Vražedný pohled

 

Fernando Messini zaplatil, vstal od stolu a vyšel z restaurace.

Ještě před deseti lety by po jeho odchodu z veřejného místa ležel na zemi alespoň jeden mrtvý.

Ale nyní, když bylo Fernandovi 35 let, už se dovedl ovládat. Bylo až s podivem, že ho za těch pětadvacet let, než začal s výcvikem, nezavřeli. A to zabil desítky lidí! Po každé vraždě se cítil hrozně.

Nastoupil do černého auta s tmavými neprůstřelnými skly a zapnul si pás.

Nabitou pistoli položil na sedadlo spolujezdce. Práce špiona je riziková.

Nastartoval a najel na dálnici do Washingtonu.

 

Marianne už jako malá věděla, že je výjimečná. Celá vesnice se jí bála, protože pokud se na někoho nenávistně podívala, začal se svíjet bolestí.

Mnoho lidí po tomto jejím zásahu zemřelo po cestě do nemocnice, v nemocnici nebo dokonce přímo na místě.

Policie nechápala, co se to děje, protože ti lidé umírali zdánlivě bez příčiny.

Ovšem největší drbna ve vesnici, paní Larryová, si všimla, že Marianne je pokaždé na místě nehody a všude rozhlásila, že za to může ona.

Bohužel to byla pravda. Marianne sice nevěděla, jak to dělá, ale jedno bylo jisté: Umí ranit a zabíjet pohledem v pravém slova smyslu.

 

Jakmile vjel Fernando do podzemních garáží, vystoupil z auta a šel do kanceláře svého šéfa. Ten mu před hodinou vysílačkou oznámil, že se k němu má urychleně dostavit, protože na něj čeká úkol.

Fernando Messini vstoupil do kanceláře. Přivítala ho brunátná tvář jeho šéfa- Philipa Leckraye.

,,Konečně Messini! Čekám na vás už hodinu! To jsem zvědav, jak mi to hodláte vysvětlit, protože jste mi do vysílačky tvrdil, že jste ve Washingtonu!”

,,No, víte pane Leckrayi,” začal klidně Messini, ,,pojmem Washington jsem myslel stát Washington a…”

,,To stačí! Zpět k vašemu úkolu, operaci 2832-D.”

,,Déčko? Takže vražda. Kde?”

,,V jižní Kanadě. A pozor- důležitá informace: může za to dítě.”

,,Dítě?”

,,Ano. Té dívce, která je podezřelá, je teprve sedmnáct. Jmenuje se Marianne Lifwoodová a je neprokazatelně vinná. Zabila 12 lidí!”

Fernando se tou cifrou nenechal ohromit a zeptal se: ,,Neprokazatelně vinná? Takže nejspíš nic neudělala!”

,,Nemožné!” zařval Leckray a zrudl.

,,Pojedete tam a usvědčíte ji! Rosaleen vám dá letenky a falešné doklady.”

 

Marianne právě seděla na kraji lesa a učila se literaturu. Když získala dojem, že už to umí, zvedla se a vykročila k domovu. Tam už na ni čekala matka.

,,Marianne! Kde ses zase toulala?”

,,Učila jsem se literaturu, mami, u lesa. A teď si jdu lehnout, zítra mám důležitou písemku.”

Marianne vyběhla do svého pokoje v podkroví a plácla sebou na postel.  

Na stropě uviděla mouchu. Stačil jediný pohled a moucha ležela mrtvá na podlaze. Marianne nesnášela hmyz, takže jí tohle malé zabíjení nevadilo, ale z vražd lidí měla obrovské výčitky svědomí.

Ale nemohla to ovládnout. Nechtěla zabíjet lidi, jenže vždycky zapomněla, že když je naštvaná, má se dívat do země nebo zavřít oči.

Marianne mívala dny, kdy sama sebe nenáviděla a zkoušela se očima zabít přes zrcadlo. Samozřejmě to nešlo. A navíc takhle rozbila už 15 zrcadel.

Matka už nevěděla, co si s ní počít. Nechápala, co se to s Marianne děje. A k tomu všemu na to byla sama, protože Marianne neměla otce.

 

Zatímco letěl Fernando Messini do Kanady, četl si o své nové identitě a o Marianne Liftwoodové.

Jeho krycí jméno bylo Tom Smith a měl pocházet z Southamptonu. Věk 36 let, vdovec, pracuje po brigádách.

Fernandova postava, Smith, na něj byla příliš nudná. Dal by přednost policistovi v penzi, který je stále aktivní, ale na to byl moc mladý.

Přistoupil ke čtení o Marianne. Od prvního okamžiku mu bylo jasné, že jí nikdy nic nedokáže. Ale rozkaz je rozkaz.

Konečně přistáli ve Winnipegu. Fernando si vyzvedl kufr a zavolal na taxíka.

 

Byla jedna hodina ráno a Marianne stále nemohla usnout.. A přitom věděla, že usnout musí, už kvůli té písemce. Ale to nebylo nejdůležitější. Když se totiž Marianne špatně vyspala, dělalo jí větší problémy nikoho nezabít.

Marianne už se rozhodla. Odejde pryč. Navždy. Daleko odtud, kde ji nikdo nezná… Ne.

Je nebezpečná. Nesmí se přiblížit k lidem. Lepší by bylo postavit si v lese chýši a tam osaměle dožívat.

Ale ne dnes. Teď jenom odejde do lesa, kde se pokusí trochu vyspat. Ale stejněnemůže jít do školy. Je to moc nebezpečné.

Marianne vstala z postele a začala tiše pobíhat po pokoji a balit si věci. Ve skříni na chodbě si vzala spacák, v kuchyni jídlo.

Dobře věděla, že ji matka nebude postrádat, protože ráno odcházela brzy.

Vyběhla ven a zamířila k lesu. Běžela až k jeho okraji. Teprve když byla bezpečně schovaná před nežádoucími zraky, zvolnila tempo a došla na malou mýtinou, u které, jak věděla, stál rozložitý strom. Vyšplhala na něj a v jeho koruně si udělala pohodlí.

 

Byly tři hodiny ráno, když Tom Smith dorazil do New Tlestu. Ubytoval se  v hostinci U zlatého jablka (i když s menšími obtížemi, jako je rozespalý hostinský) a ve výčepu si vzal něčí noviny. Hledal rubriku Inzerce- pronajmu pokoj. Našel, co potřeboval:

Pronajmu pokoj s koupelnou a kuchyňkou. Liftwoodová, New Tlest 238.

,,Liftwoodová! Takže budu přímo u zdroje. To je vynikající.” řekl si Fernando Messini alias Tom Smith.

Hned ráno se Fernando vydal k Liftwoodovým. Doma ale nikoho nenašel a sousedka mu řekla, že paní Lifwoodová šla do práce a přijde v pět hodin.

Měl tedy volný den a rozhodl se, že si aspoň najde brigádu.

 

Marianne se probudila. Prve si nemohla vzpomenout, kde to vlastně je, až pak jí to došlo. Podívala se na hodinky na ruce a zjistila, že je devět hodin. Vstala a najedla se. Potom si šla ještě lehnout, čistě pro bezpečnost své matky, až se vrátí domů. Nastavila budík na čtyři hodiny odpoledne.

 

Bylo pět hodin, když Fernando vyšel ze Zlatého jablka k Liftwoodovým.

V 17:10 stál u nich na dvorku a čekal, až mu někdo otevře. Po chvíli se tak také stalo. Nebyla to ale paní Liftwoodová, nýbrž Marianne.

 

Marianne zírala na cizince přede dveřmi a přemýšlela, kde už tu tvář viděla. Cizinec promluvil jako první.

,,Dobrý den. Jsem Tom Smith a zajímám se o ten volný pokoj.”

,,Do-dobrý den. Já jsem Marianne Liftwoodová. Samozřejmě vám pokoj ukážu, ale matka tady ještě není.”

 

,,To nevadí.” Fernandovi se ulevilo. Ještě nebyl připravený setkat se s Hazel, Marianninou matkou. Byl sice přesvědčený, že ho po těch letech nepozná, ale člověk nikdy neví.

Marianne ho dovedla do pokoje. Prohlížel si ho a najednou se před ním objevil potkan. Utíkal směrem k Fernandovi a najednou ležel na zemi mrtvý.

Fernando se otočil na Marianne; byl si jistý, že on to neudělal.

 

Marianne tam stála jako přikovaná, neschopná se pohnout. Co to udělala?

Je hloupá, hloupá, hloupá! Co si ten Smith teď pomyslí?!

,,Marianne?”, zeptal se klidně Smith, ,,to jsi byla ty?”

,,J-j-já j-j-jsem n-n-nic ne-ne-neudělala…” zakoktala Marianne roztřeseně.

,,Mě nemusíš lhát, Marianne. Znám tvoje tajemství.”

Marianne myslela, že omdlí. To by bylo milosrdné, takže se to samozřejmě nestalo.

S rostoucí nenávistí se podívala Smithovi do očí.

,,Ne, nedělej to, Marianne! Já-já mám stejnou schopnost jako ty. Hlavně se na mě nedívej, Marianne! Všechno ti vysvětlím. Pojďme někam, kde nás nikdo nebude rušit.”

Na Mariannin návrh šli do lesa.

,,Tak třeba tady. Marianne, přemýšlela jsi někdy o tom, co umíš? Kde ses to třeba naučila?”

,,Samozřejmě. Napadla…napadla mě taková-taková hloupost, víte. Že je to dědičné. A moje matka to neumí. Takže…”

,,To máš po otci. Správně.” Dodal tichým hlasem Fernando.

,,Víš, kdo je tvůj otec?”

,,Ne, jak bych mohla?”

,,Jmenuje se Fernando Messini. Pracuje jako tajný agent.”

,,Vy ho znáte?” zeptala se s nadějí Marianne.

,,Líp než koho jiného.”

,,Počkat- jakto, že umíte to co já?”

,,Chytrá,” ocenil ji úsměvem, ,,nejmenuji se Tom Smith.”

,,Vy...VY jste můj otec?”

,,Ano.”

,,A jmenujete se Fernando Messini?”

,,Ano. A ano, jsem tajný agent.”

,,To je hustý.”

Fernando se usmál. ,,Já vím. Vyprávění ale ještě neskončilo. S tvou matkou jsem se seznámil v Dakotě na diskotéce. Pak jsem se dozvěděl, že mě vzali mezi tajné agenty.

Musel jsem se s Hazel rozloučit. Nevěděl jsem, že je těhotná. Samozřejmě jsem už jako malé dítě věděl, čeho jsme schopen a stejně jako ty byl netrénovaný. Můj otec zemřel, když mi byl rok. Každopádně můj strýc mě vycvičil. Nastoupil jsem jako tajný agent. A jednoho dne přišel rozkaz, že tě mám najít a usvědčit z vražd.

Věděl jsem, že musíš být příbuzná s Hazel. Pravděpodobně dcera. Taky jsem si byl jistý, že umíš to co já a potvrdilo se to.

 

,,Takže...jsme jediní dva lidé na světě, kteří tohle umí?”zeptala se nadšeně Marianne.

,,Nejspíš ne. Já i ty jsme jedináčci, ale můj otec měl sourozence. Jejich potomci to možná umí.” odpověděl Fernando.

,,Aha... napadlo mě, že bys mě mohl vycvičit...A že bychom mohli najít dědovy sourozence a jejich děti.”

,,Vynikající nápad. Ještě to zvážím. Samozřejmě, musíš dokončit školu. A teď pojďme domů, Hazel už nás určitě čeká.”

---