z kohoutku vytékala špinavá voda, už byl zvyklý, a tak ho to ani v nejmenším nemohlo překvapovat. Přesto měl dojem, že včera se mu to nestalo, což bylo divné. Stejně to ale ignoroval a dál si drhnul zuby, zíraje ospale do zrcadla.

Už jakž takž probraný zamířil do kuchyně, aby si uvařil svou ranní kávu, která ho vždy postavila na nohy. Při chystání nápoje myslel na to, jaké má úžasné dvě závislosti na kofeinu a na cigaretách a že to jsou jediné dvě věci, kvůli kterým ráno vůbec vstává z postele.

Vzal si hrneček kávy s sebou na balkon, kde se chtěl nadýchat trochy čerstvého ranního vzduchu. To však bylo poněkud zbytečné, když si hned zapálil cigaretu a labužnicky z ní potáhl. Zamyšleně míchal lžičkou obsah hrnku, když se ozvalo obvyklé halekání dělníků, kteří už lezli nahoru na lešení, aby pokračovali v práci, kterou včera nedokončili. Jelikož byly hlasy dnes trochu podrážděné a hlasitější oproti předchozím dnům, rozhodl se Réginald vstát a podívat se, co se děje.

S cigaretou v ústech se opřel o zábradlí balkonu a podíval se, kvůli čemu se dělníci dohadují. Nerozuměl jim však ani slovo, protože akustika v ulici byla dost mizerná, a tak se hlasy dělníků jen rozléhaly v ulici a smysl se nezřetelně rozbíjel o stěny budov. Bylo jen vidět, že rozezleně gestikulují a ukazují na lešení, na němž se rozcházeli každý na své stanoviště.

Réginaldova pozornost byla odvrácena něčím jiným, co se objevilo dole na ulici. Zaujalo ho nákladní auto, které zrovna odbočovalo na ulici naproti Réginaldova domu. Připadalo mu trochu povědomé; ale nevěděl, kde ho mohl předtím vidět. Bílý nákladový prostor byl popsán velkým nápisem Liqueurs Saint-Martin. Kde jen už to auto viděl?

Ze zamyšlení Réginalda vytrhl holub, který se snesl zřejmě ze střechy a chystal se dosednout na Réginaldovu hlavu. Náhlý šustot křídel Réginalda vylekal, ten sebou trhl a žduchnul do plastového stolku s kávou. Hrnek se převrhl, všechna káva se vylila na stůl a začala pomalu skapávat na zem přes okraje stolu. Réginald si povzdechl, protože se ještě nestihl ani jednou napít. Nezbývalo však nic jiného než zajít do kuchyně pro hadr a postavit vodu na novou porci kávy. Ani u této činnosti nepozbyl Réginald dojmu, že snad už podobnou proceduru někdy nedávno musel vykonat. Jelikož však patřil mezi méně šikovné či obratné lidi, řekl si, že se to stává docela často, a tudíž není třeba lámat si s tím hlavu.

Chtěl si zapnout rychlovarnou konvici a mezitím, co se bude voda vařit, vytřít stůl od lógru, avšak zjistil, že museli v domě vypnout proud - konvice nefungovala. Réginald si v duchu sarkasticky říkal, jaké má dnes úžasné štěstí. Šel tedy s hadrem vytřít nepořádek na balkoně a pak začal hledat v jedné z kuchyňských přihrádek hrnec, ve kterém by uvařil vodu na sporáku. Postup to byl celkem zdlouhavý, ale káva prostě byla nezbytnou věcí, kterou do sebe Réginald musel ráno dostat; jinak nebyl schopný fungovat.

Díky tomu, že tak dlouho připravoval a pak také pil svou kávu, zapomněl na to, že už se blíží osmá hodina, tedy doba, kdy má otevřít svou trafiku. Říkal si ale, že se snad nikomu nic nestane, když ji otevře o deset minut později. Maximálně někdo přijde o možnost koupit si cigarety. To Réginaldovi nevadilo, protože sám měl své cigarety při ruce, a tak mu mohli být jiní lidé se svou závislostí ukradení.

V klidu tedy posedával na balkoně s nově uvařenou kávou, pomaloučku ji upíjel a poslouchal městský ruch a hučení motorů dole na ulici. Z této klidné pohody ho vyrušil zvuk skřípění pneumatik, lehký tlumený náraz a pak výkřiky procházejících lidí. Aby zkontroloval, co se to děje, vstal a vyklonil se z balkonu. Uviděl, že dole stojí náklaďák s bílým nákladovým prostorem a že pod ním leží nehybně čísi tělo v kaluži krve. Kolem už se sbíhali lidé, aby sraženému chodci pomohli, vypadalo to však, že jsou jejich snahy marné. Réginald viděl někoho s rukou u ucha, jak patrně volá záchranku a policii. Lidí se kolem místa nehody srocovaly hotové davy, ti, kteří nepomáhali, jen zvědavě pokukovali, aby toho viděli co nejvíc.

Réginald se ještě chvilku vykláněl a sledoval, co se bude dít dál. Zanedlouho přijela zavolaná záchranná služba doprovázená jedním policejním autem. Strážci zákona rozehnali dav lidí do stran, aby se zdravotníci mohli dostat k tělu sraženého člověka. Réginald byl také docela zvědavý, jak to dopadne, a jestli se přejetý chodec ještě zvedne, a tak dopil zbytek kávy a spěchal dolů po schodech na ulici.

Vzal si s sebou samozřejmě i klíče, aby zároveň otevřel svou trafiku. Je možné, říkal si cestou, že někteří šokovaní lidé si třeba budou chtít koupit cigarety, aby se uklidnili. Když Réginald vyšel domovními dveřmi ven na chodník, uviděl to nákladní auto, které nebožáka srazilo, a přeběhl mu mráz po zádech. Na boku bílého nákladního prostoru mělo totiž velký nápis Liqueurs Saint-Martin.

V tom okamžiku jako by se Réginaldovi rozsvítilo v hlavě. Uvědomil si, že to nákladní auto zná. Možná ze sna, možná ale odjinud. Réginald měl pocit, že už se s tímto autem setkal někdy dřív a že ve spojitosti s ním zažil něco vážného. Prodral se trochu blíž přes přihlížející zvědavce, aby se podíval, kdo to pod koly auta skončil. A uviděl tam pod motorem ležet mrtvého zakrvaveného muže, který už určitě aspoň dvakrát byl u Réginalda v trafice a kupoval si tam cigarety. Ano, bylo to téměř jisté; ten muž si k Réginaldovi chodil kupovat gauloisky. Bylo to vážně divné, mít takový sugestivní a jistý pocit, že nějakou situaci znáte, a přitom si nemůžete vzpomenout, kdy či zda vůbec se odehrála.

Réginald byl z toho trochu zmatený. Vrátil se zpět na chodník od hloučku lidí, kteří stále sledovali zdravotníky, kteří mezitím vytáhli kolem těla celty, aby zabránili zvědavcům přihlížet na mrtvolu. Čekali už jen na hasiče, kteří měli tělo zpod auta vyprostit, neboť mrtvému zůstaly nohy zaklíněné pod autem. Réginald vytáhl rolety své trafiky, odemkl si dveře a zamířil k pultu. Všiml si, že včera zapomněl nachystat na odvoz remitendu; stoh nevrácených novin a časopisů stále ležel na zemi vedle prodejního pultu. Réginald tedy přesunul balík starých tiskovin na druhou stranu obchodu, ke dveřím; ale tak, aby o něj zákazníci nezakopávali. Jinak by totiž určitě zapomněl balík zase nachystat.

Vyšetřování nehody trvalo ještě dvě hodiny. Nejprve hasiči vyprostili tělo a pak odtáhli náklaďák. Zdravotníci počkali na pohřební službu a spolu s ní odjeli. Policisté dlouho vyslýchali všechny svědky, řidiče nákladního auta, který už absolvoval dechovou zkoušku, a nevypadalo to s ním dobře, už patrně měli na zadním sedadle, připraveného jet na výslech na stanici.

Réginald už na ulici nevyšel. Celou dobu zamyšleně seděl za pultem, čekal na zákazníky, a mezitím usilovně přemýšlel, proč má ty divné pocity ohledně dnešní nehody. Jak tak občas vykoukl výlohou ven, aby zkontroloval, jak vyšetřování pokročilo, náhle si všechno uvědomil.

Ten přejetý muž k němu už včera přišel koupit si jedny červené gauloisky. Nebo dvoje? Tím si nebyl Réginald jistý. Věděl však, že pak se odnaproti přiřítilo to nákladní auto a smetlo ho. Ano, a vjelo Réginaldovi výlohou do trafiky, přičemž jej samotného přimáčklo ke stěně a… a zabilo ho taky? Réginald si uvědomil, že si nepamatuje zbytek včerejšího dne. Poslední, co si pamatuje, je chladicí mřížka na předku toho nákladního auta a řinkot skla.

Bylo to jasné. Réginald asi vstal z mrtvých, aby zabránil smrti přejetého muže. Proč ale? A co teď bude dělat? Nezabránil tomu přece. Sám ale nezemřel. Nedostane tedy příležitost to napravit? Nevěděl.

Réginald dnes bezmyšlenkovitě obsloužil pár zákazníků, kteří jeho trafiku navštívili. Všichni mluvili o té nehodě, ale Réginald je ignoroval, nebo reagoval jen jednoslabičnými nepřítomnými odpověďmi. Pořád jen přemýšlel o tom, co se mu to proboha děje. Dospěl ale jen k dalšímu problému. Docela jasně si totiž uvědomoval, že včera nikoho žádné auto nesrazilo ani nenarazilo do výlohy trafiky. Včera přece bouchl plyn v kumbále. Réginald vytřeštil oči a rychle se běžel podívat do kumbálu, jestli tam někde neuniká plyn. Nerozsvítil si ani a čichal a čichal, jestli neucítí typický zápach upozorňující na nebezpečí. Nikde nic.

Odpoledne se Réginald rozhodl zajít si naproti přes ulici do pekárny, aby měl aspoň něco v žaludku. Opatrně tedy přešel cestu po přechodu, který se dnes ráno stal osudným tomu postaršímu muži. Minul budovu, na které se zrovna opravovala fasáda, a tak procházel přímo pod lešením, které stálo na chodníku, ale umožňovalo procházejícím lidem podejít jej. V pekárně si koupil dvě bagety a zamířil zpět stejnou cestou. Nad hlavou slyšel, jak zrovna někdo prochází po dřevěných deskách. Kráčel dál, když vtom se ozvalo řinčení kovových trubek, křik dělníků a strašný rachot.

Réginald stihl jen zvednout hlavu, aby se podíval, co se zase děje. Praštila ho však po hlavě jedna z desek, po kterých dělníci na lešení chodili. Upadl do milostivého bezvědomí, a tak necítil, jak se na něj řítí celá konstrukce lešení a jak ho pohřbívá pod nánosem desek, trubek, prachu a taky pár těl dělníků v montérkách.

 

V. Středa

 

6.59 ráno.

Réginald Campoix byl probuzen nenadálým pokřikováním, které se ozývalo z ulice. Réginald nejprve podrážděně mručel tváří do polštáře, ale pak se prudce odkopal a sedl si. Věděl, co se bude dít. Podívá se na budík a bude těsně před sedmou ráno. Bude si říkat, jak nepříjemné to je, když ho ti hluční fasádníci probudí těsně před pípáním budíku. Dnes bude zase středa.

Vstal z postele, popošel k oknu a vyhlédl ven. Dělníci už byli nastoupení a zrovna se pouštěli do práce. Přesně jak čekal. Šel do koupelny a pustil vodu, přičemž z kohoutku zprvu začala vytékat rezavá voda. Vyčistil si zuby a umyl si obličej. Pak zamířil do kuchyně, kde si uvařil kávu a zapálil cigaretu. S horkým nápojem zamířil na balkon, postavil hrnek doprostřed plastového stolu a vyhlížel se zakloněnou hlavou holuba, který měl za chvíli přiletět.

Pak si ale vzpomněl, že auto, kterému dnes hodlal zabránit přejet člověka, spatřil už tady. Bílý náklaďák s nápisem Liqueurs Saint-Martin už přece jel teď v sedm ráno někam vyložit zboží. Réginald spěšně típl cigaretu a vykašlal se i na čerstvě připravenou kávu. Byl rozhodnutý auto zastavit stůj co stůj, nechtěl dopustit, aby přejelo toho postaršího muže, kvůli němuž se bůhvíproč neustále probouzel do dnešního dne. Odešel tedy z balkonu, a zrovna když za sebou zavíral dveře, přistál na balkonovém zábradlí tlustý šedý holub.

Rychle se převlékl z pyžama, popadl klíče a vyběhl na schody, dveře od bytu za sebou jen zabouchl. Sbíhal schody po dvou, vyřítil se na ulici - ale nákladní auto z likérky už zabočilo do ulice naproti Réginaldově domu. Réginald chtěl užuž vyběhnout za ním, ale říkal si, že to je zbytečné. Nevěděl, kam přesně jede a stopovat ho by bylo k ničemu. Rozhodl se, že neštěstí zabrání jinak. Ještě ale nevěděl, jak přesně.

Réginald věděl, že teď má ještě hodinu času, než ke smrtelné kolizi dojde. Myslel si také, že nemá cenu čekat na postaršího muže, až se objeví před trafikou, protože z minulé zkušenosti vyšlo najevo, že muž zemře tak jako tak. Při poslední příležitosti přece muž vešel s Réginaldem do kumbálu, kde vybuchl plyn z trubek ve zdi. Musel tedy reagovat na auto likérky.

Trochu udýchaný tedy vešel zpět do domu a zadýchal se ještě víc, když stoupal po schodech ke svému bytu. Dopil si trochu zchladlou kávu na balkoně, zapálil si ještě jednu cigaretu, ale neustále se ohlížel po hodinkách. Osmá hodina se blížila. Uvažoval, jak má zabránit řidiči náklaďáku, aby šílenou rychlostí nevjel do křižovatky a aby nesmetl toho nebohého muže.

Asi ve tři čtvrti na osm Réginalda napadlo, že by snad mohl zavolat na policii a oznámit opilého řidiče náklaďáku, který to má namířeno sem na křižovatku. Pochyboval však, že by policisté přijeli včas a dokázali nějak zabránit tomu, aby opilec za volantem spořádaně zastavil a nechal se odvést. Réginald se tedy rozhodl vzít celou situaci do svých rukou. A něco mu dokonce napovídalo, že tak to od něj situace stejně vyžaduje.

Měl už dokonce vymyšlený plán, o kterém sice nevěděl, jestli vyjde, ale rozhodl se ho zkusit, poněvadž se už nechtěl znovu probudit dnes. Vyšel proto znovu na ulici a začal se rozhlížet po něčem, co by mu v jeho plánu pomohlo. Bylo to neuvěřitelné štěstí, ale zrovna přijela k pekárně dodávka, z níž vystoupil starý tlustý muž, zabouchl za sebou poněkud potlučené dveře a zmizel v prodejně pečiva. Ono neuvěřitelné štěstí spočívalo v tom, že nechal nastartovaný motor - předpokládal totiž, že se v obchodě moc dlouho nezdrží. Toho Réginald využil. Rozběhl se po ulici, přičemž míjel lešení u protějšího domu po druhém kraji ulice, přeběhl přes cestu k dodávce a rychle do ní naskočil. Nebyl v ní žádný spolujezdec, a tak se nemusel Réginald starat o nic dalšího. Jen pohlédl na hodinky, aby si zkontroloval, že je za pět minut osm. Každou chvíli auto z Liqueurs Saint-Martin přijede sem a srazí toho muže.

Réginald šlápl na plyn a rychle se s autem rozjel. Ani se nedíval do zpětného zrcátka, aby zjistil, jak na to reaguje právoplatný majitel dodávky. Réginald odbočil do ulice, na níž se mělo nákladní auto objevit, a zase trochu zpomalil, neboť bílé auto tu zatím nebylo.

Pokračoval pořád dál ulicí a rozhlížel se doleva i doprava, kdyby náhodou auto bylo jinde než v protisměru, odkud ho Réginald očekával. Provoz na silnici byl tady už celkem řídký, všichni lidé už byli zřejmě v práci. Ano, už bylo osm hodin. Náklaďák se měl každou chvíli začít řítit po cestě.

A pak ho Réginald spatřil. Nákladní auto si to pádilo přímo naproti němu. Réginald věděl, že tohle bude chtít hodně pevné nervy. To, co hodlal udělat, zatím viděl jen v akčních filmech.

Sešlápl plyn až na podlahu, rozhlédl se, jestli někde v dohledu není jiné auto, které by ohrozil, a pak škubl s volantem doleva. V překotné rychlosti se řítil přímo proti opilému řidiči náklaďáku, který měl mít před sebou už jen krátkou cestu. Když do srážky zbývalo už jen pár stovek metrů, Réginald prudce otevřel dveře své dodávky a za jízdy z ní vyskočil.

Ošklivě sebou tloukl o zem, kutálel se po asfaltu a rozedíral si obličej i tělo. Snažil se rychle zastavit, aby se ještě více nezranil a také proto, aby viděl, jak vyjde jeho plán.

Svět se ještě Réginaldovi dost točil, když ucítil silnou tlakovou vlnu a pak uslyšel ohlušující výbuch. Vyšlo to; dodávka se srazila s vyloženým náklaďákem, přičemž pak obě auta vyletěla do vzduchu.

Réginald už neměl síly nic dalšího řešit, byl až příliš vystresovaný a v šoku z toho, co právě udělal, že šel prostě pryč. Musel si trochu pospíšit, než se začnou scházet lidé. Nicméně na nikoho nenarazil, nikdo jej přímo na místě neviděl, a tak mohl jít domů, vykašlat se na trafiku, jen si uvařit kávu a dát si cigaretu.

 

VI. Čtvrtek

---