Jsou mezi námi

Pan Smutný se podruhé ocitl v cizím bytě, který patřil mladé ženě. Poprvé to bylo před týdnem, kdy ho pozvala dál, protože na společném čaji v jedné restauraci si cestou domů u něj v autě zapomněla mobilní telefon.

Světlana patřila k ženám, co se nesnaží na sebe nijakým způsobem upozorňovat. Vedla poklidný život, který se mnohým mohl zdát až příliš osamělý. Nesnažila se jednat nerozvážně. V jejím hlase panoval mír. Pan Smutný si toho u čaje téhož dne všiml. Neodolal jejímu kouzlu. Oči mu připomínaly bývalou přítelkyně, která zemřela na rakovinu tlustého střeva. Tu nepřestal milovat. Láska přetrvávala stále. Jen mu u čaje připadlo, že nachvilku před ním sedí jeho žena. Její tvář vyzařovala tolik energie. Když se usmála na tvářích se jí vytvořily dolíčky. Cítil tu energii. Dotýkala se jeho tváře a cítil, jak se začíná rozplývat. Pořád tu jsou. Mezi námi, uvažoval.

Huňatý čtyřnohý mazlíček se mu otíral o nohu a mňoukal. Slyšel v něm stesk a nářek. V bytě stále voněl její parfém. Známka její přítomnosti.

Popíjela červené víno. On nealkoholické pivo. Oba dva seděli jeden vedle druhého na rozloženém gauči a přihlíželi filmu, který každý musel vidět za celý život nejméně pětkrát. Když se na něj dívali společně, připadlo mu, že ho vidí poprvé. Nepřestávala se lehce usmívat. Na klíně jí ležel mazlíček. Prsty se jí při hlazení ztrácely v husté srsti. I když víno začínalo postupně působit, o nic se nepokoušel. Přijal pozvání a z její strany tak projevení vděčnosti za ten mobil. Dlouho panovalo v místnosti ticho. Až ho nakonec prolomila Světlana. Dívala se přitom panu Smutnému na prsteníček. „Pořád to bolí?“

„Ano,“ odpověděl tiše. O tom, co se stalo manželce, jí pověděl u čaje.

Pak nastala opět dlouhá odmlka. Při humorné scéně v televizi se jak pan Smutný, tak Světlana usmáli a pohlédli na sebe. Jen pohled prostoupený pochopením a přátelstvím.

Seděl na podlaze vedle ní. Mazlížek se jí točil kolem nehybného těla a kňouráním žadonil o pomoc. Tu nedokázal poskytnout ani přítomný Smutný. Jenom nechápavě sledoval mrtvé tělo s probodaným hrudníkem. K ničemu by vlastně nemuselo dojít, mumlal si pro sebe. V paměti měl čerstvý rozhovor, kdy mu Světlana telefonovala, aby přijel. Její hlas zněl štěstím. Představoval si usměvavou tvář. Jenomže v té chvíli ho přepadl strach. Strach před sebou samým a on by se také nemusel ovládnout. Představil si, jak podlehne jejímu kouzlu a oba dva tak skončí ve společném objetí plného polibků. Do telefonu jí zalhal. Tvrdil, že musí ještě něco zařídit. Doufal tak, že během získaného času se jeho představivost a strach z dohledu ztratí a on nabude přesvědčeného dojmu, že mezi nimi nikdy nic být nemůže. Zároveň ho ta lež trápila. Lhal osobě, na které mu určitým způsobem záleželo.

Jak se s tím teď vyrovná? Z dálky k němu doléhala policejní siréna. Sám totiž zavolal policii, když při příchodu otevřenými dveřmi uviděl tělo Světlany bezmocně ležet v kaluži krve.

O dva týdny později se procházel sám po nábřeží řeky Labe. Prohlížel si prsten a myslel přitom na slova, která řekl u čaje Světlaně. Ptala se ho, na ženu. Když jí odpověděl, že už není mezi nimi, obrátila se na prsten. Znám pár mužů, kterým po rozchodu z ruky zmizí i prsten. On se zahleděl do jejích hlubokých očí a odpověděl: Připomíná mi to tak ty nejkrásnější chvíle v mém životě. Nosím jej, protože tak jsem šťastný, i přes tu bolest. Takhle vím, že je mezi námi.“

Policie vraha dopadla po třech dnech.

Pan Smutný se od té doby v kavárně neukázal. Moc ven mezi lidi nechodil. A prsten nikdy nesundal.