Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Ignác se nudil. Nudil se, protože byl u nudných lidí na nudné sešlosti. Pche, se všemi těmi trapnými a stupidními lidmi. Kdyby to nebyly přátelé jeho přítelkyně, sakra, pomyslel si Ignác, jak se Jana může přátelit s takovejma kreténama, už by je všechny poslal někam. Teď tu musim celej večer sedět a poslouchat ty jejich kecy, nadával Ignác. Blbci. Byla tu Janina kamarádka Martina, hloupá nána, se svým přítelem Petrem. Ten sice vypadal docela slušně, ale nejspíš byl příliš příliš nudný a průměrný. A pak taky bratr Martiny, ten tu je jen proto, že tu bydlí se starší ségrou. Vypadal jako typickej blbej frajírek. Zoufale nudní lidé. Zoufale nudné společenstvo.
A čím se živíš ty, Ignáci? Ignác pomalilinku otočil hlavu na dotěrnou ženskou a přemýšlel, jak jí co nejvíc vytočit. Já, řekl pomalu, hlasitě a důrazně Ignác, dostávam prachy za likvidaci lidí jako seš ty, s podivným důrazem na posledním zájmenu. Společnost ztichla. Každý se napřed podíval na Ignáce a potom pohledem překlouzl na ochromenou Martinu. A máte po nudě, zaradoval se Ignác. Po několika velmi dlouhých sekundách se jako první zasmál Martin, ke kterému se po chvilce přidali ostatní. Teda tys mě fakt dostal, smál se Martin a díval se na Ignáce, který se usmíval stále naprosto stejně, tedy výrazem člověka, který má velkou převahu. Já bych se moc nesmál, řekl Ignác, Petře vezmi si telefonní seznam - jo, ten, a teď si někoho vyber a vybírej sakra dobře. Petr poslouchal na slovo, i když bylo vidět, že to bere spíše jako legraci. Tak třeba tady - nějaká Anna Sedlářová, hlásil Petr, bydlí Kamenická 48. Tvoje volba, pokrčil rameny Ignác, který se zabydlel v roli nájemného, psychopatického vraha. Anička má fakt blbej den. Do dvou týdnů je mrtvá. Ignáci, řekla Jana, která se na svého přítele najednou dívala z jiného úhlu, o některých věcech se nežertuje. Já nikdy nežertuji, to už by jsi mohla vědět, řekl beze stopy humoru Ignác a kousal se do rtů. Jseš morbidní a nechutnej, bavme se o něčem jiném, řekla Jana. Ne, nech ho, přerušil ji Martin, kterého věc viditelně zaujala a obrátil se na Ignáce, jak by jsi to chtěl provést? No normálně, vytipuješ si zvyky a bydliště, vymýšlel si Ignác, mám ten pocit, že v Kamenické jsem už jednou pracoval, tam to znám a myslím, že už mám dobrý plán ...
Všichni se dobře bavili na Ignácův účet, a nikdo ho nebral vážně. Poslouchali tak na půl ucha a brali to jako morbidní žert. Ignác se odmlčel a sám byl na sebe pyšný, jak rozvířil debatu. Tu Sedlářovou, říkal si, tu bych chtěl někdy potkat. Role vraha mu fakt seděla.
Osoba v plášti, zahalená do klobouku tak, že by jí nikdo nepoznal, podstrčila staré domovnici modrou pětitisícovku. Chci menší službičku, řekla hlubokým hlasem. Babička zírala na několikanásobek svého měsíčního důchodu. Ano? Za ten papírek cokoliv. Nebojte, nebude to nic extra, nikomu neublížíté a nic se nestane, jenom zítra zavřete vrata v průchodu přesně o půlhodinu dřív, řekla jí postava. Na vteřinu, řekla důchodkyně.
Anna končila každý den v účtárně přesně v sedm hodin a specielně dnes už se těšila domu, na svou teplou vanu a sprchu.
Zavolejte mi personální, rozkázal ředitel. Personální? Dneska má Sedlářová dvě hodiny přesčas. Cože? Ano, slyšel jste dobře - Sedlářová má dnes dvě hodiny přesčas. Proč? Chtěl byste taky? Ne? Tak vidíte.
V půl jedenácté večer vystoupila Sedlářová z autobusu. Potichu i na hlas nadávala na co jí přišla mysl, protože byla dvě hodiny přesčas v práci a venku hustě pršelo Spěšným krokem se vydala nejkratším směrem domů. Po několika desítkách metrů si nemohla nevšimnout, že jí už delší dobu dobu sleduje divný muž, nebo žena v mužském plášti. Zrychlila. Zrychlil. Trochu zpomalila. Na tomto místě by v každém americkém filmu vrah také zpomalil, ale ten chlap ještě zrychlil. Začala se potit. On ne, všechno mu vycházelo. Průchod, blesklo jí hlavou, jediná šance je průchod - zkratka domů, tam snad budou lidi. Nezavřeli mi sakra? Ne ta baba zavírá až o půlnoci, až o půlnoci. Teď už napůl běžela. Kdyby jí pustili dřív z práce, byli by tu lidi a žádnej úchyl by jí nepronásledoval. Hele průjezd, tento objev Anně zvednul náladu. Ohlédla se. Byl tam. Blíž a blíž. To bylo špatné. Rozběhla se do průjezdu. Po několika metrech běhu narazila hlavou do těžké mříže. To bylo moc špatné. Doprdele, zaklela. Z hlavy jí tekla lepkavá krev. Zaslepovala jí oči. Pomóc, volala napřed potichu. Potom hlasitěji. A ještě hlasitěji. Nikde nikdo. Myslela že omdlí. Jeho kroky se zastavily před průjezdem. To bylo velmi špatné. Ve tmě se zalesknul oheň. Ležérním pohybem si zapálil cigaretu Co? On kouří? On si tam kouří?, začínala šílet. Vzduchem se táhnul namodralý dým. Jeho vůně ji ničila. Sedla si do dřepu a čekala. Krev jí stékala po zplihlých vlasech. Čekala. Čekala. Čekala. Čekala. Napřed čekala na to, až dokouří. Čekala. Čekala. Doukouřil a zahodil cigaretovou světlušku. Světluška zhasla. Pak se nedělo nic. Nic. Nic. Nic. Pak si zapálil další. Vykřikla vzteky. A zase čekala. Čekala. Čekala. Čekala. Čekala. Čekala. Čekala. Čekala. Čekala. Čekala. Čekala.
O několik hodin později
Nevyběhla ven proto, že by zpanikařila. Vyběhla protože věděla, že on by tam čekal do konce života. Věděla to. Věděla, že se schovává marně. Věděla, že jeho trpělivost je větší. I když věděla, že nejspíš nemá šanci, jiskřička života i naděje v ni stále byla. Rozběhla se.
On stál. Slyšel, že se rozběhla. Protáhnul se. Zahodil cigaretu a vytáhnul drátěnou smyčku. Pevně si chytil oba její konce. Proběhla kolem něj velice rychle a musel ocenit, že kdyby neměl smyčku přichystanou přesně ve výšce jejího krku, třeba by mu i utekla.
Ignác se nenudil. Vůbec se nenudil. Nenudil se, přestože byl u nudných lidí na nudné sešlosti. Všichni ti nudní lidé tam seděli ve velkých rozpacích. I Ignác byl v rozpacích. V desetkrát větších rozpacích než ostatní dohromady. Hned potom, co přišli, všiml si novin na kulatém stolku. Osazenstvo kolem nich sedělo bez hlesu. Nikdy by neuhodnul, co v nich najde. Psalo se tam o brutální vraždě Anny Sedlářové. Policie na případ uvalila informační embargo. Lidi neblbněte, to je náhoda, dyť to snad neni možný, přece si nemyslíte... takovej recesista zase nejsem, chrlil ze sebe Ignác, který se opravdu nenudil. Po zátylku mu stékaly ledové kapky potu. Byli tu kolem něj všichni. Martina, ta hloupá nána, její přítel Petr, ten průměrný a nudný člověk, její bratr Martin, ten typickej blbej frajírek. Jana se venku procházela. Nevěděl co si oní vůbec má myslet, Zjištoval, že jí vlastně vůbec nezná.
Nejhorší na tom bylo, že vůbec nikdo nehnul ani svalem.
Když měl zrudlý Ignác úplně propocené tričko, ozvala se Martina pomalým hlasem: My víme. Dvě slova a nic víc. Co Vy víte?, zeptal se třesoucím hlasem. My víme že jsi to nebyl ty, odpověděla mu Martina. Ignác skouzával pohledem z jednoho na druhého. Všichni se mírně usmívali. Kdo to asi mohl být? Nejspíš někdo z nás, viď., řekl mu Martin. Ignác neříkal nic. Bylo na něm vidět, že by tu raději nebyl. Jen běž, řekl mu Petr, stejně by ses s takovými nudnými blbci jen otravoval. Ignác nemohl věřit tomu, že ho pustili ven. Po schodem běžel tou největší rychlostí a až když uviděl denní světlo v dlouhém průjezdu, uvěřil. Napadlo ho, že příště si musí dát s odhadem lidí mnohem větší práci. A nebýt toho, že o setinu sekundy se mu kolem krku omotala drátěná smyčka, třeba by se tím i řídil.
Písmák