Písmák DENÍK (11)
71 ]
Jak by býval byl napověděl případný animovaný gif, dnešní blog bude znamenat další zpátky krok – to ve smyslu ještě dalšího zúžení už tak dost úzkého dosavadního tématu.
Prostřednictvím rozhýbané fotografie, která pochází z internetových fondů firmy Ferdinand Stuflesser 1875, sídlem snad i po 150 letech stále v rakouských Tyrolích, zprostředkovávám další ikonografickou variantu klečící svaté Bernadety, když případnými variantami soch této světice zobrazené jako stojící se už nebudu zajímat.
V této dílčí eliminaci spočívá ono omezení tématu naznačené výše.
DENÍK (10)
64 ]
10. 08. 2019 13:38:16 1 tipů dát kritice tip dievča z lesa
klapetky sú rozumným vysvetlením . odvážim sa povedať, že bez nich si už život neviem predstaviť .
DENÍK (9)
57 ]
Jak jsem si naplánoval, dneska kolem deváté ranní jsem dorazil do Opavy.
Sice s nějakým tím zpožděníčkem, poněvadž ihned na samém začátku, vždyť hned z nejprvnější první stanice, vyjel vlak z Těšína později o 30 minut.
Jak jsem pořídil, popíšu rozsáhleji zítra, jistých zisků jsem dosáhl, například jsem tamní svatou Bernadetu překotil iponem na bok, abych její soše opět vyfotil dno.
DENÍK (8.)
50 ]
Zajímat se o cosi jen okrajově a více nežli vlažně, a pomoci totéž skutkem, a ještě lépe činem, posléze uskutečnit – tak to jsou v lidských parametrech naprosto nesouměřitelné veličiny, přičemž ta druhá má význam vyšší nežli vrcholky hor.
Takže o této větě, jako jejím nečitelném významu napíšu dneska první blog.
Bude bez obrázků, jako i další ještě dlouho, a to nejméně z těchto důvodů: 1( já taky nevidím na zablokovaném počítadle bilance, 2) na obrázky budu mít teď nějaký čas weby, už jsou tam kdesi na pavučině pod 2 odkazy, které si musí (tady tyhle 2 níže( případný zájemce na jejich začátcích patřičnými 4 úhozy doplnit:
DENÍK (7.)
43 ]
Jinak ovšem stále tentýž genocidně zločinný stát.
Jak už roky jeho veřejným představitelům opakuji stále dokola.
Pokud totiž v něm i platí, že univerzální zkratka (ptth – čteno zrcadlově) známá jako solidně neobscénní ve vší civilizaci není kdesi v bolševické povltavské gubernii nežli závadné slovo, pak potom snad i platí, že se tu zbláznili už i všichni zdejší univerzální roboti.
DENÍK (6.)
36 ]
Dnes bych chtěl tady na blozích, i v jejich příští souvislosti, udělat opravdu hodně moc práce.
V neděli potom vyrazit na výpravu – jejíž výsledkem by měl být takový dostatek zážitků, který by vydal na žánrově regulérní povídku.
Zítra, v sobotu, zamířím časně ráno k Opavě, kde bych mohl zažít žně, jak mi k nim poskytla příležitost včerejším mailem sestra Cecílie, a tak jej přetiskuji celý, pro příklad jak kooperabilně se má lidsky jednati:
DENÍK (5.)
29 ]
Navštívíme Choryni.
Zajezdit si na svini.
S občasným připomenutím si slov téhleté dětské říkačky jsem prošel dotyčnou ves po okresce směrem od Lhotky nad Bečvou na Kelč, v zahradě zámku a později kláštera si udělal pár fotografií tamní sochy svaté Bernadety uvnitř lurdy, zaťukal na její korpus, a rázem mi bylo jasné, že se jedná o sklolaminát, a tedy výrobek dodávaný v dnešních časech firmou zřízenou pro distribuci devocionálií ve slovenské Trnavě.
DENÍK (4.)
22 ]
Třebaže z prvního pohledu na její exteriér to tak nevypadá, další opravdu unikátní lurda se nachází málem až na samém zhruba jižním okraji obce Starý Jičín, na kopci mi známém jako Svinec, a jinými nazývaném třeba Lysá Hora nebo ještě nějak jinak.
Kaple stojí na kopci vyvyšujícím se nad rovinou, vede k ní vzhůru táhlá venkovská cesta, vstupu dovnitř je bráněno zamčenou mříží – a teprve za ní uvnitř všechno zajímavé začíná. Byť se sochou svaté Bernadety se ani tady nesetkáme, ale přesto, s čímsi jako jejím vlivem (prezentace zázračnosti způsobené jediným vstupním vjemem, či memem) snad ano, ale poněvadž takovýto srozumějící vhled je dán jen nemnohým, věnujte proto, prosím, příštímu popisu náležející se pozornost.
Neboť, konečně, až od tohoto místa se bude možno setkávat s čímsi, co bude lze bez jakékoli zdrženlivosti nazývat magičností, anebo magií.
DENÍK (3.)
15 ]
Následovala potom včera cesta pěšky dolů kopcem do vesnice o 2 kilometry blíže betonovému přístřešku venkovské železniční zastávky, z níž jsem potom přesně v 15:03 odjížděl do Těšína nazpátek.
Ale ještě předtím, nežli mi zahoukal motorák, jsem strávil zhruba půlhodinu s knězem, který mi pár dnů předtím neodpovídal na maily, aby tu teď uvnitř za prahem fary lamentoval, že jsem ho takto s jakouže drzostí nenadále navštívil bez příslušejícího se ohlášení.
Dával mi svou místní převahu povýšeně vyžrat, na moje případné otázky, pokud jsem se k nim vůbec dostal, nedopovídal, do kostela k sochám Panny Marie Lurdské a svaté Bernadety mi vstup zakázal, a že od zákazu ustoupí teprve až tehdy, až mu doručím povolení církevních památkářů.
DENÍK (2.)
8 ]
18/ Galerijní obraz, pro splňování jakýchsi kritérií, bývává považován za jedinečné zpodobení, na rozdíl třeba od nějaké sochy zobrazující svatou Bernadetu, jak ji lze koupit v málem každém obchodě s devocionáliemi.
Po postřehu (nakolik ovšem po čemsi takovém. ) před pár dny zapsaném bokem na papírek pokračuji líčením včerejší cesty do Bohutic, z níž kromě než jenom rozmrzelosti nepřivezl jsem si nazpátek rozvíjejícího vůbec nic, neboť i tu, kvůli zavřené vstupní mříži, jsem se do jeskyně samé nedostal, čímž vnitřní prostor uměle ve skále vylámané skalní dutiny interiéru neobsáhl, a tedy, svým způsobem, z cizí vůle pominul.
Takže zvenku, byť s nikonem vsunutým mezi ostře vztyčenými vykovanými tyčovitými železy mříže, nemohl jsem učinit, jak jsem si vybájil, že budu postupovat uvnitř.
DENÍK (1.)
1 ]
Co se mi samo do příštích časů nabízí:
1/ Podoba děvčete jménem Bernadette Soubirous, pozdější svaté Bernadety, na fotografii, kterých lze v různých verzích nalézt na internetu desítky.
2/ Utkvělá zmínka o eseji Waltera Benjamina s názvem Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti – to v souvislosti s podobami soch vyrobených manufakturně jakožto zpodobujících Bernadette Soubirousovou coby klečící účastnici lurdského zázraku zjevení Panny Marie v únoru roku 1858.
http://groty.webzdarma.cz
Datum: 27. 3. 2019 21:52:12
Předmět: Re: Fwd: FW: Nádhera knihovní.
Ještě jednou zdrvím a jsem to opravdu já kdo postavil lurdskou jeskyni .
(48.) PUTOVÁNÍ DO, PARDON, PYŠELE...
Včera, cestou za další lurdkou do Vizovic, se mi před Hulínem přihodila následující příhoda, která snad naprosto nejlíp dokládá ono zdejší všeobecné pojímání zázraku.
Zastávku před Hulínem, mám dojem, že se jedná o Břest, do naprosto prázdného vagónu nastoupil takový jeden v čepičářském klobouku, a proto takové rozptýlení vzbudilo mou pozornost.
Zvláště pak že chlap, ještě se vlak nerozjel, ihned zapadl do záchodu.
Za minutu byl ovšem venku, tak rychlí nebývají ani chroničtí prostatici, a trádoval si to chodbičkou kolem mého sedadla na opačný konec vagónu.
DOPIS PANU FARÁŘOVI, Z MÍSTA RODÁKOVI
Dobrý den, jenž byl takovým dán, a dobrý ať námi je,
pane faráři Fučíku,
děkuji vám, že jste se ozval a dal mi tak možnost se vypsat.
Zejména o tom, že zhruba 2 měsíce se zajímám tématem grot v lurdské ikonografii, abych tak nepřesně řekl – když původně jsem mínil zjistit jejich důvody a příčiny v mém bezprostředním okolí, tedy v Českém Těšíně.
ÚŘEDNÍ KORESPONDENCE
KORESPONDENCE ZÁSLOVY S KŘENKOVOU
O TOM,
JAK ZAMĚNIT SOCHU S OSOBOU
> Datum: 26. 01. 2019 10:43
ČESKOTĚŠÍNSKÝ BLUES
ČESKOTĚŠÍNSKÝ BLUES
Panočku grajče bluza
o tej českočešynskej grotě
panočku grajče bluza
– – –
Včera, nebo dokonce už předevčírem, tomu bylo přesně 100 let, co do Olomouce tenkrát na začátku září dojel Ludwig Wittgenstein.
Masa misi. , kdepak, neulevil si tehdy takovýmto zaříkávadlem ihned při výstupu na napěchovaný hrubý písek perónu…
Již začínám vidět první režijní možnost, zapsal jsem si též o den dříve větou, 31. srpna v18:34.
. . .
Stalo se mi to.
Přihodilo.
Kdybych býval při tamtom odpoledním setkání na začátku měsíce srpna použil od pasu nikona skamerou uvnitř, cvaknul párkrát, případně tu minutu nebo dvě vcelé délce natočil, měl bych záznam kohosi existence.
Neuvědomuji si ani teď sodstupem týdnů průběh popisované situace, ale mám dojem, že jsem i cosi takového mínil, ale radši jsem se oddal vnímání stavu, a ještě spíše bezprostředně zažívanému uhranutí jím, jenž byl na dojem silnější – tedy podlehnutí co nejvědomějšímu prožitku dění okamžiku pravdivosti existence: času, jejího ženského zjevu, jednání, celkového dojmu průběhu, sledování slov mých několika víceméně banálních vět, kterých nebylo námi proneseno určitě víc, a stručných, nežli 5.
JMENUJI SE MYSTOS. 000, MYSTOS.
Představme si na úvod muže, jenž se křestním jménem anebo příjmením jmenuje Mystos.
Mystos.
Nikoli snad Mythos, například, třebaže shoda mezi těmito dvěma starořeckými slovy se jeví velmi příbuzná.
Na rozdíl od studentů zdejších vysokých škol uměleckých a jiných směrů, na nichž se nic takového neučí, jsem já měl štěstí, že mě, připraveného, onehdy nenadále potkala zmínka jednoho studenta amerického, jež se týkala etymologie slova, popřípadě slov, jako mystika, mystičnost, mysteriózní, nebo mystérium, tedy na jedné straně jistého stavu tajemnosti, tajemství samého o sobě, jakož současně i zasvěcení k němu.
§ 54
Tajůplnou náplní jedné znedakonických krabiček by mohlo být pár pouhých odřezků, odpadů zkteréhosi poblízkého rámařství, jež by se jinak jako zcela samozřejmě jindy použily leda tak kotopu.
A přitom by se znich vseřazené podobě mohlo státi cosi jako ilustrace tautologie, tedy onoho tautologického principu, odvozování či vyvozování stále téhož opakovaně ze sebe sama vkoloběhu, jenž podle Ludwiga Wittgensteina charakterizuje oprávněně tak nazývané myšlení.
Uzavřená výstavní krabička tohoto druhu by mohla stejně tak poskytovat pouze polotovary nutné ksestavení výsledného celku, obdobně, jak bývá obvyklé například vpřípadě stavebnice Merkur, čili opět shodně sWittgensteinem řečeno modulu či modelu hry.
Přičemž vtéto dílčí okolnosti by závazně vyžadovaná podmínka doprovodné dokumentace ke laždé vystavené krabičce, kneviděnému obsahu krabičky, se zcela samozřejmě stala návodem kstavebnici, ke kitu – tedy zcela reálnými pravidly ke hře.
DOKUMENTACE JAKO VIZUALIZACE NEVIDĚNĚ NEVIDITELNÝCH VĚCÍ.
Znění titulku považujte za zatímní improvizaci, obrázek jen za pouze čímsi mě nutkající příklad.
V (nebo Z) porovnání jeho dvou polovin neplyne žádné závazné ponaučení, pokud ovšem nemineme podobu levou, triviálně kýčovitou, elementárně snadnou ke sledování, neboť novinami všeho světa bylo již obdobné nesčetněkrát popsáno – zatímco chápání poloviny pravé již vyžaduje jakési sebou samým, sebou samou, vybudované nebo stanovené asociace jdoucí nad pouhou žlabovou menáž žurnalismu.
Oba tyto systémy používají ke sdělení významu stejného principu krabičkového – které, když se zavřou, vypadají obě stejně významově stejně.
Čím je tedy zdravý intelekt (jako míry intelektuálních hodnotností) má od sebe odlišit.
DOPISNÍ OBÁLKA JE PŘECE SVÉHO DRUHU SCHRÁNOU, TEDY I KRABIČKOU.
Dopis, zněhož pochází vstupní úryvek, byl dávnou dívkou napsán někdy vroce sedmdesátém prvním nebo druhém, na začátku normalizace, která pořád trvá; tenkrát jsem už neměl sil.
Následně jsem tuhle upřímně oddanou písemnost schraňoval více nežli 40 roků, občas ji přeloženou mimoděčně zahlídnul povalovat se někde ve svém domácím pracovním okolí.
Teď, když velmi nutně potřebuji, jsem unikát už dobrého půl roku neviděl.
Se záměrem zachování čitelnosti co nejdéle, aby nebyl volně ležící šisován okenním světlem, jsem jej zřejmě někam založil, bez identifikující vzpomínky vložil – anebo nazdařbůh nějakým nedopatřením vynesl jako nechtěnou součást nějakého papírového smetí do odpadkového koše umístěného lenochovi vstřícně pohodlně přes ulici naproti vchodovým dveřím i jím obývaného činžáku.
§ 293
Kjedněm znejdůležitějších míst Wittgensteinových FILOZOFICKÝCH ZKOUMÁNÍ patří tento paragraf.
Pro účel jednotícího záměru připravované prázdninové nedakonické výstavy jsme jeho část vypreparovali zjeho významového okolí.
Které však kcelkovému pojetí každého případného nedakonického výstavního exempláře je důležité, zejména proto, že výsledkem každého jednotlivého prezentovaného exponátu by mělo být cosi jako individuální řečová hra ve Wittgensteinově smyslu.
Něco málo kjejich problematice bylo již uveřejněno ve 2 číslech časopisu Chron.
[03.04.2015, 18:26]
[03. 04. 2015, 18:26]
Jak jmenuje se
kočka, Wittgensteina
to levobočka.
HLEDÁ SE POVÍDKA O WITTGENSTEINOVĚ KOČCE.
Třeba ji máš v talónu zrovna ty.
[30. 03. 2015, 18:38]
Wittgenstein´s cat.
POVÍDKA Z POZNÁMEK NA WITTGENSTEINOVO TÉMA - 1. KAPITOLA
I. Víš, kdo to byl Wittgenstein. Vidíš, a já nevěděla a tak dosud nemám zkoušku zfilozofie…
Volám vás na nohy, všechny vy cvičenky zhodin kondičních aerobiků, jakož i vás, bývalé mažoretky, baletky a diskotékové tanečnice, jak na parketech, tak od tyčí i celostěnových zrcadel, zaplňte svými těly plochy dávných spartakiádních stadionů a zacvičte rozkomíhanými bílými kužely, či předveďte jen pouze holými vypnutými pažemi nebo i spraporky drženými prsty na koncích paží vašich horních končetin, stejně jako olámanými větvemi listnatých stromů nebo za temnot rozžehnutými dvěmi pochodněmi či párem baterek na každou jednu zpřípadných dam.
Každá jediná, anebo i ve skupinách, namísto bezesmyslných diet hubněte poesii radostného psaní písmen několika druhů praporkových abeced, vynuťte jimi ze sebe alespoň pár pohybových názvů dávných C.
Adéle K.
[24. 01. 2015, 16:50]
Duckrabbit – nebo
Rabbitduck. Koukáš zleva.
. . .
[08. 01. 2015, 19:17]
V způsob pobídky
ozvala se Adéla.
Tamta z povídky.
KDYŽ ČÍŇAN PROMLUVÍ
O pár měsíců nebo jen dnů dříve nežli se posléze na začátku srpna 14. roku nechal Ludwig Wittgenstein dobrovolně odvést na haličskou frontu, zapsal si do notesu tuhletu známou větu: Slyšíme-li mluvit Číňana, máme sklon považovat jeho řeč za neartikulované chrčení. Ten, kdo rozumí čínsky, v tom pozná jazyk. Právě tak nepoznávám často člověka v člověku.
CHCETE PUBLIKOVAT V ČASOPISE CHRON ???
Tamní téma je Ludwig Wittgenstein.
Jakkoli.
Nejlépe však nějakým žánrem připomínajícím esej -- v rozsahu tak 5 stran.
Případně několikadílným příspěvkem -- vždy ovšem nějak souvisejícím s Ludwigem Wittgensteinem.
3/ CESTA VLAKEM:
Následnou půlhodinu jsme vyhlíželi jako ze sebe unaveni dlouholetí manželé zralí už tak akorát na návštěvu jakési odborné poradny. Ona, sedící čelem ve směru jízdy, se dívala nastávajícím událostem vstříc, zatímco ke mně, usazenému týmž skutečnostem vprotisměru, dojížděly ony tytéž už jen jako jakési vzpomínky původnější touhy odplouvající teď již do nikam.
Přitom ona čára nebo průhled, vněmž se přítomnost okamžikově lámala do minulosti, se rovinatou krajinou pohybovala zhruba stokilometrovou rychlostí stále blíže ohlášenému Přerovu.
Na kopci Hostýna napravo se stával stále více zřetelnějším chrám, aby po čase se i jeho nabytý barokní majestát umenšoval vzrůstající vzdáleností do stavu těžce šedomodře namlžené dálky vzdáleně splývajícího obzoru.
2/ CESTA VLAKEM.
Přesto jsem si příští chvíli přes obě sedadla rozprostřenou kanavu důkladněji prohlížel, neboť jsem mezi jedněmi načatými a jinými ještě ne dokončenými znaky nemohl dohlédnout sjednocujícího smyslu. Dosavadní plocha ještě doposud nebyla onou shrnující celostí naráz vyjevující jediným pohledem manifestovaný význam.
– Co tu bylo předlohou, – zeptal jsem se bez vytáček.
– Jízdní řád trati, po které zrovna teď jedeme, starý letos zrovna sto let.
1/ CESTA VLAKEM
Každý zde snad již slyšel o uzlovém písmu, zapískal si nějakou zprávu morseovkou.
Námořníci zjedné lodi na druhou předávají od nepamětna jejich vzkazy světly, praporky.
Ve všech těchto třech jazycích, a mnohých ještě bizarněji jiných, lze předávat celé věty, odstavce.
Chvíli to sice trvá, nežli se takové zprávy ksvým adresátům dostanou, vnějšími okolnostmi často zkomolené, přesto jsou srozumitelné.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(28)
[02. 08. 2014, navečer za Hulínem]
Jedu, jedu, sám,
end zájmu, Duckrabbite,
o tě – – – odkládám.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(27)
[19. 07. 2014, 19:34]
Ještě 3 týdny.
Duckrabbite, autor
už tak jsem bídný.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(26)
[05. 07. 2014, 19:08]
Péra odevšad
mi tlačí, Duckrabbite…
Žádné však kačí.
UMĚNÍ TWITTŮ (1)
Ještě za sebou nemám vernisáž duckrabbití výstavy letošní, přesto: nedakonická výstava napřesrok se bude jmenovat MEG RYAN__STÍN EXISTENCE.
Dotyčná Meg Ryan, jak známo, je herečkou: tedy osobou se širšími možnostmi zanechávání prchavých stínů za osobním i profesionálním životem.
Dlouhý příklad 1. takového stínu: opatřete si onu část z filmu WHEN HARRY MET SALLY, v níž u stolu v restauraci předstírá Meg Ryan orgasmus.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(25)
[21. 06. 2014, 18:59]
Vendula má dnes
výročí. Duckrabbite,
já stesk v obočí.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(24)
[07. 06. 2014, 18:40]
Po roce snahy:
Duckrabbite, můj elán,
tvrdím, má dlahy.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(23)
[24. 05. 2014, 18:35]
Salát zčervené
řepy, Duckrabbit chápe –
hodlám být happy.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(22)
[10. 05. 2014, 20:01]
Duckrabbite, patř.
Nadarmo touhy stebou
spjaté, vatro, vatř.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(21)
[26. 04. 2014, 18:25]
Ještě 2 dny, 3
měsíce. Duckrabbite,
nestrň vpanice.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(20)
[12. 04. 2014, 19:23]
Téma Duckrabbit.
Příští týdny už mlčet.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(19)
[29. 03. 2014, 21:46]
Za 10 minut
budu spát. Duckrabbitím
peřím, srstí hřát.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(18)
[15. 03. 2014, 20:05]
Napružen darmo
vdoupěti – duckrabbitím
moudrem přispěti.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(17)
[01. 03. 2014, 20:31]
Po zcela marných
60 minutách:
Duckrabbite, ach…
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(16)
[15. 02. 2014, 17:48]
Napadnout mě nic
nechce – hm, duckrabbitně
nebásním lehce.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(15)
[01. 02. 2014, 18:47]
Po pouhém jednom
hltu mléka Duckrabbit
srst vpeří svléká.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(14)
[18. 01. 2014, 17:14]
Žadoním skromně:
Duckrabbite, múzo má,
hlavu obliž mně.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(13)
[04. 01. 2014, 19:03]
Než myšlenka jsou
hbití zcela neznámí
všem duckrabbiti.
DALŠÍ A DALŠÍ SUPER SKVĚLÉ REKORDY!!!
DALŠÍ A DALŠÍ SUPER SKVĚLÉ REKORDY.
ANEB:
CO BY ZA TO JINÝ TUZEMEC DAL.
Zřejmě skvělou nabídkou naprosto jedinečných artiklů zabývajících se Duckrabbitem lámu zde na fejsbuku všechny dosavadní vlezlounské rekordy.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(12)
[21. 12. 2013, 17:04]
Duckrabbit je lest.
Filozof Wittgenstein
svět jí bude plést.
ZROVNA JSEM PODALA RUKU CIKÁNOVI.
Kvůli samým dovoleným, je mi líto, teď o vánočních prázdninách na rehabilitační cvičení mého pochroumaného kotníku docházet nemohu – cvičit je však nemehlo třeba, cvičit, nesmlouvavě prohánět, proto jsem se včera ráno rozhodla proskákat zdejším městem o jedné francouzské holi až do knihovny, abych kámoškám uvnitř popřála do nového roku.
Co se týče dnešního vyhlášeného blokařského tématu, tedy inspirace, tak tedy prozatím se mi na té mé včerejší misi takového neudálo nic.
Jenomže opodál našeho baráku jsem narazila na pana Maxe, což je spolužák mého dědy, znám se sním důvěrně, poněvadž mi býval odmala dáván za příklad všeho dobrého, špatného i zlého, jak nějaký otčenáš.
Zdravím se proto spanem Maxem odnepaměti, poněvadž od dědy vím, že od první až do páté třídy by znich ze všech daleko nejchytřejší, se samými jedničkami – ale potom, bůhvíproč, že nějak zlajdačil a zbaraboval, jak se říká o takových stavech tady u nás na Ostravsku, to víte, co jiného můžete od ciguna čekat, po zvláštní škole vpříštím životě skončil jako kopáč u kanalizací.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(11)
[07. 12. 2013, 18:11]
Skryt pod peřinou,
Duckrabbite, nezdary
moje zahynou.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(10)
[23. 11. 2013, 16:20]
Nerozeznám krok,
vpřed či vzad, Duckrabbite,
za každý jsem rád.
POSLEDNÍ NOC V NEDAKONICÍCH
Jsou nádherní motýli, kteří létají jenom vnoci, napsal kdesi Jakub Deml, o jedenáct roků starší Wittgensteinův vrstevník, který tohoto filozofa o 10 roků přežil.
Od podzimu roku 89. uplynulo letos 24 roků, když jsem tenkrát v65. nastupoval na vysokou školu, Ludwig Wittgenstein byl po smrti sotva 15 let – nikdo zprofesorstva však snámi tenkrát o něm nemluvil.
TELEGRAM
POKUD AUTORSKY PÍŠETE, ZDE MÁTE PŘÍLEŽITOST:
http://duckrabbit. blog. cz/1311/pisete
STOP.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(9)
[09. 11. 2013, 18:06]
Pokud do lisu,
poteče ze mne míza.
Duckrabbit slízá.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(8)
[26. 10. 2013, 20:04]
Večer po volbách.
Výsledek.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(7)
[12. 10. 2013, 19:09]
V nouzi o zájem,
madam, sDuckrabbitem verš
vrty vaše vkládám.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(6)
[28. 09. 2013, 16:46]
O duckrabbitím
pírku zakrátko budu
mít básní sbírku.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(5)
[14. 09. 2013, 17:00]
Duckrabbitavše,
řečeno přechodníkem.
Minulým, ženo.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(4)
[31. 08. 2013, 07:25]
Zebra má pruhy
příčné. Duckrabbit zase
myšlenky hříčné.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(3)
[17. 08. 2013, 18:42]
Králík skačerem.
Duckrabbit společník můj
každým večerem.
MRTVÉHO DUCKRABBITA VIDĚTI...
Jedinec, který není obeznámen, nevidí. Vjistém smyslu, aby poprvé uviděl, musí vidět mnohokrát předtím.
Ovšem stává se, že kdosi cosi uviděl, dokonce se vonom uviděném jako opodstatněném smyslu osvědčenou praxí utvrdil, takže on osobně se stává takovouto svou zkušeností natolik utvrzelým, popřípadě zatvrzelým, že aby vtom, co vidí doposud, náhle uviděl i cosi jiného.
Obrázek Duckrabbita proto pro něj zůstává zobrazením jedné zoptických iluzí, a jakkoli intelektuálně či jen hole intelektově rozšiřovat rozsah takto viděného již nikdy nebude mít puzení.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(2)
[03. 08. 2013, 10:42]
Houslové pouzdro
ve tvaru Duckrabbita.
Mysl vám lítá.
PERO DUCKRABBITA
Smontovat vespolek dohromady tělo Duckrabbita, jak svědčí přiložené fotografie, není nic obtížného – takovýto výrobek svede každý zručný preparátor, nebo nad jeho pitevním stolem například by stihnul i zcela běžný nemocniční patolog.
Dokonce tímto způsobem je možno dojít ke vtipu, koné zdejšímidomorodci tolik zde oblíbené fejsbukové zábavě.
JAK VŠAK ZOBRAZIT KODIFIKOVANOU ZNALOST, DEFINICI.
Věc začne nabývat na zajímavosti, pokud se rozhodneme pro zobrazení onoho čehosi jako duckrabbitího principu – já nazvu pro příklad jednu ztakových možností kvyrobení jako DUCKRABBITOVO PERO.
SOBOTNÍ CHVILKA DUCKRABBITÍ POESIE(1)
[17. 07. 2013, 18:07]
Každý den jeden
skutek duckrabbití – ať
neskončím vřiti.
DVOUDENNÍ HRA S NĚKOLIKEROU DVOUZNAČNOU PODOBNOSTÍ
(Pouze pro ty, kdo umějí číst. )
Včera, vneděli první májovou, mě popadl, a ještě i vpondělí mou vůli svírá, možná rozvíjející nápad na téma dalšího foršpanu kté nedakonické výstavě.
Vlastně návrat k mé vlastní autorské nedostatečnosti zpřed pár dnů, kdy jsem přes roky zaprášená a kdejakým sajrajtem polepená okna nahlížel kamerou i nikonem dovnitř interiéru nedakonické nádražní čekárny, zamčené před světem obdobně dlouhé roky.
Kamera je poctivá, říkávám, fotografie však zrak nenahradí, očima jsem zvenku uvnitř i tentokrát viděl víc, ba zřetelněji, nežli to cosi, jež jsem posléze ve výsledku nafotil i nakameroval, píšu, poněvadž slovo nafilmovat vtéto souvislosti výsledku není možné použít.
TOTO VŠE A JEŠTĚ VÍCE: VÝSTAVA DUCKRABBIT NEDAKONICE
DUCKRABBIT´S CHARM.
Daniil Charms.
Pro jistotu jsem se podíval do souvisejícího odstavce encyklopedie, jestli nějakou škodolibou koincidencí nebyli ti dva, Daniil Ivanovič, geniální Rus, a Ludwig Josef Johann, obdobně geniální Rakušan, letopočty jejich narození vrstevníky, pokud by, shodou osudových shod mohli stát proti sobě jako vojáci vzákopech 1. světové války na frontě vHaliči a nebo Bukovině, což by mě mrzelo.
DRUHÉ SETKÁNÍ S DUCKRABBITEM – OPĚT THAJSKÉ
Moje teta se jmenuje Ingrid Bori. . (sovna Majska -- namísto otazníků psáno azbukou), zajímá ji především život Thajska, proto o tomto tématu, kromě vín, trochu více vím.
Pokud tedy začnu vyprávět například o Duchovi thajské slepičí polévky, pak … tak radši ne, poněvadž mě samého už při pouhém vyřčení slova toho, kterého nyní napíšu radši jen jeho zkratkou DTSP, popřípadě ještě zatajeněji jako .
PRVNÍ SETKÁNÍ S DUCKRABBITEM – THAJSKÉ
Představme si, vrámci příštího našeho brouzdání vtématu epistemologie, co bychom si tak asi společného představili…
Co třeba. Co třeba, dejme tomu. Co třeba, dejme tomu, průměrného Thajce.
Který každé ráno, jen co vysvitne naráz slunce, vyráží do lesa za barákem na houby.
O DRAMATURGOVITOSTI JAKO JAKÉSI PODIVNÉ MYTOLOGIČNOSTI
> Datum: 08. 12. 2012 20:07
> Předmět: Re: Dobrý den, paní profesorko Panevová, dovoluji si otázku,
>
Vazený pane kolego,
SVATÝ PARADIKTÝN NEBYL JAPONEC, A PŘESTO…
Na počátku bylo i tu slovo, a to slovo onehdy stálo při mně, enem sem ho párkrát opsal, a pod seba, ku věčné slávě našeho lidového světca Paradyktýna, pomnožené vřádkoch pod sebe položil.
Kdyby tu mezi čtenářama byli Japonci, na prvý pohled jejích šikmúcích očí by věděli hned, že majú před sebú kombinatoricky na rozum cosi obzvláště náročného, cosi jako sú ty jejich sudoku.
Harada, harada, to je teda paráda.
Ógaši jó, Ógaši nó, zdravím jich všecky upřímně pod tú jejich svatú horú Fudži, tam by se tedy našemu Paradiktýnkovi žilo, tam by si ho teda vážili.
TŘI VĚTY SVATÉHO PARADIKTÝNA.
Když se při myšlení svatému Paradiktýnovi nedařilo občas přijít na to, co zrovna mínil, soblibou vtakových chvílích pronesl sám k sobě: „Co okolo teho obcházáš a na tým podřepkáváš jak slépka nad kuřincom. “
Druhá jeho věta, kterou by vyhlášen po celém brodeckém okolí, tak tahle zase vzápisu co nepřesnějším zněla: „Kčemu sú vám tak asi všecky vaše dovednosti, když jich máte tak leda Bohu nahovno. “
Nevím, možná bych i ho stakovým jeho arzenálem výřečnosti překvapil, kdybych se zeptal: „Tak co, strýcu Paradyktýne, co byste řekli na to, že sa začnú zajímat tématom, ne, to je blbé slovo, takové vy ještě neznáte, tak teda, jak bych to řek, slovo jako umělecké dílo, esli mi rozumíte, a nezajímá mě enom to cosi třeba, zda je možno jedno slovo třeba namalovat. “
„Vypodobnit třeba jako tú našú vzácnú Svatú Trojicu, ale se sice pojem jeden, ale slova podvakráte tři: Otec, Syn a Duch – jak i dohromady vspolku známí jako Nejsvětější svatá Trojica.
PROČ JE TEDA KVÚLI VNITŘNÍMU PRÚTÍ ROZDÍL MEZI DVĚMA JINÁČ STEJNÝMI SLOVAMI
Než sem teda včera večer vté Vašinových stodole usnul, postavil se mi před oči takový divný obraz.
Na jedné straně sem viděl stúl ze dřeva, sklížený a poctivě zhřebíkovaný dřevěnými klínkami. Napravo od něho, teda vlastně nalevo, kdybyste se na mojú představu dívali zrovna vy, ale abych nemýlil sám sebe, tak teda napravo od toho mojeho stál druhý stúl – enem tak posplétaný a uvázaný zprútí.
Než sem teda usnul, přišlo mi tady to mámení jako vnuknutí a slíbil sem si, že se zítra kněmu holými rukami vrátím.
UČENÍ DONA PARADIKTÝNA, SVATÉHO
Nejlepší pro našú věc je asi představovat si to každé slovo jako stúl.
Zkaždé stran ho vidí kdosi jiný jináč, jeden jako malý, velký, nebo prostřední tak akorát.
Když se mu zlomí jakýmsi nedopatřením noha, dycky mu kterýsi mistr stolař može jinú přidělat. Napohled třeba tú samú, ale bárs zjiného dřeva, pro základní podobu nebo účel stola to nevadí.
PÁR ZACHOVANÝCH VZPOMÍNEK Z UČENÍ SVATÉHO PARADIKTÝNA
„Když řekne náš pán král, jeho jasnost, stúl, myslí tím nejčastěji jeho stúl. Když mi ale ty, Matyášu, povíš, žes seděl u stolu, hned si pomyslím, že tady u teho. “
„Ale co kdybych ti chtěl vyprávjat, co sem zažil onehda všenku. “
„Nevymýšlaj si, peníze, jak je svět širý, žádné nemáš, musel by sis vymýšlat.
UKÁZKA Z ANÁLU PARADIKTÁLNÍ TURISTIKY
Dnes večer odchádzam do Tatier, zajtra sa chystám vyjsť na najvyšší tatranský končiar Gerlach. Myslím, že do kroniky, ktorá je na vrchole napíšem text s použitím slova paradiktus/paradiktálny/paradiktýna. A ak bude len trocha vhodné počasie, text nafotím a pošlem Vám ho, aj s výhľadom na Tatry.
Jistá kunsthistorička Zuzana, moje korespondenční známá, sníž jsem se nikdy neviděl zočí do očí, mi přesto o předminulém víkendu takto, jakže chvályhodně a jiným pro příklad, mailem slíbila, že vpondělí, vrámci její výpravy na tatranský Gerlachovský štít, až vystoupá, na samé špici tohoto jedinečného velikána, do vrcholové knihy napíše jakýsi zápis spoužitím kteréhosi paradiktálního slova.
CO SE TENKRÁT STALO, KDYŽ SE JEŠTĚ PĚŠKY SVĚTEM PUTOVALO.
Někdy se přihodí – jako když archeologové otevřou náhle všemi celé věky zapomenutou kostlivcovu hrobku.
Pouhou chvíli před takovýmto objevem se nevědělo nic. A náhle se objevují nové znalosti, souvislosti, interpretace, dokonce nová slova, nebo alespoň taková, která jsou častěji opakována. A nebo jakoby nově používána, po všech koutech na ně narážíme, setkáváme se s nimi odevšad, zažíváme onu souhru vstřícných náhod setkání a nečekaných událostí jako když se vášnivé zamilujeme … i když takový příklad, anebo výklad, bych vlastně v souvislosti se světcem používat neměl, neboť světci jsou z tradice muži střídmí, klidní, nevzrušivě ctnostní, zahledění do nitra mimo zevně potrhle dějící se události … no tak dobře, začnu tedy dnešní příhodu jinak, třebaže se stejným začátkem slova na opět samém začátku.
PARADIKTYN, PARADIKTUM, PARADIKTUS – POPIS JEDNOHO ZE ZÁZRAKŮ SVATÉHO PARADIKTÝNA.
Vážený pane,
k Vašemu dotazu sděluji, že níže uvedené výrazy se (ostatně dle očekávání) ve staročeské slovní zásobě do konce 15. století, kterou se naše oddělení především zabývá, nevyskytují.
Sice typicky současně stručné, přesto vyjádření doktorky Aleny Černé, pracovnice oddělení vývoje jazyka pražského Ústavu pro jazyk český, nejenomže věcně dokládá a vymezuje časový interval, v němž na našem území prokazatelně neexistovalo označující slovo – dokonce s vysokou pravděpodobností vylučuje domněnku, že v dotyčné době mohla být naživu tímto slovem označená osoba.
Proto z takového důkazu plyne pro samu legendu svatého Paradiktýna následující: živá tradice tohoto lidového světce byla tedy aktuální v kterémsi z pozdějších období.
SVĚTCOVA KORUNA JAKO ALEGORIE ČASU.
Zelenou korunu nad čelem svatého Paradiktýna lemovanou po okrajích žlutě tvoří tři vrcholy vyjadřující minulost, přítomnost a budoucnost, popřípadě zrození, život, smrt, jak už jsem popsal minule, oba krajní jsou zřetelněji nižší nežli prostřední. Stoupající hrany všech tří jsou ovšem ostře hladké, bez ozdob, na rozdíl od koruny majestátu vládcovského, s níž býval na hlavě zpodobován Satan, jejíž každý ze tří vrcholů má podobu rozeklané šipky konce šípu.
Neboť z jeho návodu a pokušení zejména nás vždy samé naše hříchy zasáhnou.
Zpodobení zelené koruny svatého Paradiktýna bývalo dokumentem archetypální tradice mnohem dávnější nežli předkřesťanské, dokládá se už i v časech, kde se ještě ani o pohanství v dnešním smyslu nedá mluvit, a existence koruny jako emblému vládcovské moci se vyvozuje z existence postavy tak zvaného Ducha či Krále lesa, který býval jindy nazýván rovněž Zelený, nebo také Divý, muž, jehož tradice se (jako praktikované obřady) zachovala například na některým místech dnešního Rakouska až do časů moderního 19.
MORYTÁT O HOLI SVATÉHO PARADIKTÝNA.
Co se týče délky poutníkovy paradiktýnové hole, je tato odvozena z následující dávnověké zásady. V případě hůlek magických, zvaných paradictus, jež bývaly používány čarodějnicemi a čarodějníky, platívala zásada tak zvaného magického sáhu, a proto délka čarodějné hůlky v případě každého takového jedince byla dána délkou individuální vzdálenosti od vrcholku nejdelšího prstu prostředníčku až do nejzazšího vrcholu prohlubně jamky magikova podpaždí.
Neboť takový předpis umožňoval čarodějníkovi nosit hůlku při sobě veřejně a přitom naprosto očím jiných skrytě; též okamžité její vztyčení k útoku v případě setkání s jakýmkoli projevem záškodných osob, vlivů či sil.
Vycházející sice z téže praxe nástroje ochranného proti všem zlovolnostem, délka atributu poutnické hole svatého Paradiktýna však, jinak také symbolu dlouhého života, za který bývává považován i celý paradiktýnový strom, délka jeho hole je přesně dvojnásobná, tedy dlouhá dva magické sáhy, a to nejenom proto, že bývává považována v soubojích s nadpřirozenými mocemi za dvakráte účinnou.
LEGENDA O LIDOVÉM SVĚTCI DLOUHÉHO ŽIVOTA
Znám je odedávna na některých místech moravského Slovácka pod jménem Paradiktýn, popřípadě Paradygtýn, někdy jmenován s přídomkem svatý, třebaže se o katolickou církví kanonizovaného světce nejedná.
Jedná se o kult neokázalé skromnosti, proto i jeho svátek je určen tradicí na 29. února, takže se slavívá jen co 4 roky.
Lidová postava Svatého Paradiktýna souvisí s původními pohanskými zvyky oslavujícími stromy, v jeho případě černý bez, dávněji známý jako paradiktýn.