Jsi jaká jsi

He he he. Jsem teď trošku na rozpacích. Já nezpívám. Nikdy. Vlastně, znám jen jediný případ, kdy jsem ze své svobodné vůle někomu zapěl. A to před nějakým tím čtvrtkem své ex-berušajdě. Ale to jsem byl opravdu zoufalý a jak víte, zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Bylo to v době, kdy jsem se již asi po patnácté pokusil dobýt její výsostné vody a po patnácté jsem byl s těžkými ztrátami zahnán zpět do temného kouta naší společné kanceláře. Rád bych předeslal, že má kolegyňka, a v současnosti beruška nejsladší, je prostě superžena. Chlap by opravdu musel být slepý, hluchý, bez chuti i bez hmatu, aby dokázal alespoň neslintat pokaždé, když se její ůžasněnádherná postavička objeví ve dveřích. Proto ten zpěv. Byla to blbost. Teď již to vím. Prostě jedna z těch chyb, co vás pak pronásledují ještě pěknou část života. Znáte to. Jako třeba přebrat holku silnějšímu spolužákovi a ještě se tím pyšně chlubit o přestávkách. Taková blbost. A nebo třeba dělat frajera při kouření dutých stvolů naší květeny (už jste někdo zkoušel nasát rozžhavený vzduch zkrz zapálený stonek jakési podezřelé chaluhy silné jako dětská noha ? Vřele nedoporučuji.) Ano, toto byla opět jedna z těch chyb. Což o to, měl jsem to tehdy vymyšleno opravdu skvělě. Všichni již odešli a zůstali jsme tak zcela sami. Jen ona a já v temné opuštěné místnosti. Seděla před blikající obrazovkou monitoru, lokny blond kadeří padající do čela. Tak nádherná a nedobytná. A já nemeškal a přešel do ůtoku. Skrývaje se lstivě ve stínech, proplížil jsem se obratně až k jejímu stolu. Zřejmě něco zaslechla, neboť údery drobných dívčích prstíků na klávesnici ustaly. Šlo o vteřiny. Její ůder loktem byl pověstný. Vyrazil jsem kupředu a jemným pohybem jsem ji uchopil kolem ramen. Ztuhla. Cítil jsem, jak se ji napětí rozlilo po celém těle a prsty její ruky se sevřely do pozice odborně nazývané Tygří dráp. Teď šlo o život. Okamžitě jsem zapomněl na předem připravený proslov opěvující její půvaby, jakož i jistě dokonalý charakter a začal jsem zmateně improvizovat. A tak jsem zapěl první sloku básničky, kterou tu dnes otiskuji. Schválně říkám básničky, neboť jsem ji tak tenkrát psal (tedy, pokud jsem ji omylem někomu neštípl, ale to si nepamatuji ;)) a opravdu jen pud sebezáchovy mne přinutil ji zarepovat s rytmem mně nevlastním. Pokud vím, měla tehdy jen dvě sloky. Což ovšem ůplně stačilo, protože již na konci první jsme se oba váleli smíchy po podlaze. A jak to vlastně dopadlo ? No, opět mne odmítla a ne naposled, ale já to stejně nikdy nevzdal. A ještě dnes, když ji pod nějakou záminkou lákám do míst, kde budeme zcela sami, čelím otázce, zda zase hodlám zpívat. ;)