O životě nahoře a životě dole, staré skříni, kaprovi a tak trochu i o Vánocích

O životě nahoře a životě dole, staré skříni, kaprovi a tak trochu i o Vánocích

Stála před vchodem na půdu. Tam, kde se krovy svažovaly a tvořily jakýsi rovný přístřešek, který zastřešoval stříbrošedé schody a prostor malého podestu. Těsně před vstupem pod klasickou trojúhelníkovou místnost podkroví oddělenou třemi dřevěnými stupínky. Stará vyřazená skříň. Byla lakovaná a kolem zámku na klíč měla ozdobné kování. Mechanismus při zamykání zvedajících se kovových tyčí byl celý pokřivený a dávno nefungoval. Taktéž klíč byl navěky ztracen kdesi v hlubinách bytí téhle rodiny. Byla vyřazená. Skříň na haraburdí, na staré věci, na všechno možné. V horním regále byly srovnány staré závěsy a záclony a dole, pod věšáky přeplněnými starým naftalínem páchnoucím šatstvem se vršilo různé zboží, od bot, hraček, koudele, smotků vln a chemlonu, z kterého nám máma vyráběla papuče, až po pár párů zánovních lodiček na podpatku, které si koupila v nenadálém záchvatu ženství, a které z praktických důvodů většinou nenosila.

Chodila jsem si k ní hrát anebo jen tak sedět a číst. Na těch třech stupínkách u ní bylo nějak více klidu než doma. Ve světle pronikajícím luxferami, které tvořily část zdi po straně schodiště, na ručně vázaném uzlíkovém koberci, který byl rozložený na podestu, bývalo moje útočiště. Vytáhla jsem ze skříně několik hutných kožichů a starého šatstva a představovala si, kdo je asi nosil a k jaké příležitosti si je oblékal.

Jeden kousek si vybavuji do detailu. Byly to fialkové šaty s úzkými záševkovými rukávy, které těsně obepínaly ruku až k lokti. Úzká část rukávu byla ušita precizně asi s půl centimetrovým prošitím, které tvořilo jakési souvislé linkování a čárky. V jednou takto vytvořeném tunýlku mezi dvěma čárami byly až po loket v řadě našity fialové perleťové knoflíky. Stejně byl udělán i pas. Řada perleťových knoflíků tady zdobila úzký korzetový prostor od středu mezi prsy až po pupík. Od něj dolů se šaty v pravidelných záhybech vrstvily do kolové sukně, tak těsně nad kolena.  Od lokte pak byly rukávy lehce tulipánově nabírané, taktéž od pasu nahoru přes prsa. Výstřih měly šatky lodičkový, hladký a ničím nezdobený. Vlastně jedinou ozdobou těch fascinujících šatů byly ty zvláštní záševky a tři řady perleťových knoflíčků na rukávech a v pase. Materiál těžko identifikovatelný. Nějaká umělina. Bavlnu tehdy zřejmě sehnat nešlo a tak šili z toho, co bylo dostupné.

Snad tu ve skříni zůstaly odloženy po nějaké víle, anebo spíš je tu zapomněla některá z tet či jejich dcer. Nikdy jsem se do nich nevešla. Buď mi byly příliš veliké anebo už malé. Zúžená část rukávu byla tak na tenounkou ruku křehkého dítka, pas zřejmě kdysi obepínal žížalu. Zatímco vytáhnuté  - a tak majestátní ve světle dopadajícím z protějších luxfer - na ramínku visely na dveřích skříně, přestavovala jsem si v nich plachou dívenku na tanečních. Jak sedí na staré oprýskané židli, nohy rovně složeny pod sebou a nakloněny trochu na stranu se chvějí nervozitou. Ruce s těmi úžasnými manžetovými knoflíčky má přeloženy na klíně do fialového kříže. V dlaních mezi prsty žmoulá vyšívaný a navoněný kapesníček a přeje si, aby pro ni přišel a vyzval ji k tanci ten její vyvolený, její princ.

Ty šaty jsem vracela do skříně pokaždé s  pocitem, že si je jednou obleču. Pak ale zežloutly a nasmrádly naftalínem, který máma strkala do kapes všech tamtéž odložených kabátů. Stejně jsem je jednou za čas vytáhla a pověsila na dveře staré lakované skříně, aby se podívaly kolem a abych si o nich mohla dále snít. Kdo ví, kde pak skončily. Možná, že šaty také odcházejí do svých nebí, kde v nich na honosných plesech tančí princezny z neznámých krajů.

Ale zpět ke skříni. Měla rozhodně více funkcí. Byla úložištěm věcí dávno ztracených, ale i místem neobvyklých nálezů. Tak třeba - máma v ní na Vánoce schovávala mandarinky a kubánské pomeranče. V bílém neprůhledném kýblu s iniciálami Třineckých železáren, který zřejmě vyfasovala anebo umně přemístila ku potřebám domácnosti. Když je donesla z kantýny, byly ještě na půl zelené, ale do Vánoc vždycky nějak došly, a i když byly kyselé, až nám kroutilo pusou a plné pecek, voněly. Voněly po Vánocích. Někdy, když se nikdo nedíval, chodila jsem si do jejich kůry rýpnout nehtem, abych cítila tu vůni. Znamenala pro mě nadcházející těšení, minimálně na to, že na Štědrý den se nám dostane nějakých neobvyklých laskominek. Někdy se ke kýblu mandarinek přidaly i v novinách zabalené brčálově zelené banány, několik kokosových ořechů a ananas.

Když tak skládám ty obrázky, vidím zřetelně ještě jeden jiný.  Je ze sklepa, kde jsem se také ráda ztrácela a nalézala. Je od vany a od v ní plujícího kapříka. Vidím ho kterak plave sem a tam a vypouští bublinky a já a náš kocour Mikeš ho pozorujeme, a když dopluje na místo, kde je výpusť a nad ní kohoutek s čerstvým přítokem vody, otáčím s ním a pouštím studený proud přímo na něj. A voda zurčí a on se lekne, prudce se otočí, rázně se opíraje do ploutví a kocour se taky lekne, podjedou mu nohy a už je ve vaně s kaprem.  Vůbec se mu to nelíbí, takže vystřelí kosmickou rychlostí ven, ale po hladkém smaltu se nemůže vyškrábat. Tak prská a nakonec si nechá pomoct, a jakmile se dostane na sucho, zmizí za kotlem a uvelebí se na izolaci kolem trubek. Tam se vytrvale čtvrt hodiny oblizuje a snaží vysušit, zatímco já dál promrzlými dlaněmi čeřím hladinu teď už stojaté vody. Mám pocit, že v těch posledních hodinách před smrtí tahle nevinná ryba potřebuje společnost. Alespoň tu mojí.

A pak se vracím nahoru do kuchyně a přemlouvám mámu, aby ho tento rok nezabíjela. Marně. Stejně se třiadvacátého vydá do sklepa s paličkou a dřeveným prkýnkem a ten tupý úder rozrazí i mou lebku. Odřeže mu hlavu i s žábry, stáhne šupiny, vyndá páteř a zbytek naporcuje. Umně léty nacvičenými pohyby. Filátka zanoří do mléka a nechá do zítřka odpočívat… Stejně nám na Štědrý den „pluje“ na talíři a zbudou z něj jen kosti a pár šupin pod ubrusem.

Nikdy jsem kapra kvůli tomu nemohla jíst. Měla jsem pocit, že ho musím nechat plout. Tam dole ve vaně anebo kdekoli jinde, v jemu přirozenějším prostředí.

***

Vánoce. Nevím, co si při tom z dětství vybavím. Pomoučený vál a vůni koření. Předloktí spálené od plechů vytahovaných v pravidelném rytmu z břicha trouby. Svařené víno, kterého nám máma občas dala cucnout. Pražskou šunku z plechovky. Stromeček, pěkně uřezaný a poctivě ukradený z lesa a nazdobené chvojí. Na něm vánoční ozdoby foukané a barvené do duhových tónů, lesknoucí a třpytící se v zimním zubatém slunci a pak také ty mé oblíbené ze stříbrných korálků tvořících vločky, které máma kdysi sehnala na nějakém zájezdě. Hromada bráchou vyjedených salónek, v jejichž papírových útrobách ten gauner mistrně ukryl kostku cukru - to aby se nepoznalo, že je vyjedl. Pár skromných dárků pod ním, zabalených v krémovém balíkovém papíře převázaných taftovými mašlemi.

Tehdy v tom dětském srdci bylo jen těšení a radost z očekávání něčeho výjimečného. A ačkoli k nám nechodil ani Ježíšek ani Santa Klaus, chodilo k nám ticho a mír. Koledy zvonily u dveří. A padal sníh. A bylo tak nějak více bíla. Více výhledů a nadějí.

Byly Vánoce. A můj život se vtěsnal mezi půdu a sklepení. Mezi sny o princeznách a realitu kaprů…