Volím Šimona

Šimon se rád opaluje, v mysli má jako vzor Mirka Dušína a miluje svou dceru.
Jenže s touhle povahou sluníčkářského pravdoláskaře nemá zrovna ustláno tak, jak by si představoval – zvláště, když to po ránu fakt nestíhá.
A tak čekal.
Čekal, až dostane šanci.

Smysl

Viděl jsem topoly hledící pod sebe do tekoucího zrcadla.
Chci jejich nadhled.
Nejsem sobec.
Slyšel jsem dunivé tempo života obklopen chybějícím světlem.

Až se hyena rozchechtá

Když Emil H. rázuje náměstím v Kyjově, nebe se už nějakou dobu bortí a zasypává centrum města sněhem. Muž ukrývající se pod kabátem, mohutnou šálou a čepicí má před sebou radnici s věží snažící se svou špicí dotknout těžkých mraků. Zářící hodiny tam někde nahoře ukazují něco kolem desáté večer.

Medovětrapná

Když se konečně prodrala kpádu, zdálky vypadala jako jedna zmiliard součástí šedivých řetězů pojících nebe se zemí. Vítr jí smýkal do stran, přesto neomylně a se vší kuráží mířila kcíli.
Sto metrů. Padesát.

Zaseknutý před Volhou

Vlastně ani nevím, jak jsme se dali dohromady. Možná mě pozval na kafe. Nebo mi v průtrži půjčil deštník. Nebo mi napsal na facebooku.

Lhář

Něco ti povím. Je to vzpomínka. Dávná. Byl jsem malý.

Lhář

Můžu se tě na něco zeptat. Když vyjedeš výtahem do svého patra a zasuneš klíč do zámku, otočíš se. Víš určitě, že za tebou nikdo není. Že vmezipatře nikdo nečeká.

Věděla, že se jmenuje jinak

Někde vdáli zaštěkali psi.
Seděla na verandě rodinného domu, odkud pozorovala zelenající se vinice rozprostřené na několika hektarech. Dům zasazený vkopci nabízel jedinečný výhled, okraj verandy a vyasfaltovanou cestu pod ní dělila přibližně desetimetrová výška. Občas se jí zpohledu dolů zatočila hlava.

Archivářka

Zčetby ji vyrušil mobil zvonící ve vedlejší místnosti. Ta pitomá nasládlá melodie, kterou si její mutter tak oblíbila.
Zavřela knihu. Poslouchala.

Muž z Florencie - ukázka

Nikdy by ji nenapadlo, že dokáže běžet tak rychle.
Sekala nohy pod sebe, jak nejrychleji dokázala. Musela zmizet. Musela pryč.

Smíření

Po levé straně se míhá přerušovaná bílá čára. Jedeme alejí nějakých stromů.
Jakých nevím, nejsem botanik.
Prostě stromy.

Paf

Bylo to v úterý.
Nebo ve středu.
Ostatně je to fuk, protože vlakem jezdil každý den.
Ráno do práce, večer zase domů.

(Ne)jeden o aušus nestojí. To je bez debat

Jaro patří mezi čtyři nejdůležitější roční období – to je bez debat. Kromě zkracujících se sukní a dalšího oblečení napovídajícího cosi o tom, co děvčata skrývají pod svršky, má i řadu stinných dopadů. Povídat by mohli například velikonoční koledníci, již mnohdy dopadnou i jinam než do stínu. Třeba na hubu.

Keine zukunft, bábo

Bylo přesně 03:23, když se Š. posadil na posteli. Ze spánku ho vyrušilo stále se opakující spojení, které se mu zjevovalo ve snu.
2BX.

Rychlé šípy vládnou zemi

Jsou odvážní, vtipní a zpohledu člověka přesáhnuvšího patnáct let nejspíš pořádně naivní. Přesto jejich autorovi nelze upřít vydatnou snahu svézt na správnou cestu co nejvíce chlapců (myšleno bez ironie i jakékoliv souvislosti schlívárnami). Jaroslav Foglar stvořil Rychlé šípy, které jsou i po letech symbolem přátelství a dobrých mravů.
Takových mravů, které vočích nejednoho současného obyvatele naší české kotliny chybí vpatrech nejvyšších.

Vězeň číslo 213

Bez ranního čaje jako by nebyl. Vodu do varné konvice napouštěl vždy pár minut po šesté hodině, sotva otevřel oči. Na rozdíl od většiny středoevropanů si do něj nepřidával citron, ale kapku mléka. Jako Angličan.

Tak si to pamatujte, člověče

Brazilský spisovatel Paolo Coelho má knihy prošpikované filozifickými úvahami říznutými jeho evidentně silnou křesťanskou vírou. Proč ne. Často je to povznášející a nutí to člověka zamyslet se. Pokud je toho tedy schopný.

Smrt poznamenává sexuální život

Jedno z mouder Woodyho Allena zní, že záhrobí je nejlepším místem pro otevření restaurace. Souhlasím. Těžko tam totiž někdo uteče bez placení. Nemá kam.

Ti dva už tam nejsou

„Utíkala jsem po Národní třídě od galerie dolů. “
„Běžela si kolem lidí, kteří si mysleli, že si zešílela. “
„Skoro ano. Prostě jsem běžela.

Dobří lidé (se) prý vlezou všude

Zjeví se téměř kdekoliv a většinou ve chvíli, kdy na něj či na ni není nálada. Vautobuse, ve vlaku, včekárně, ve frontě. Tam všude mají někteří potřebu povědět cizím lidem o banálních i nejniternějších problémech ze svého života. Ke smůle jejich i „poslouchajícího“ většinou bez jakéhokoliv zájmu.

O fóbiích a válce Chetitů s Mexikem

Má ji téměř každý. Někdo běžnou, jiný exotickou a další zase snad z jiné sluneční soustavy. Ne, není to opice, ale fobie. Může být téměř z čehokoliv.

Setkání

Když se díváme jeden na druhého, nadechneme se, jako bychom chtěli něco říct. Třeba ahoj nebo co tady děláš. Nebo. Nebo něco jiného.

On, Jaroslav Vetejška

Pětadvacátého února 1948 promlouvá předseda vlády Klement Gottwald k československému lidu…
…Právě se vracím zHradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentovi navrhl seznam osob, kterými má být vláda doplněna a rekonstruována.

Paní z ministerstva

Stál jsem u autobusové zastávky a všiml si dvou starších žen. Když zavřu oči i okna, mohly mít kolem osmdesáti let. Na svůj věk elegantně oblečené, upravené a plusové body získaly i za držení zubní linie: ani jeden nebyl zlatý a všechny na svém místě. V dásni.

Když je láska na sportovní straně

Dostát manželským povinnostem je mnohdy náročnější, než se zdá. Řeč není o odevzdávání výplaty nebo nahrávání posledního dílu „Růžovky“, když partnerka zrovna není doma, ale o reji v hnízdečku lásky.
Opět je na místě říci: ne, není to kuchyně, kde díky povedenému gulášku létají vzduchem vášnivá vyznání a salva pochval, po nichž se hlava rodiny vyklopí na pohovku a nášup tráví spánkem pod rozloženou sportovní rubrikou z novin.
Naopak.

Jak jsem myslel na buchtu s mákem

Ta rovnice je jednoduchá. Počet lidí = počet příběhů. A jeden zajímavější než druhý. Stejně jako jejich nositelé.

Přeloženo do češtiny - uklidil jsem si stůl

Pozor na terorismus. Zvláště ve škole

Terorismus patří v současné době k největším hrozbám vyspělých civilizací. Lidé prahnoucí po násilí zakládají nejrůznější skupiny s nejrůznějšími názvy a nejrůznějším stylem „boje“.
Sukují tkaničky, mění zubní pasty za krémy na cokoliv, vyndávají baterky z dálkových ovladačů na televizi nebo přepadávají kamiony vezoucí plechovky s pivem, aby je protřepali, a poté je vrací zpět s vědomím, že po otevření někomu nejspíš jemně navlhne tvář. Jednoduše zavrženíhodná činnost.

Ježíšek bude můj nejlepší kamarád

Pozdrav od Ježíška, zaznělo odkud si z vrchu a vzduch prořízl letící perník ve tvaru nazdobeného stromečku. Byla už tma, když J. kráčel Luční ulicí na hodonínském sídlišti. Perník, s nímž se v kuchyni dřela některá z matek, mu přilétl k nohám a zlomil se o chodník.

Když z hádky vzejde poučení do života

Vrátil jsem se domů, rozrazil dveře a i když od úvodního šoku minulo několik minut, stále jsem nevěřil, že se to mohlo stát. Vždyť jsme si řekli, že před sebou nebudeme nic tajit. Že ksobě budeme upřímní. Že.

Zpověď. Hlavně se nesmát, prosím

V dnešní nejisté době je jisté, že každý vnímá několik obav, kterých se obává. Odborníci tvrdí, že když se člověk něčeho bojí, neměl by před tím utíkat. Zvláště má li sedavé zaměstnání, jež mu likviduje fyzičku, takže by si leda tak uhnal infarkt.
A zároveň říkají, že je potřeba o svých obavách mluvit.

Je libo dědictví nebo spartakiádní kužel?

Měl jsem sen. Že bych měl mít sen. A že o tom snu napíšu. A že se v úvodu bude opakovat stále jedno slovo.

Pozdrav z tábora

Ahoj, mami, tati a ségro.
Píši Vám zletního tábora, kde trávím už druhý týden. Víte, musím se Vám předem omluvit: že jsem odmítal na tento pobyt odjet, byla chyba. Měli jste pravdu.

Vydělávají na smetanovém zážitku

Počet pracovních příležitostí má do ideálu daleko, a tak se lidé snaží vydělat nějakou tu zlatku, jak se dá. Náhodou, ale opravdu náhodou, jsem se dostal do obskurního lokálu, abych pokáral známé, že ztrácejí čas sezením a popíjením piva. Naneštěstí tam žádný znich nebyl, ale zůstal jsem trpělivý. Jedno jsem si objednal a čas vyplnil jeho popíjením.

Jak se z princezny stala prodavačka střevíčků

Když je má drahá polovička v koupelně, často se zpoza dveří ozve: „S kým si to povídáš. “
Sice opáčím, že se psem, ale ve skutečnosti sám se sebou. No, co. Vyrůstal jsem jako jedináček.

Dvacet minut v kupé

Připadám si jako k. Ale nech to být. To je můj problém.
Můžu.

Mission imposible Oldřicha Nového

Občas přemýšlím, jak by asi na dnešních zábavách v podobě diskoték obstál „balič“ největší. Prvorepubliková herecká hvězda Oldřich Nový to ve společnosti dotáhl tak daleko, že se mezi jeho jménem a slovem milovník objevilo znaménko rovná se.
Jenže zatímco časy, kdy zpíval ženám do ucha sladké písně, jsou dávno pryč, snahy současných mladých mužů zaujmout dívky u baru přetrvávají. Představit si Nového, jak oslovuje dvacetiletou dívku v minisukni a napůl odhaleným hrudníkem je téměř nemožné.

Takové to domácí brblání

Horko, viď. Teď je pořád horko. To je na prd. A nebo prší.

.arac an im etčokS

Byla neděle, trochu pod mrakem… Na stole útulné kavárny voněla káva a hodiny ukazovaly, že je celé odpoledne přede mnou. Klidné, příjemně prožité odpoledne. Pohoda a odpočinek před pracovním týdnem.
A pak to začalo.

Ještě jednu marlenku a latté, prosím

Rozum mi říká opak, ale vposlední době si nemohu pomoct. Doma se nám vyskytují nevysvětlitelné jevy, kterým se nechce věřit. Člověk to musí vidět. „A hlavně cítit,“ namítla přítelkyně.

Deník chlupatého Franty

Máme psa. Jasně, nic neobvyklého.
Na našem sídlišti je možná víc čtyřnohých chlupáčů, než lidí. Malých, velkých, psů, fenek, něčeho mezitím… Je toho skutečně dost, co tam běhá, štěká, zuřivým záchvatem riskuje infarkt, čůrá, kadí a následně štve nepozorné chodce.

Na jedničku

Matematici říkají, že počítat sčísly je pro bl. Zkrátka pro ty, co jsou se sčítáním a dělením na štíru. Ti lepší počítají spísmeny. A ti, co se něčemu takovému raději zdaleka vyhýbají, včetně mě, jen koukají.

Masáž nemorálními pohádkami

A už jsou zase tady. Jak jinak, je jejich období. Pohádky se na nás pomalu hrnou ze všech stran a jejich přítomnost exploduje s vánočními svátky, kdy naplno obsadí televizní obrazovky.
Když jsem byl malý, rodina mi na pohádkových příbězích ukazovala dobro, zlo a lež.

Na vzkaz už není čas

Bolestmi hlavy jsem trpěl už doby, kdy mě postihla puberta. Postihla je správné slovo. Když se nad tou dobou zpětně zamyslím, musím se smát a tlouct do čela zároveň. Narodil jsem vroce 1986 vHodoníně, což je město na jihu Moravy se zhruba třiceti tisíci obyvateli.

Gigolo

Jakoby toho Ruda neměl dost. Ke všem těm starostem co posledních čtyřiadvacet měsíců nosí vhlavě, mu rodiče chtějí hodit na krk ještě sedmiletého bratra.
Na půl roku.
„Výborné.