Vánoční story o placebu lásky

Vánoční story o placebu lásky.

Pamatuji  jak jsem se jednou ráno, bylo to v zimě, probudila. V krku mně ještě strašně bolelo, obklad mi odpadl. Cítila jsem se slabě. Všude bylo šero, kolem pobíhali nějací lidé, z kuchyně voněla melta a koláč. Bylo před Vánocemi a měli jsme zabíjačku. Byla jsem dítě sotva školou povinné a zavazela jsem, kudy jsem se hnula. Obleč se a nechoď ven a zacpi si uši. Maminka proběhla s nádobou na krev. Posedla mne zima, panika a smutek.

Pojd si vzít mozeček. Proběhla zase maminka kolem.

U kachlových kamen v koutku, seděla maminka maminky. Říkali jsme jí stařenko. Byla velká, úhledná, voněla skořicí a četla noviny z hromady na podpal. Měla na nose luxusní zlaté brýle. Její vševědoucí zářivé černé oči se usmívaly. Měla jsem pocit, že do mně vidí. Pojď sem ke mně. Sedla jsem si k ní a na stole jsem měla připravený čaj, obklad a aspirín, kousek bábovky. Panebože ať něco sní. A dnes byl na stole ještě jeden jedovatě modrý lék. Panebože ať nesní nějaký paták mami a není jí zle. Všechno jsem v klidu snědla. Staři co to je?

To je lék, když s někým třepe zima, má paniku a  nebo smutek.

Vypadá jako lentilka. A pomůže to?

Určitě.

Někdy je potřeba brát po pět dní každé ráno jeden, než člověka ta tíha světa přejde, někdy se nebere žádný. Vážně se na mně podívala a její pohled uhasil všechny moje pochyby.  Tak jsem ho snědla. Chutnal jako čokoláda a udělalo se mi dobře. U kamen bylo teplo, měla jsem zavázaný krk, čaj zahříval zevnitř a povídaly jsme si. Sem tam někdo něco chtěl a stařenka všechno, ale úplně všechno věděla. Bylo mi příjemně.

Staři, tak mi jich dej víc. Podala mi celou tubu. Na obalu byly lentilky a uvnitř bylo 20 modrých lentilek. Začala jsem se řehnit. To nejsou žádné prášky. To jsou lentilky a šla jsem ven a během minuty jsem je všechny snědla.

V lednu byly uhelné prázdniny, angína se mi vrátila a myslela jsem si, že je to moje poslední hodinka.

Pořád jsem byla sama, dusila jsem se, potila a pila čaj a nemohla polykat.

Přišla mne navštívit stařenka, čerstvé Honzovy buchty s povidly a jablka. Je mi tak smutno, asi umřu.

Mami nechoď za ní, ať to nedostaneš. Nakoukla maminka.

Tak a užila jsi modrý prášek? Cítila jsem se zahanbeně, styděla jsem se za tu starou ženskou, co dělá, že neví, že to byla jenom čokoláda.

Jsem je všechny snědla, najednou a byla to čokoláda. Šeptla jsem a podívala se drze do očí stařence. A pomohlo Ti to? Ne. Podívala se na mne přes svoje zlaté brýle a takovým pohledem, na který nezapomenu. Bylo ticho. Tím, že jsi je všechny najednou rozdrtila, vyprchala z nich zázračná esence, kterou jsem ti tam darovala. Působí jenom tak, jak jsem Ti je předepsala. Ale vždyť jsou to lentilky. Ano, jsou to lentilky a v těch ode mne je kouzlo a budou Ti zářit oči, když je budeš správně užívat.  Nerozumněla jsem tomu, ale bylo mi s ní dobře. Vyzařoval z ní takový klid, teplo a jistota.

Zasvítila mi očka. Staři. Dej mi ještě ty Tvoje zázračné pilulky. Už je budu užívat správně. Vytáhla z kapsy tubičku na obalu znak čokolády a uvnitř jedovatě modré placebo lásky. Tak tomu říkám dodnes.

A pomáhají. Nevěříte? Nežije už ani moje maminka a stále si je kupuji. Teď už se dají koupit zrovna jen modré. Když si vezmu ráno jednu, mám celý den příjemný.

Loňské vánoce bylo mé vnučce strašně smutno, měla splín, tak jsem jí nachystala kouzelné modré pilulky od stařenky Anežky, jak jsme probíraly staré fotky a chtěla je. Je nám spolu fajn. Říká, že mám zářivé oči a vidím do ní.

Babi, ale stejně jsou to jenom lentilky. Směje se. Jsou. Jen je v nich kouzlo. Pravá láska. Já vím.