Narcius : Teen Story Surgeon

Pojďte

a

jen otevřete oči

Neseni na křídlech představivosti, neuvědomujeme si, co by jiný viděl na první pohled. Občas hledáme odpovědi a občas je lepší je nehledat. Máme dva světy, jeden snový, ve kterém je všechno správně. A druhý opravdový, ve kterém žijeme a ve kterém jsou i naše horší já.

***

Ten snový svět je povznášející, ale čím častěji do něj nakouknete, čím častěji se jím necháte opíjet, tím více ho budete ztrácet. Některé vzpomínky vytlačíte na okraj, za který se budete bát nahlédnout. Protože tam čeká váš snový svět.

Ale právě k tomu okraji vás to potáhne. Pořád a čím budete blíže, tím se budete cítit hůře.

Občas se zastavíte a uvědomíte si, že jste právě tam. Zapotácíte se, vaše mysl se zamlží a svět se vám promítne ve všech barvách. Nebudete ve svém bezpečném bytě, ale na malé mýtině. Ta mýtina je osvícená světlem měsíce, ale to světlo je červené... Listy stromů lemujících mýtinu jsou červené, ale ty vzdálenější stromy mají listy jedovatě fialové.

Když pohlédnete do dáli, uvidíte jen temný les, do kterého ani červené světlo neproniká. A tam, někde v dáli, mezi siluetami stromů, bude slabá bílá záře.

Když se vrátíte zpátky, promnete si oči. Téměr celou třetinu vteřiny váš mozek uchová tu vzpomínku, než bude ukryta, schována. Zakategorizována. V krabici, která bude skryta, ale kdykoliv budete něco hledat, omylem do ní sáhnete.

Potom všechno zapomenete, až na pocit, který jste měli na tom místě. Ten s vámi zůstane a váš vlastní byt vám náhle přijde cizí a nebezpečný. Váš vlastní byt vás bude děsit, napadne vás, kdy a od koho jste ho vlastně koupili. Možná si uvědomíte, že vám na něm vlastně dost věcí nesedělo. Buď byl podivně stereotypní, nebo naopak až nějak moc designový. Možná se vám stěny zdály silné a trochu vás děsily a možná máte teď v hlavě malého robota, který vás bude řídit.

Možná je vaše mysl zatemněná a vůbec to nevíte. Možná napuchlí, slizcí a tak nepřirozeně růžoví slimáčci, kteří jsou ve vašem mozku, s červenými plácačkami zastavují neurony, volí jim nové cesty a přitom se samolibě usmívají - možná je to nákaza, která nás všechny postihla.

Je to zcela jistě varianta, kterou nemůžeme vyloučit. Vždy musíme počítat s tím, že nás mohla napadnout choroba, která mění naše myšlení, aniž bychom si to uvědomovali. A možná je to něco jiného, možná je to něco, co je v nás už od začátku časů.

Možná jsme jen androidi, kteří musí jen překonat svůj program. Možná si myslíte, že jsou vaše oči a vědomí otevřené. Co když opravdu ano, ale třeba jen sledujete obraz skutků, které koná váš program?

A možná ten program občas naruší příběhy, které v sobě mají něco neobvyklého.

Když jsem poznal Katku, měla obrovské uhrančivé modré oči. A když jsem mluvil, rozuměla. A když jsem se vzdálil, byla smutná a bála se o mě.

Já se o ní tolik nebál. Věděl jsem, že ona je v bezpečí. Její aura byla příliš slabá, aby se ji stalo něco... mimořádného.

Kdykoliv jsem procházel městem, bylo to dobrodružství. Pozoroval jsem lidi, občas se dokonce zastavil, abych mohl vyslechnout část rozhovoru, či pozorovat partu lidí v kavárně.

V jednom baru, chvíli před půlnocí, se objevil muž... Mladý a pohledný, ale nějak vyděšený. Moje empatické schopnosti mi dávají rozumět lidem o něco více. Není to vědomé, jen mi výborně funguje systém práce s implicitními vzpomínkami. Můj program mi dává výhodu, z které ale zároveň musím mít patřičný respekt.

Neodolal jsem se neseznámit. Někteří lidé prostě září. Nikdo to nevidí, ale já je vidím. Většinou to není jasná aura; většinou je to spíš nezřetelný obrys. Nebo dokonce jen zašmudlaný obrys. V mojí mysli. Nevidím žádný obrys, jen na mě takhle ti lidé působí.

Mohlo mu být kolem dvaadvaceti, jeho obrys byl zašpiněný, zamlžený, jakoby schovaný za mořskými chaluhami; ale kdekoliv chaluhami prosvítal, zářil jasně a chtěl ven. Nemohl jsem tomu odolat, oslovil jsem ho už po dvou minutách, co jsme vedle sebe seděli.

Jeho příběh byl děsivý. Poznal jsem to ještě před tím, než začal mluvit. Nemohl jsem se ale pořádně soustředit, on mě fascinoval a přitahoval. Pomalu trousil slova a jeho ústa se přitom sotva neznatelně pohybovala.

Dokonce jsem na chvíli musel odvrátit zrak a zadívat se na prázdnou barovou stoličku na druhé straně. Musel jsem se soustředit, abych to zapudil. Bylo to obtížné, mysl se mi stále vracela k němu.

Ale já potřeboval znát jeho příběh.

Některé programy, ač nemáte představu o jejich smyslu, si prostě oblíbíte. A sexuální pud je tak výborná věc, taková droga, že ji prostě nezapudíte a ani nechcete. Dává vašemu životu smysl, když si přijdete ztracení.

Co je ale nejdůležitější, zcela dokonale narušuje hlavní program. Dostává vás do zvláštních situací, mění vaše plány nastavené hlavním programem. Nutí vás přemýšlet o nových emocích, dává vám další úhly pohledu, bez kterých se z programu nevymaníte.

Pokud se z něj nestane obsese. Pokud nepřevládne, pokud nebudete čichat k jeho láhvi, oči krvavé ne věčným chtíčem, ale už jen prostou potřebou, rozklepané ruce na chvíli odhodlaně tu láhev upustí... Zvednete se, uděláte tři nebo čtyři kroky - podle toho, jak rychle půjdete. Potom se zastavíte.

Pouze 27% testovaných subjektů udělá další krok a pouhých pět procent dojde k otevřeným dveřím. Ostatní se vrátí k lahvi, která jim dává to, co potřebují. Bez potřeby další evoluce; bez šance na jakokoliv evoluce.

A co víc, ta láhev bude stále prázdnější. Good luck and have fun.

***

Moje vlastní evoluce je příběhem mého života; to ona mi ukazuje ty hlavní odbočky, které bych bez dalších úhlů pohledu neviděl.

Jmenuji se Narcius Bedllagor a jsem ten, který přeskakuje řeku přes vratké špalky příběhů. Obnažuji náhody a učím se z jejich vnitřností.

---