O mamince

Napsat o mamince je těžké i pro ty, kdo psát dovedou. Maminka je vždy určitá a určitelná. A má nebo měl ji každý! Prý je to jediná z mála sociálních spravedlností.
 
Tedy naše maminka.Jednou,když jsme četli Babičku od Boženy Němcové, si jen tak povzdechla a řekla: „Kdybych to uměla, napsala bych taky o své babičce, která mě vychovala.“
 Ano, strávila dětství u babičky. Na velkém drnovickém statku s babičkou Julií a strýcem Josefem, svobodným synem babičky, kde bylo sice hodně práce, ale dobré živobytí. Byla tam od svých dvou let z důvodu, že doma u rodičů měli málo místa a rodily se další děti.  
Nedovedu si vůbec představit pocity dvouletého dítěte odtrženého od svých rodičů. Měla u babičky a strýce na statku dobře a časem se pro ni stala nejbližší osobou spíše babička Julie, než vlastní matka.
Později mi říkávala, že už pak nikdy nenašla ke své matce ten správný vztah. Když si za nějakou dobu její rodiče postavili dům a vrátili se s celou rodinou, chodila ji navštěvovat, všemožně jí pomáhala, ale babička, která ji vychovala, jí byla daleko bližší.
 Naše maminka měla jen základní vzdělání, ale od přírody byla inteligentní, vnímavá a velice, velice společenská. Měla ráda lidi, což už v dnešní době nebývá moc zvykem.
Po ukončení základní školy začala pomáhat na statku. Tenkrát se moc nenosilo nějaké vzdělání u dívek, a tak tedy nevím kdo rozhodl, že těsně před válkou odešla pracovat do Zlína. O těch krásných časech mi pak často vyprávěla. Byla nadšená panem Baťou, co všechno dělal pro své zaměstnance. Museli sice tvrdě pracovat; na páse vyráběli boty baťovky, ale ten život mladé nezadané holky v pokrokovém, předválečném městě Zlín se jí moc líbil. Mladé moderní ženy!  Mám z té doby několik fotografií a muselo to být pro ni opravdu krásné období. Nedávno jsem viděla v televizi pořad „Hledání ztraceného času“ s Karlem Čáslavským. Byl to propagační týdeník z let třicátých o nové podobě Zlína a životě Baťových
zaměstnanců. Bláhově jsem hledala v davu maminku, které bylo tenkrát asi devatenáct let. Všechno ale jednou končí, ona se vrací domů k babičce a přemýšlí co dál.
 Začíná druhá světová válka.

No a v té době přichází na scénu náš tatínek.
Hezký, černovlasý, světaznalý mladý muž, vracející se právě z Německa, kde několik let pracoval a naučil se výborně hovořit německy. Začíná rozjíždět podnikání, malování na látkách a hledá nové zaměstnance. Musí ovšem také někde bydlet. A ejhle!
Na statku  mají jednu místnost volnou.
Co to asi udělalo se dvěma mladými lidmi žijícími pod jednou střechou? Maminka mu nosila večeře; on tam trochu pomáhal, a tak vím, že když jednou vezli vozík plný sena, byli unaveni a odpočívali v polích, požádal ji tatínek o ruku.
 Ono bylo tenkrát více děvčat, která měla o něho zájem. Naše maminka však byla chytrá a asi znala ženskou taktiku.
Příliš mu nenadbíhala, nevnucovala se, uměla se červenat, a tím si ho získala. Ne jako slečna Slávka, která za ním běhala, předváděla se a pak zůstala svobodná. Byla ale výborná švadlena, měla vkus, neměla děti a hrála dobře divadlo.
Rodiče se vzali ještě v době války.Tatínek se brzy zapojil do dění na dědině, hrál fotbal a bojoval v sokolovně na turnajích ve stolním tenise.
Když nám maminka vyprávěla následující příhodu, brali jsme to jako velké dobrodružství.
Někdo buší na vrata statku. Maminka jde otevřít a ptá se: „ Kdo je tam?“  Ozývá se nějaké mručení. Myslela si, že se vrací tatínek od kamarádů, trochu něco popili a teď si dělá legraci. Když otevřela, vřítili se dovnitř ozbrojení ruští vojáci, partyzáni, kteří chtěli najíst a přenocovat. Dostali místo ve stodole na seně, odkud měli dobrou únikovou cestu zahradou do polí.
 .

Ale co čert nechtěl!  Ten večer přijeli do dědiny i němečtí vojáci a ubytovali se na největším statku. Pro ty se rychle musela vyklidit ložnice a okamžitě se smažily řízky. Dnes se tomu můžeme smát, ale naši tehdy zcela jistě zažili hodně strachu a za určitých okolností by jim šlo  i o život.
Já ve své fantazii jsem se domýšlela, jak se německý a ruský voják sejdou v noci rozespalí u hnoje za účelem jisté činnosti. To by bylo překvapení! Tasili by zbraň?
 Dopadlo to dobře. K ránu Rusové zmizeli v polích a Němci neměli ani potuchy o nepříteli v zádech.
Po skončení války, kdy už rodiče měli svoje bydlení, firmu, která prosperovala, vypadalo to, že se život dostává do normálních kolejí.
 Za rok a půl, po smrti mého bratra jsem měla přijít na svět já. Nic nebylo ponecháno náhodě a maminka odjela do Prahy k tatínkově sestře. Tam přečkala poslední dny těhotenství a začátkem ledna jsem se narodila já. Myslím, že i šestinedělí jsme tam prožily.
Byla jsem pokřtěna Vltavou v krásném pražském kostele a v rodném listě a občanském průkazu mám navždy zapsáno místo narození PRAHA.
Maminka dost často vyprávěla, jak jsme se pak vracely domů na Moravu. Rychlík byl nevytopený, okna zalepená tvrdým papírem „popundeklem“, protože je ještě nestačili zasklít po leteckých náletech.
 Já si to sice nepamatuji, ale byla jsem tam- a měla hlad!

Maminka se hrozně styděla, a přesto musela v tom narvaném kupé kojit.
No, přežila jsem.