Ježíšek bude můj nejlepší kamarád

Pozdrav od Ježíška, zaznělo odkud si z vrchu a vzduch prořízl letící perník ve tvaru nazdobeného stromečku. Byla už tma, když J. kráčel Luční ulicí na hodonínském sídlišti. Perník, s nímž se v kuchyni dřela některá z matek, mu přilétl k nohám a zlomil se o chodník.
J. se zastavil a rozhlédl se po nejbližších balkonech. Hledal střelce. Smradi, napadlo ho. Udělat tohle jeho syn, zpráskal by ho jako… Jako kdysi.
Ne, ne. Na syna teď myslet nechtěl. On na něj určitě taky nemyslí, tak co. Zároveň však věděl, že jako otec, či spíše jako fotr, jak mu syn říká, by měl být uvědomělejší. Rozumnější. Lepší. Jenže… To je fuk, prostě na syna myslet nechtěl. Naopak by rád promyslel, jak spráskat ty smrady, co hází po lidech věci z balkonu.
J. pořád stál nad rozlomeným perníkem a otáčel se kolem dokola. Marně. Kromě několika rozsvícených oken a postaršího chlapa, jenž přešlapoval na balkoně v prvním patře, neviděl nikoho. Teplota byla určitě pod nulou a ten muž tam stál jen v nátělníku a kouřil. Vlastně jen díky tomu si ho J. všiml.
Zapálená cigareta.
Žhnoucí tečka.
Zrada.
Na frontě by ti kvůli tomu ustřelili palici, napadlo J. Ani nevěděl proč. Možná protože rád četl o příbězích vojáků za druhé světové války. Hlavně o těch bojujících na východní frontě.
Žrádlo pro můj kulomet, vybavil si větu z deníku, jehož přepis knižně vydal Uwe Timm – mladší bratr člena tankové jednotky SS Totenkopf. Válku prožil jako dítě, které bylo pro otce až druhořadé. Starší syn, nadšený nacionální socialista v elitní jednotce Hitlerovy armády, byl v rodině jednoznačným číslem jedna. Uwe se na tuto pozici dostal až poté, co staršímu bratru ustřelili nohy a jeho duše se oddělila od těla někde na Ukrajině.
J. nikdy nechtěl, aby pro něj některé dítě bylo druhořadé. Žádné rozdíly. Tím se řídil. Všichni rovnocenní. Všichni mají stejná práva, ale i povinnosti.
Žádné rozdíly.
Stejný metr.
Žádné rozdíly.
Tak to podle něj mělo být.
J. přišel do hospody, kde měl být už o patnáct minut dříve. Věděl však, že člověk, s nímž se má setkat, je nedochvilný až hanba, takže čas neřešil. Oproti dohodě dorazil se zpožděním, přesto byl na místě první. Barmanka s hlubokýma očima i výstřihem mu nabídla vánoční punč, o kterém básnila tak, že by možná zastínila i Máchu.
J. si vyslechl naučená slova o lahodné chuti nápoje, který se prý hodí pro předvánoční rozjímání a dokonalé zahřátí. S odpovědí si dal na čas. Díval se do těch hlubokých očí a řekl: „Dám si pivo.“
A barmanka mu načepovala polotmavý speciál.
Cajk.
Takhle to měl rád. Žádné rozdíly. Tmavé a světlé pivo pěkně v jedné sklenici s uchem. Gut.
J. seděl na vysoké židli u baru. Kožená bunda mu visela na vedle stojícím věšáku. Čepici a šálu schoval do rukávu, jak ho to naučili ve školce. Dělal to dodnes, stejně jako netradiční způsob zavazování tkaniček. Co by prcek mu zavazování s jednou mašličkou nešlo, tak ho děda naučil dělat mašličky dvě a ty kolem sebe obmotat. Jak prosté.
Dělal to tak v pěti letech.
Dělá to tak v pětatřiceti.
A dělat to tak bude i v sedmdesáti.
Pokud se toho dožije. A pokud se toho dožije a bude se moci ohnout.
„Ahoj, prosím tě, sorry, že jdu pozdě,“ řekl člověk, na kterého J. čekal a který se posadil vedle něj na další vysokou židli.
„Ty jdeš ale pozdě vždycky.“
„Já vím, já vím… Říkám sorry. Mám vždycky čas a pak nestíhám. Potřeboval jsem ještě něco zařídit.“
„Aspoň na ty Vánoce bys mohl přijít včas, ne? Já vím, že vlastní brácha není tak důležitý jako tvoje firma a ekonomické analýzy, ale…“
Slova J. přerušila barmanka s nabídkou punče pro nového hosta, J. ji přerušil také. „Brácha si dá pivo.“
A barmanka načepovala polotmavý speciál.
„Tak na co?“ zeptal se Mirek, kterému J. neřekl snad nikdy jinak než brácho. Byli sice sourozenci, ale kromě příjmení neměli společného téměř nic.
Mirek byl o rok mladší, podsaditý s kulatícím se břichem a řídnoucími vlasy. Měl malou firmu, v níž pracovali hodinoví manželé a velké auto, na němž zase pravidelně pracovali mechanici. Jestli Mirkovi něco chybělo, pak cit pro řízení.
To J. se šoférováním živil. Jezdil s dodávkou a rozvážel poštovní balíky. Starý dobrý poctivý papír. Nejraději měl ručně napsané dopisy. Žádné maily. Žádné esemesky a podobné hovadiny, které požírají společenský život lidstva.
J. byl konzervativní. Na rozdíl od bratra byl vysoký, s černými vlasy, které mu na bocích pomalu šedivěly. Vždycky říkal, že je to kvůli ostatním řidičům, kteří jezdí jako prasata.
„No tak na co?“
„Na Vánoce?“
„A na Ježíška.“
„Už zase?!“ napřímil se J.
Ježíšek ho provázel celým dětstvím. Na základce nepatřil zrovna k nejoblíbenějším, v ničem nijak zvlášť nevyčníval. Byl průměrný. Nezajímavý. Aby na sebe upozornil, prohlásil před celou třídou, že Ježíšek existuje a že jim to jednou dokáže. Že se s ním seznámí a budou nejlepší kamarádi. Vyvolal tím takovou salvu smíchu, že se mu ve snech vracela ještě několik let poté.
„Ty si s tím nedáš pokoj, viď?“ řekl J. a naklonil hlavu.
„Ale no tak. Vždyť to byl žert.“
„Žert, ty vole?“
„Jo, žert, ty vole… Kašli na to. Ťuknem si na hezké Vánoce. Mám pro tebe překvapení, to budeš mrkat. Syn to za chvíli přinese.“
„Brácho, víš přece, jak nemám rád překvapení,“ namítl J. a napil se piva. „Co vlastně mladej? Jak se mu daří?“
„Ale jo, jde to. Občas přinese nějakou tu kouli, občas poznámku, ale jinak je v pohodě. Normál. A co ti tvoji caparti?“
„Caparti? Říkáš patnáctiletým soplákům caparti? Ti jsou tak dospělí, až se děsím, že jsem starý. Nebo si aspoň myslí, že jsou dospělí. Marika je prvním rokem na gymplu a Leoš na průmyslovce.“
„Leoš…,“ zopakoval Mirek. „Už jsi to s ním urovnal?“
J. zakroutil hlavou a otřel si pivní pěnu z koutků. „Nikdy mi neodpustil, že jsme se s bejvalou rozvedli. Je to pět let a on se mnou pořád nemluví, chápeš to? Myslí si, že jsem si tehdy našel jinou ženskou a vykašlal se na ně. Tak to ale přece nebylo. Prostě jsme si přestali rozumět, to se stává, ne? Řekl mi, že jsem děvkař… Ani nevím, kde to slovo vzal.“
„Já vím, a tak si mu jednu ubalil.“
„No… A co jsem měl podle tebe dělat? Tohle si přece ke mně nemůže dovolit. Dostal ji po právu.“
„Pohoda, je mi to jasný. Udělal bych to taky.“
„Tak vidíš.“
„Kolikátého vlastně je?“
„Brácho… Ty se jednou ztratíš v časoprostoru. Je úterý 17. prosince 2013 a sedíš na pivě v Hodoníně.
„Nedělej ze mě zase vola. Nekoupil jsi náhodou dneska Slovácko?“
„Ježišmarja proč zase?“
„Jak proč zase? Si chci přečíst, jak o víkendu hráli Drtiči. To je všechno. Člověk by měl mít přehled, co se v jeho okrese děje.“
„Aspoň že čteš papírové noviny a ne web. Starý dobrý poctivý papír,“ přikyvoval J. a dopil sklenici piva. Zatímco gravitace přitahovala zbylou pěnu, J. si zdviženým ukazováčkem řekl ještě o jeden půllitr.
Mirek mezitím zavolal synovi, aby si pospíšil. Hlas v telefonu odvětil, že už je na cestě. Že se ještě potřeboval vyvenčit. Do pěti minut přišel do podniku, kde bylo přibližně deset stolů a stejný počet hostů, dvanáctiletý hoch s velkou krabicí. Oba muži se na vysokých židlích otočili, takže bar nechali za zády.
„Čau, tati. Čau strejdo.“
„Nazdárek, mladej,“ odvětil J. a díval se na krabici o velikosti mikrovlnky.
„To je pro tebe,“ řekl Mirek a pokynul synovi, aby předal, co přinesl.
J. nechápal. „Dárek? Co blbneš, brácho? Štědrý den je až za týden, ne?“
„Jo, je za týden, ale tohle nepočká. Otevři to.“
J. několikrát zabručel, že nemá rád překvapení a že to opakuje stále dokola a že je přesto vždycky marné.
Zatáhl za konec stuhy a ta se rozjela jako led nad plamenem. Napadlo ho, jestli Mirkův syn dělal velkou mašli dvěma malými jako on při zavazování tkaniček. Co uviděl při otevření, mu však dosavadní myšlenky poslalo do ztracena.
„Cože? Co to je?“ ptal se J. a rty mu vytvarovaly písmeno O.
Díval se na bráchu.
Díval se do krabice.
Díval se na bráchu.
A pak zase do krabice.
„To je pes, přesněji řečeno štěně,“ odpověděl Mirek, i když to bylo všem naprosto jasné.
„To vidím,“ zareagoval ihned J. „Ale co já s ním?“
„To je dárek ode mě pro tebe.“
„Jakože si ho mám nechat?“
„Samozřejmě. Vím, jak máš psy rád. A taky vím, že jsi mámě nikdy neodpustil, když si tenkrát přivedl z útulku toho zablešeného vořecha a ona tě s ním poslala zpátky.“
„To ale přece…“
„Prosím tě, nic neříkej. Tohle štěně, zřejmě jezevčíka, někdo vyhodil do popelnice. A někdo jiný ho našel a odnesl do útulku. A tady mladej ho odtud přinesl, stejně jako kdysi toho vořecha. Ovšem žena je alergická na chlupy, takže u nás rozhodně být nemůže. A já nemám to srdce, poslat mladýho s tím psem zpátky do útulku jako máma tebe. Ostatně by mě zajímalo, jak to, že mu ho dali, když není dospělý, ale to si vyřídím až potom.“
„Brácho… A co když se zdržím v práci a nestihnu ho vyvenčit?“ bránil se naoko J. Té póze nevěřili ti dva naproti ani on sám. Jen si ještě nepřiznal, že mu udělali radost jako už dlouho ne.
„Když ho nestihneš vyvenčit,“ odpověděl Mirek, „tak se ti počůrá v kuchyni. Jednoduché ne? Co nechápeš?“
„Ty vole, brácho…“
„Hele, pohoda. Víš, jak se jmenuje? Podívej se na obojek.“
Stálo tam: Jesus.
„No to mě pos… podrž. Ježíš. Takhle na něj ale přece nemůžu volat. To nejde. Budu mu říkat Dži dži.“
„Říkej mu, jak chceš. A víš, že to teď můžeš vytmavit bývalým spolužákům. Seznámil ses s Ježíšem, v tomto případě malým Ježíškem. Že z vás budou nejlepší kamarádi, je snad už zbytečné říkat.“
„Brácho… Cajk, ty vole.“
„Si piš. Jo a je tam ještě malá krabička s  cukrovím, co pekla žena. Perníčky ve tvaru vánočního stromku.“
J. otevřel balíček, vzal jeden z perníků do ruky a zjistil, že je úplně stejný jako ten, co mu po cestě do hospody přistál u nohou. Podíval se na bratrova syna, který se ale mezitím kradl k východu. J. na něj chtěl zavolat, ovšem nakonec se jen nadechl… A objednal dva punče a malou misku s vodou. Dnes nebude nikdo o suchu.