Mraky chladly ve spoutaných pažích

Vyplazil jsem se z ulity stvoření, v utahaně ovlhlým polosvitu panelovýho rána, s absťákem po cigáru nebo tichu, semletej olověným dynamem se rtuťnatýma očima.
  Maličký kapky se vsakujou do kůže s chladným hnusem nemoci;
moje kroky hnaný vizí.
 Čas je nula sekund, nula celá pět, dvě – co?
- naučíme se, vyděláme prachy, protože kariérní i životní bum a celej ten náklad zavěšenej hákama na nepatetickejch žebrech mimoděčných géniů patosu -
  Supících, seřvávaných a poplivávaných, hlaholících a řvoucích epopeje nadskutečnýho tranzu rytmu a zášlehu; jsou bez peněz a symboly jejich ukřižování zahrnutý v šedým jílu a vajglech arogance času, bez šance na nalezení.
  Nízko nad hladinou piv se prohání ulicema závany vlahýho větru od moře,
 zatímco usínám, hlava opřená o loket na lavici, vyhlížející žhavou hudbu Těch pár minut nebo  věčností -
  Za soumraku objímám obzory.
- něco čekám
 v pohybu. Čemusi navzdory.