Pěšec

Ztrácíš se za oparem husté mlhy

a tvůj úsměv ještě svítí do ticha.

Hloupá naděje, co dala mi ostruhy,

pateticky a trapně zvolna utichá…

Jsem tu, když mě potřebuješ.

Neveřím, že pro mne tu kdy budeš…

Brzy budu stát zase nad propastí

a ty ruku svou ke mně ani nenatáhneš.

S cynickým úšklebkem jen pozorovat budeš,

jak tříštím se na miliony částí.

Nemůžu se smát

a plakat se mi nechce.

V partii co sama chtěla jsem hrát,

mám už jen jediného pěšce…