Dračí studna - vernisáž a autorské čtení poezie
(Pod)večer podvratného umění se vším všudy:
* vernisáž výstavy Riki Kubíčkové
Autorská čtení poezie:
* Honza Kašpárek
Hypotenze
Mniši spí vkleče,
jaro se točí,
řeka se vleče,
na kolotoči -
Půlnoční Ikaros aneb večer podvratné poezie
Chystá se další večer nabitý k prasknutí zajímavou poezií (jo, je moje, ale snad se můžu trochu pochválit, ne. ;) ), zajímavou hudbou a neméně zajímavými fotkami.
Čtu já - tedy J. kašpárek
Zahraje - D.
Trosky
O oči rozbij zrcadlo svýho zření, tepající jádrem a líčící černě rty tmy,
vzduchu zhutněnýho cigárama,
kterýma si Dante vypaluje do paží chandru pustiny zpustošený hrudi.
Stěny střepů si zarej pod kůži a cévy, až k obsidiánovýmu pableskujícímu dechu ufuněný kostry -
Sexus
Černí bozi baru schoulení ve svejch kabátech, temný hypnóze elektroswingu dojezdu a svejch propletenejch myslích mezi žebry kouře nad stolem.
Svíjející se písmena propalující přízračnej šerosvit půlnočních odlesků
a vichřice unášejí souhvězdí a stříbřitýho sokola v ulici za stěnama našeho náhodnýho útočiště;
oslnivá vlna plamene z každýho božskýho dotyku;
Mraky chladly ve spoutaných pažích
Vyplazil jsem se z ulity stvoření, v utahaně ovlhlým polosvitu panelovýho rána, s absťákem po cigáru nebo tichu, semletej olověným dynamem se rtuťnatýma očima.
Maličký kapky se vsakujou do kůže s chladným hnusem nemoci;
moje kroky hnaný vizí.
Čas je nula sekund, nula celá pět, dvě – co.
Samsara
Vyšel jsem před úsvitem, pomalu poznávanej mystériem blednoucích hvězd a tichoučkýho jazzu
potemníků s lesknoucíma se očima plnýma pervitinu, běžících udýchaně vonícíma chodníkama
tmy.
V pevným objetí; kolem víří glóby třpytivejch světů, stáčí se a zhmotňují do černejch štítů
Orgasmus na kolotoči - autorské čtení poezie
* Svou poezii čtu já, čili. Jan Kašpárek
* Mám tu čest pozvat Vás na skvělého hosta, kterým bude. Eva Hrubá
* O hudbu se postarají.
Běh
Hvězdy se noří ze skal města, pohoří -
myšlenky, oči ve mě se svíjí, topoří -
Z provoněný země stoupá hlad.
Nemám a nemáš čeho se bát.
Výdech
Kroky pražců v pospávající mlze;
s přivřenejma očima potkávám chodce v troskách lidskejch domů.
Bez víry i strachu pluju hřejivou pouští,
kde se pod měděnou sfingou vědoucně usmívá dívka v zelenejch šatech s vlasama barvy pollockova obrazu.
Záblesk
Kráčel jsem městem, když mi tichej zvuk u mexicky vlajícího autobazaru připoměl oslnění.
Óm, tichej zástupe nesmrtelných, rozběhni se a zasej do země živých a bahna v prašnejch ulicích hlaholících z chraptivejch amplionů zárodek, ze kterýho prýští zářivá noc.
Óm, jasnozřivý slova -
Óm, vůně marihuany na prstech -
Dál
Hvězdy se rozesadily v nesmírným hledišti a s rozzářenýma očima čekaly.
Déšť zašuměl-
milujeme se s tmou a hystericky se dusíme smíchy, když děláš ksichty na střechách a věšíš se na antény, zatímco dole cukráři omdlévají strachy a řítí se za dramatický hudby do hromady věnečků.
Deštníky hozený do propasti ulice.
Požár
Slova zmlkly.
Vznáším se v tichu u samotnýho dna soumraku,
v ruce hořící štětec a popel ze stránek včerejších myšlenek.
Chybí mi duet na psacím stroji reality, obrazy na stěnách se rozpíjejí.
Systema II
Plíce ulic škubou.
zarachotilo soukolí, do stroje přihozená hromada zlámanejch paží,
ocelová facka a vlasy v očích. Tupej desetitunovej buldočí ksicht mě drží za oční bulvy a táhne strojem, dokudkosti v peci nedohoří a já, zmlácenej a se špinavou, prochladlou krví nespadnu zase zpátky do prázdnýho pokoje, tichýho jak zásah baseballovou pálkou do čela.
Budík zase.
Satori XY
Přízraky ve staletejch čepicích postávají na nástupišti v mžourání probuzenejch lamp.
Šeří se.
pra-žec pra-žec
- Cisterny, zvlhlá tráva a rez nořící ruku do hlíny
Za obzorem
Bylo promluveno.
Douctíval jsem zrezlou trafostanici v poli u silnice,
mezi slavobránama kopřiv v dlouhým dojezdu šedýho dne.
Jedu po boku sta zhulenejch objevitelů někam za vnímatelno,
Fascinace
Protože tojejednokdo naší existenciální viny stojí po kolena v padajících klavírech a ledový vodě šanghajského zemětřesení.
Nemám uječenej hlas a přesto je revoluce za dveřmi.
Petrucciani a Ginsberg,
Tolstoj a Kropotkin –
Osvícení
Vichřice se rozběhla městem,
když jsme hledali osvícení v herně u nádraží,
kam se vlečou andělé se spálenýma křídlama
aby se uchlastali do věčnosti s pomníky vajglů
Momentka
Neznám se a k tomu vám lžu.
Krev pulsuje tvorbou – možná,
ale mozek se hryže v odřeným absťáku.
Řvu po létě, který bych mohl vnímat, líbat a milovat,