ZROVNA JSEM PODALA RUKU CIKÁNOVI.

 

 

Kvůli samým dovoleným, je mi líto, teď o vánočních prázdninách na rehabilitační cvičení mého pochroumaného kotníku docházet nemohu – cvičit je však nemehlo třeba, cvičit, nesmlouvavě prohánět, proto jsem se včera ráno rozhodla proskákat zdejším městem o jedné francouzské holi až do knihovny, abych kámoškám uvnitř popřála do nového roku.

Co se týče dnešního vyhlášeného blokařského tématu, tedy inspirace, tak tedy prozatím se mi na té mé včerejší misi takového neudálo nic.

 

Jenomže opodál našeho baráku jsem narazila na pana Maxe, což je spolužák mého dědy, znám se s ním důvěrně, poněvadž mi býval odmala dáván za příklad všeho dobrého, špatného i zlého, jak nějaký otčenáš.

Zdravím se proto s panem Maxem odnepaměti, poněvadž od dědy vím, že od první až do páté třídy by z nich ze všech daleko nejchytřejší, se samými jedničkami – ale potom, bůhvíproč, že nějak zlajdačil a zbaraboval, jak se říká o takových stavech tady u nás na Ostravsku, to víte, co jiného můžete od ciguna čekat, po zvláštní škole v příštím životě skončil jako kopáč u kanalizací.

Ještě že zavřený v lochu nebyl ani jedinkrát...

 

Tak jsem tedy pana Maxe pozdravila, a že jsem francouzské holi potřebovala dát odpočinout, pustila jsem se s ním do řeči. Nic neobvyklého, zřejmě by tak stalo před Silvestrem i bez berle.

Poněvadž oba rádi klepaříme, postáli jsme spolu dobrých deset minut, na závěr si jedním rukoudáním popřáli štěstí, zdraví, pohodu, a podruhé jsme si potřásli pravicemi ještě na odchodu.

 

Když jsem vešla do knihovny, hned u prvního regálu si vybírala jiná naše rodinná známá knihy na svátky.

Popřála jsem jí, ona mi, já i jejich, ona na oplátku našim, a v takovémto pohodovém úsměvném souladu jsme došly až k čistě společenskému obřadu rukoudání, když tu mě, a já přímo hned nevěděla proč, v posledním okamžiku napadlo to ono cosi jako inspirace, a já zcela bezděčně pronesla:

„Nezlobte se, ale já zrovna před chvíli podala ruku Cikánovi.“

Na naši rodinné známé bylo vidět, jak se lekla, ale přesto podobně stejně bezděčně jako před mžikem já teď pronesla ona: „Kterýmu?“

„Panu Maxovi.“

„Tak u toho mi to, děvenko, nevadí, s tím já potíže nemám, ten je náš.“

 

S holkama za pultem jsem pokecala, a když měl dojít taky na to podání našich milých tlapek, tak jsem opět, teď už ale s plným vědomím souvislosti, pronesla: „ Ale já zrovna před chvíli podala ruku Cikánovi.“

Zřetelně jsem viděla, jak jim na mžik všem třem zamrzly všechny svalíky mimické jakoby v líčení spisovatele Vančury, dokonce se na sebe vzájemně letmo podívaly, jedna z nich s ulehčením pronesla: „Ale to je fakt, Megino, opravdu skvělý vtip.“

„Jo, ještě neobvyklejší než ten tvůj králíkpták, co ho nosíš na řetízku pod krkem.“

„Prostě si nás zase dostala.“

„Ale já fakt u nás na ulici podala na novej rok tuhle ruku panu Maxovi.“  

„Tomu cikánovi, a jen tak, fakt?“

 

Cestou nazpátek jsem se zařekla, že do svých všech příštích časů, pokaždé v každé příležitosti než komukoli podám ruku, takže vždycky těsně předtím úplně samozřejmým hlasem pronesu tu svoji ode dneška novou mantru: „Ale promiňte, já totiž zrovna před chvíli podala ruku Cikánovi.“

 

S takovou inspirací jsem ihned v náhradě rehabilitačních cvičení vyrazila o francouzské holi radostně na město, koho jsem potkala, nebo si ho vyhlídla v dálce a počkala na něj věrohodně zapřená o vroubkované gumové madlo, tak každému jsem radostně popřála všechno nejlepší a na závěr pronesla to svoje čerstvé zaklínadlo.

Od mnohých, a bylo jich nečekaně moc, jsem se nazpátek jejich ruky nedočkala.

 

Aspoň teď vím, kdo je kdo opravdu zač pláč.

 

.

---